...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.
|
Blázni.cz - dobrý kanálnebo přijďte v pondělí 21. 10. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka | |
Domov snů (próza, Veronika) • Ještě ani nedejchám, a už vydělávám (próza, Veronika) • Miláčkové (próza, Veronika) • Vděčnost (próza, Veronika) • Skandinávská (obraz, Veronika) • Jarní (obraz, Veronika) • Houbička (obraz, Veronika) • Holky z kanclu (obraz, Veronika) • Holky z kanclu, detail (obraz, Veronika) • Miláčkové (obraz, Veronika) • Maska (obraz, Veronika) • Ne**r Boha!, část 1. (seriál) (próza, Veronika) • Ne**r Boha!, část 2. (seriál) (próza, Veronika) • Ne**r Boha!, část 3. (seriál) (próza, Veronika) • Něco bys o mě měla vědět... (obraz, Veronika) • Duševní hygiena (obraz, Veronika) • Labutě (obraz, Veronika) • Podle snu - Mrakodrap (próza, Veronika) • 90. léta - imprese (próza, Veronika) • Valentýnská (próza, Veronika) • Jak se Blázni CZ rozhodli, že si seženou producenta (próza, Veronika) • Bad hair day? (obraz, Veronika) • Kuřáci aneb Večer na Paliárce (obraz, Veronika) • Buddha v Afghánistánu (z cyklu Stresové omalovánky) (komiks, Veronika) • Bez názvu (obraz, Veronika) • Bez názvu (obraz, Veronika) • Improvizace-groteska (obraz, Veronika) • Improvizace (obraz, Veronika) • Co jsme my, budete i vy! (Povídka dušičková) (próza, Veronika) • Labyrint Bláznů (obraz, Veronika) • Rozlučte se s beztvarými stehny jednou provždy (obraz, Veronika) • Poznamenáni uměním (próza, Veronika) • Hadráci (próza, Veronika) • Bez názvu (Dáma) (obraz, Veronika) • Kazatel (obraz, Veronika) • Bohyně. Kálí. (obraz, Veronika) • Z cyklu "Chiméry" (obraz, Veronika) • Z cyklu "Chiméry" #5 (obraz, Veronika) • Hroši (ilustrace) (obraz, Veronika) • Z cyklu Annonce #1 (obraz, Veronika) • Z cyklu "People of Walmart" (obraz, Veronika) • Z cyklu "People of Walmart" 2 (obraz, Veronika) • Andělíčkové (próza, Veronika) • Módní ikona (obraz, Veronika) • Playtime (obraz, Veronika) • Epikurejci (obraz, Veronika) • Vietnam Army Superstar (próza, Veronika) • Nikdo není v bezpečí (próza, Veronika) • Z cyklu "Chiméry" (obraz, Veronika) • Z cyklu "Chiméry" #2 (obraz, Veronika) • Z cyklu "Chiméry" #3 (obraz, Veronika) • Alespoň mám o čem vyprávět (próza, Veronika) • Z cyklu "Chiméry" #4 (Dáma s broukem) (obraz, Veronika) • Na houby (próza, Veronika) • Z cyklu "Pumprlíci" (obraz, Veronika) • Z cyklu "Pumprlíci" #2 (obraz, Veronika) • "Pred ňou stál mladý muž" z cyklu "Alma" (koláž) (Veronika) • "Je choromyselná" z cyklu "Alma" (koláž) (obraz, Veronika) • "Už ho vidím" z cyklu "Alma" (koláž) (obraz, Veronika) • Smlouva s démonem (próza, Veronika) • Ohňostroj (obraz, Veronika) • Proto je tak milujeme (próza, Veronika) • Maso (obraz, Veronika) • Indický trh (obraz, Veronika) • Vědátor (obraz, Veronika) • Vánoční pohádka (próza, Veronika) • Prevence knižních chorob (úvaha, Veronika) • Recyklovaná beletrie (próza, Veronika) • Masopust (obraz, Veronika) | |
|
|
|
|
Dávejte si pozor, když si domů přinášíte další knihy. Uvědomte si, že vaše knihovna je něco jako akvárium – je to uzavřený ekosystém, kde jsou knihy natěsnané jedna na druhou bez rozestupů a přístupu čerstvého vzduchu. Cokoliv se do knihovny zavleče, ji rychle celou zamoří. Zvláštní opatrnosti je zapotřebí, pokud rádi nakupujete v antikvariátech. Ty jsou totiž největším semeništěm knižního Alzheimera. Jeho projevy jsou nezaměnitelné: v napadené knize se napřed začnou plést jména literárních postav. Ty poté začnou z textu vypadávat. O pár stránek dále již děj románu přestává dávat smysl a poslední stránky knihy jsou již zcela prázdné. Neméně závažný je knižní Parkinson. Text infikované knihy se postupně rozpíjí a ke konci již připomíná zuřivě míchanou písmenkovou polévku. Zdálo by se, že nákup nových knih je bez rizika, to ale bohužel není pravda. Mnoho nakladatelů kvůli snížení nákladů tiskne v Asii a odtamtud přicházejí bedny kontaminované vajíčky knihomolů asijských. Z vajíček se vám pak doma vylíhnou housenky, které nepozorovaně vyjedí knihy zevnitř. Na první pohled nic nepoznáte – dokud nevezmete napadenou knihu do rukou a z desek se na vás nevyvalí jen papírová drť. Na zadní stěně knihovny, pěkně v temnu, se zatím kuklí motýli knihomolové, což je asi nejotravnější hmyz vůbec. Namísto bzučení vás totiž budou otravovat poznatky ze zkonzumovaných knih a při každé příležitosti poučovat. Proto dávejte všechny zakoupené knihy na 24 hodin do mrazáku - do budoucna tím předejdete nepříjemným překvapením! |
|
Vánoční pohádka scénář
VYPRAVĚČ: „Bylo jednou jedno království, kde měli prince na ženění. Král a královna uspořádali velký ples, kam sezvali všechny princezny z okolí. A že jich bylo. Na zámek se sjížděly kočáry od samého rána. Během noci nasněžilo a všude bylo krásně bílo.“
(exteriér, les, den) Po cestě jede vozík tažený dvěma srandovními chlupatými poníky. Na vozíku sedí tlustý strejda v kožichu, na kolenou pytlík s pískem a rozhazuje ho kolem sebe malinkou lopatičkou. Za ním stojí fronta kočárů. Vozkové nadávají a mávají biči, šlechtici se vyklánějí z okýnek a afektovaně se ptají, jestli už se konečně pojede. Tlustý strejda se nedá vyvést z míry. Dál rozhazuje písek a při tom si brumlá pod vousy:
STREJDA: „Safra, safra, kdo by to byl řekl, že v půlce prosince bude sněžit. To jsem teda fakt zaskočenej.“
(interiér, zámek, večer) Slavnostní sál je osvětlený křišťálovými lustry. Stoly se prohýbají pod jídlem, lokaji v livrejích pobíhají mezi hosty a nabízejí jednohubky. Kapela vyhrává, slavnostně nastrojená šlechta tančí. Na vyvýšeném místě sedí na trůnech král a královna a důstojně kynou tanečníkům. Mezi nimi je v parádním křesle zhroucen princ, prohlíží si nějakou tretku a pohrává si s ní v ruce, má totálně zpruzelý výraz. Rodiče se ho snaží přimět, aby se seznamoval.
KRÁLOVNA: „Podívej, ta v bílém se na tebe hezky směje, běž jí požádat o tanec!“ PRINC: „Jé, ta se tlemí jak měsíček na hnoji. A má velký uši.“ KRÁL: „A co tamta zrzavá, v modrých šatech, podívej, jak je veselá!“ PRINC: „Mluví moc nahlas, bolela by mě z ní hlava. A tancuje jak koza na ledě.“ Princovi není po chuti žádná, ale nakonec se král rozčilí a pohrozí mu, že mu zabaví závodního koně. Princ tedy za nesouhlasného mručení vstává z křesla a jde tančit. V kole vystřídá různí princezny. Ty se moc chtějí seznamovat a pořád mu něco vyprávějí. Princ odpovídá jen samá „mmmm“ a „eeeee“. Na konci plesu vystoupá opět k rodičům na stupínek, zazní slavnostní fanfára. Král si gestem ruky zjedná ticho a majestátně promlouvá: KRÁL: „Vážení hosté, drazí poddaní. Náš jediný syn Tomáš dnes oslavil dvacáté narozeniny. Podle tradice si v tento den také musí vybrat nevěstu, se kterou usedne na trůn. Nuže, synu, ukaž nám, kterou z princezen sis vybral, aby se stala naší novou královnou? PRINC: „Hmmm…“ KRÁLOVNA: „Tak se vymáčkni, nemáme na to celou noc!“ PRINC: „Žádnou! Já se nechci ženit! A už vůbec ne s těmahle! Sou všechny votravný a zajímaj je jenom jejich šaty a šaty ostatních princezen a furt melou kraviny, samý blebleble a blablabla, kdo to má pořád poslouchat! Já už to nevydržim!“
Princezny propukají v afektovaný pláč, jejich doprovod je utěšuje. Zatímco odcházejí ze sálu, výhrůžně se otáčejí směrem ke schlíplému králi a vyhrožují, že si takovou urážku na cti nenechají líbit a vyhlásí válku.
KRÁLOVNA: „No tos to teda vymňouk, teď máme na krku válku.“ PRINC: „Vono to nějak dopadne…“ KRÁL: „Jak ono to nějak dopadne? Ty čertovo kvítko, já jsem tě měl řezat jako žito, ale to tvoje matka pořád: nech ho, dohodli jsme se na výchově nevýchovou, on na to přijde sám, až bude čas...já hlupák!“ PRINC: „Hele, můžu dojíst ty křupky?“ KRÁL: „Posloucháš ty vůbec, co ti tady říkáme?“
Vtom zhasnou světla, ozve se divné kvílení. Uprostřed sálu se ve sloupu světla zhmotní tajemná postava v bílé říze, stříbrné vlasy jí poletují kolem tváře.
VÍLA: „Princi Tomáši, já jsem tvoje kmotřička, čarodějnice Bambulína. Přicházím v den tvých dvacátých narozenin, abych ti svěřila úkol. Musíš se vydat do Hrobozemě, na hrad Mordštejn. Zlý čaroděj Temnozmar tam vězní princeznu Kopretinu. Musíš jí osvobodit! A pak se s ní oženit.“ PRINC: „Je pěkná? Tak jo. Sice jsem se vůbec ženit nechtěl ale teď jsem nějak změnil názor, ani nevím proč. Osedlejte mi závodního koně. A dejte mu nějaký pohodlný sedlo, ať zas nemám hemeroidy.“ KRÁLOVNA: „Neboj se. Ale pro jistotu si s sebou stejně vezmi Hemostop. (mrkne do kamery) Okamžitá úleva už po jednom čípku! VÍLA: „A já ti, princi, dám na cestu tři dárky. Je to kapesník, zrcátko a hřebínek. Jsou kouzelné. Když zahodíš kapesník, vyroste za tebou hluboký les plný trní. Když zahodíš zrcátko, vytvoří se za tebou obrovské jezero. A když zahodíš hřebínek, vyrostou za tebou vysoké hory.“ PRINC: „Děkuji, vílo. A teď se jdu chystat na cestu.“
(exteriér, zámecké nádvoří) Sluhové sedlají koně, balí zavazadla, vzrušeně na sebe pokřikují. Princ se mezi nimi poflakuje se dvěma meči v ruce. Když narazí na svého pobočníka, jeden meč mu hodí.
PRINC: „Hej, pojď si zašermovat!“ POBOČNÍK: „Teď, princi? To nevidíš, jaký máme fofr? Navíc je to samoúčelné, zdržuje to a děj pohádky to nikam neposouvá.“ PRINC: „Máš pravdu, ale co by byla vánoční pohádka bez šermovací scény!“ POBOČNÍK: „Tak jo. Kryj se!“
Udělá prudký výpad a sekne prince do lokte, princ uskočí.
PRINC: „Jau, co to děláš! Tys mě normálně zranil! To nesmíš. Já jsem hlavní postava, mně se nesmí nic stát!“ POBOČNÍK: „Ale princi, řekl jsi „šermovat“.“ PRINC: „Ale to jsem myslel jenom jako, takový to televizní šermování. Nesmíš útočit na mně, jenom na můj meč. Zuřivě plácej mečem do mýho meče, ale mně si vůbec nevšímej.“ POBOČNÍK: „Ale nebude to nuda?“ PRINC: „Ne, k tomu uděláme takovou šou, že já budu ustupovat a ty půjdeš za mnou, napřed po schodech nahoru, pak po schodech dolů, pak vrazím do služky, ty zakopneš o husu, pak vletíme do jídelny, vyskočíme na stůl, při tom rozbijeme nádobí, rozšlapeme jídlo a já nakonec useknu lustr, ten na nás spadne a oba zůstaneme uvězněný v jeho obruči.“ POBOČNÍK: „To zní dobře, jdeme na to!“
Ve zrychleném sledu se odehraje všechno to, o čem mluvil princ.
Střih.
(exteriér) Krajinou míří skupina jezdců na koních, hraje dramatická hudba.
VYPRAVĚČ: Tak se princ Tomáš a jeho sluhové vydali na cestu. Počasí jim přálo a cíl cesty se blížil. Ale napřed museli projet temným lesem, kde řádila strašná banda loupežníka Pucifouse.
(exteriér, les) Banda otrhaných zarostlých zoufalců se třese u skomírajícího ohníčku na lesní mýtině. Vtom se seshora ozve výkřik „jede sem nějakej bohatej pán i s družinou!“ a vzápětí ze stromu seskočí chlápek v opelichaném kožichu. Parta kolem ohně ožije a začne si chystat „zbraně“. Jednu zčernalou brokovnici, pár zrezivělých bambitek a za opasky si zastrkává tupé nože vhodné tak na mazání másla na chleba – pokud by si ho mohli dovolit. Protahují si ztuhlé údy, vedoucímu bandy dokonce klouby vržou. Potom se rozběhnou do lesa, respektive se po kolena boří do sněhu a spíš se tak legračně pinoží. Děsivost se snaží nahnat chrčením a řevem.
Střih.
(exteriér, lesní cesta) Princ klimbá v sedle, má přes sebe přehozený rozměrný kožich. Jeho pobočník ho vzbudí.
PRINC: „Už jsme tam? Ne? Tak co mě budíš?“ POBOČNÍK: „Princi, mám pocit, že jsem něco slyšel. Měli bychom být opatrní, mohou tu být loupežníci.“ PRINC: „Loupežníci? Tady? Kde by se tu vzali?“
Mezi stromy se vynoří loupežníci, výhružně cení zuby a chechtají se. Jejich vůdce si mávnutím ruky zjedná klid, namíří na prince brokovnici.
PUCIFOUS: „Chachá, nečekali jste nás, co? Dovolte mi představit se. Já jsem strašný loupežník Pucifous. Jsem krutý a neznám slitování. Ale dnes mám dobrou náladu, takže vás nechám žít. Když mi tu necháte peníze, zavazadla, šperky, oblečení i koně. A že mám obzvlášť dobrou náladu, nechám vám aspoň boty a podvlíkačky.“ PRINC: „No to si spad z višně, dědku, né?“ PUCIFOUS: „Co si to ke mně dovoluješ, holobrádku? Podívej se, touhle brokovnicí do tebe můžu udělat díru jako mlýnský kolo!“ DRUHÝ LOUPEŽNÍK: „Šéfe, radši z ní nestřílejte, dyť je celá rezavá, ještě vám to utrhne ruce!“ PUCIFOUS: „Mlč, ty hňupe! A ty, princátko, šup dolů z koně a všechny cennosti na hromadu!“
Princ pomalu sleze z koně a rozepíná si kožich. Hází ho na zem, na to navrší kožené rukavice, klobouk s barevnými pštrosími pery a jeden po druhém si pomalu stahuje prsteny. Pucifous a ostatní se k němu nahrnou a obdivně se pasou očima. Potom se neudrží a začnou cennosti brát do rukou a posléze se o ně prát.
PUCIFOUS: „Přestaňte! Já jsem váš velitel, já si z kořisti vybírám první. Jé, tohle je pravý hermelín?“ PRINC: „Si piš. Na rozpočtu vánoční pohádky se přece nebude šetřit!“ PUCIFOUS: „No to je nádhera. Jak by mi asi slušel? Sakra, ta brokovnice mi překáží. Položím si jí zatím tady na pařez.“
Pucifous se zahalí do pláště, nakrucuje se.
PUCIFOUS: „Tak co, jak vypadám?“ PRINC: „Úžasně. Ještě se otoč.“
Loupežník se otočí, princ sebere z pařezu brokovnici a namíří s ní Pucifousovi na hlavu.
PRINC: „Všichni odložte zbraně a ruce vzhůru, jinak to do vašeho šéfa napálím!“
Loupežníci kňourají, ale svůj ubohý arzenál naskládají na hromádku a poté, poháněni tleskáním a dupáním princových sluhů se dávají na útěk. Poslední běží ponížený Pucifous. Princ a jeho družina se srdečně chechtají.
Střih.
Záběr na siluety jezdců a koní, jak vyjíždějí v mlžném oparu z lesa.
VYPRAVĚČ: „Princova výprava konečně dorazila před hrad Mordštejn. Byli již očekáváni. Naproti jim přijel sám zlý čaroděj Temnozmar.“
(exteriér, cesta ke hradu) Princ a jeho družina svačí, když vtom obloha potemní a ozve se rachot a děsivý smích. Kde se vzal, tu se vzal černý kůň, kterému jde z nozder oheň. Sedí na něm týpek v černém koženém kabátě ála tajná policie. Má bledou tvář a ulízanou hitlerovskou pěšinku. Není to samozřejmě nikdo jiný, než čaroděj Temnozmar.
ČARODĚJ: „Kdo jsi a co pohledáváš pod mým hradem, bídný červe?“ PRINC: „Jsem princ Tomáš a přijel jsem zachránit princeznu.“ ČARODĚJ: „Chachá, to jako vážně? To se budeš napřed muset utkat se mnou!“ PRINC: „Když to musí bejt…“ ČARODĚJ: „Princezna s tebou ale stejně nebude chtít odejít, protože miluje mně. Následuj mně. Buď mým hostem a uvidíš sám.“
Princ nasedá na koně a společně se svou družinou následuje čaroděje do jeho hradu. V hradu není vidět žádného sluhu, přesto je uklizeno a stoly se prohýbají jídlem. V čele stolu sedí čaroděj a vedle něj vyzývavě oblečená princezna, která zahrnuje prince výmluvnými pohledy. Čaroděj si toho všimne a poodejde stranou, kamera ho sleduje. Když si je jistý, že ho nikdo nesleduje, zmáčkne ve zdi skrytý knoflík a otevře tajné dveře. Vedou do jeho pracovny. Je černě vymalovaná, stěny pokrývají pentagramy, za stropu visí různé divné vycpaniny. Čaroděj zaboří hlavu do dlaní.
ČARODĚJ: „To zatracené princátko, jak se jen mohlo dostat na můj hrad! Jeho sluhové se rozvalují po mém sofa a pijí mé drahé víno! Teď mi ještě ukradne princeznu, která mně nenávidí a řekla mi, že se za mně do nejdelší smrti neprovdá. Ale já to tak nenechám! Mám plán! Prince otrávím. Hahahahahaha!“
Sundá si jeden prsten, odklopí svrchní sklíčko a vysype z něj prášek do sklenice vína, která se před ním najednou objevila na stole. Hraje zlověstná hudba.
Střih.
V hodovním sále je zábava v plném proudu. Dokonce hraje hudba, ačkoliv tam nejsou žádní muzikanti. Nikomu to ale nepřijde divné, všichni pijí a tančí. Princezna a princ si střihnou vášnivé argentinské tango. Pomalu přichází čaroděj, v ruce významně drží sklenici vína a zlověstně se směje.
ČARODĚJ: „Princi, napij se se mnou na přátelství.“
Princ nabízenou sklenici přijímá a chystá se z ní napít. Čaroděj se směje a mne si ruce. Vtom odněkud vyběhne kočka, skočí na prince, ten se lekne, sklenici upustí, ta se rozbije a obsah se vsákne do koberce, který v tom místě okamžitě ztratí barvu. Nikdo si toho ale nevšimne.
PRINC: „To je vaše kočka?“ ČARODĚJ: „Ne, já jsem ani nevěděl, že tu nějaká je.“ PRINC: „Nedá se nic dělat. Budete mi muset skočit pro další.“
Čaroděj se smutně zadívá na své ruce. Na žádném prstu už prsten nemá.
ČARODĚJ: „Je mi líto, už nemám.“
(interiér, hrad, noc) Jsme v princeznině ložnici. Princezna leží v posteli s nebesy, nad ní se sklání princ.
PRINC: „Princezno, vstávej!“
Princezna předstírá, že spí. Má zavřené oči a špulí rty, čeká, že ji princ vzbudí polibkem. Ten s ní místo toho začne třást.
PRINC: „Princezno, vstávej, hergot, musíme jít!“ PRINCEZNA: „Princi, co se děje?“ PRINC: „Co by se asi dělo, mizíme, né?“ PRINCEZNA: „Tys zabil čaroděje? Můj hrdino! Jsi zraněný? Neboj se, ošetřím tě!“ PRINC: „Ale prdlajs, čaroděj spí jak zařezanej. Přece nejsem blázen, abych s nim bojoval. A ty neřvi, nebo ho vzbudíš. A teď půjdeme potichu do stájí, kde na nás čekají koně. Štípnul jsem čaroději klíč od brány, odemkneme si a vypaříme se. Až se ráno vzbudí, budeme už za horama.“ PRINCEZNA: (poťouchle) „To ti nepomůže. Čaroděj má nejrychlejšího koně na světě, uhání jak vystřelený šíp. I když budeme mít náskok celou noc, stejně nás dožene. A ty s ním budeš muset bojovat.“ PRINC: „To se ještě uvidí.“
Střih
(exteriér, hradní nádvoří, noc) Princova družina opatrně vyvádí koně z brány. Pomalu jdou přes kamenný můstek nad hradním příkopem, za mostem nasedají, pobízejí koně do cvalu a mizí ze záběru.
Střih
(interiér, hrad, ráno) Čaroděj se budí ve své posteli. Má černé povlečení, černou noční košili i černou spací čepičku. Na polštáři má černého plyšového medvídka. Čaroděj zívá a líně se protahuje.
ČARODĚJ: „To je ale krásné ráno! Mám chuť být dnes obzvlášť zlý! Pro začátek bych mohl zabít prince. Třeba můžu použít kouzlo zkamenění. Nebo kouzlo zledovatění. Nebo prince proměnit v zajíce a nechat ho napospas vlastním loveckým psům. To jsem ale nápaditý! Proč mě to jen nenapadlo včera!“ Čaroděj za juchání vstává z postele, v tom se zastaví.
ČARODĚJ: „Ale co to? Začínám mít neblahé tušení. Je tu nějaké podezřelé ticho. Snad neutekli! Ne, to je hloupost, nemůžou si odemknout bránu, klíč mám přece já.
Hrabe se pod košilí, strne a vytřeští oči.
ČARODĚJ: „Ne! On mi ho ukradl! Ta krysa! Ale ať si nemyslí, že to tak nechám! Nasednu na svého koně a doženu ho v cukuletu.“
Střih
(exteriér, louka) Princova družina cválá, za nimi se na svém vraníkovi objeví čaroděj. Princova družina začne panikařit, princ vytáhne z kapsy kapesník a hodí ho za sebe. Mezi nimi a čarodějem vyroste les. To se zopakuje ještě dvakrát, princ za sebe hodí napřed zrcátko a z toho vznikne rybník, naposled pak hřebínek a mezi ním a čarodějem vyrostou velehory. Čaroděj však všechny překážky překoná a nakonec prince dožene.
ČARODĚJ: „Chachá, a mám tě! Myslel jsi, že mi utečeš. Ale můj kůň je rychlejší, než cokoli na této zemi, letí jak vítr. Nedá se mu utéct.“
Čaroděj se zle směje, princ zbledne. Princezna napjatě čeká, že bude boj. Nakonec se čaroděj zhluboka nadechne, sjede princeznu pohledem.
ČARODĚJ: „A víš ty co? Nech si jí. Já jí vlastně nechci. Stejně mě nemá ráda, tak jaký by mě s ní asi čekal život? Navíc si umí povídat jen o tom, kde byl jaký ples a kdo měl na sobě jaké šaty.“ PRINC: „No, to víš, ženský…“ ČARODĚJ: „Jo, přesně!“
Oba se smějí, princezna se mračí.
Střih.
VYPRAVĚČ: „A tak princ s princeznou nerušeně pokračovali v cestě, až konečně dorazili do města. Město bylo krásné, ale obyvatelé byli jaksi smutní. Když ale uviděli princeznu, rozzářili se jim oči. Hned družinu obklopili a zavedli jí do nejlepšího hostince, kde je zdarma ubytovali a nosili jim nejvybranější lahůdky. Princ a jeho sluhové, zmoženi cestou, brzy usnuli. Ráno se princ vzbudil a sháněl se po princezně, nikdo ale nevěděl, kde jí má hledat. I vydal se tedy na průzkum. Všichni vrtěli hlavami, nikdo princeznu neviděl. Až v jedné zapadlé uličce potkal stařenku.
PRINC: „Stařenko, neviděla jste princeznu? Metr sedmdesát, blondýna, malý nosík, modré oči, červené šaty?“ STAŘENKA: „Princezna? Jó chlapče, tu nemá smysl hledat. Ta už je drakově břiše! Tos nevěděl? Máme tu draka. Už jsme mu dali všechny princezny z okolí. Jak někde vidíme nějakou princeznu, šup s ní do drakovy sluje. Třeba se už tentokrát nasytí a zmizí. Otravuje nám tady vzduch i studny. Nikdo se mu neodvážil postavit. Ale možná bys mohl zkusit štěstí.“
Střih
(exteriér, den) Princ se v brnění blíží k drakově sluji. V rámci tréninku mečem odsekává kosatce. U země se válí nazelenalá mlha – dračí výpary. Princ dojde ke vchodu do jeskyně. Zevnitř se ozývá funění a po chvíli zahřmí dunivý hlas.
DRAK: „Smrtelníku, co tu pohledáváš?“ PRINC: „Jdu si pro princeznu, kterou jsi unesl.“ DRAK: „Já? Unesl? Já žádné princezny neunáším. Vodí mi je sem starosta s vojáky. Mám jich tu už hromady. Čert ví, co s nima mám asi tak dělat. Zabíraj mi jeskyni, už tam není k hnutí.“ PRINC: „A ty je nežereš?“ DRAK: „Jíst lidi? Co si o mně myslíš? Vždyť já ani nejím maso. Zrovna teď bych dal nevím co za avokádovej toust a dýňové sojové latte.“ PRINC: „Není problém. Donesu ti je. Za princeznu.“ DRAK: „Platí.“
Střih.
Před jeskyní sedí princ na pařezu a znuděně si hraje s mečem. Drak mlaská. Potom srká latte z kelímku brčkem.
DRAK: „No to byla pochoutka. Teď je řada na mně, abych dodržel svou část dohody. Prisím, běž do jeskyně a vyber si princeznu podle svého gusta.
Střih.
(interiér, jeskyně) V krápníkové jeskyni posedávají a znuděně se procházejí princezny všech národností. Princ si mezi nimi vybere tu svou, ta se mu vrhá do náruče.
PRINC: (huláká směrem z jeskyně) „Co vlastně budeš dělat s ostatníma princeznama?“ DRAK: „Víš, že ani nevím?“ PRINC: Tak proč je nepropustíš?“ DRAK: „No vidíš, to mně nenapadlo!“
Střih.
(exteriér, den) Princezny houfně utíkají z drakovy jeskyně.
PRINC: „A proč vlastně lidem trávíš vodu?“ DRAK: „O tom nevím.“ PRINC: „Ale jdi, voda ve městě se nedá pít.“ DRAK: „Jestli to nebude tím, že chodím na záchod tadyhle do řeky.“ PRINC: „Co kdybych ti postavil kadiboudu tady nad propastí?“ DRAK: „Tak jo.“
VYPRAVĚČ: „Princ udělal, co slíbil a voda ve studních se hned vyčistila. Měšťáné ho zahrnuli dary a drakovi od té doby pravidelně nosili avokádové tousty a on je za to nechával na pokoji. A naše pohádka se pomalu chýlí ke konci, zbývá už jen – svatba!“
(interiér zámku, den) Princ a princezna nastrojení ve svatebních šatech stojí v kapli před knězem, král a královna se na sebe usmívají.
KNĚZ: „Princi Tomáši, bereš si princeznu Kopretinu za svou zákonitou manželku?“
Princ váhá. Princezna ho praští kyticí.
PRINCEZNA: „Řekni ano, ty tupče!“ PRINC: „A co když ne? Co, když se nechci ženit?“ PRINCEZNA: „A co když se já nechci vdávat? Vždyť tys nezabil ani čaroděje, ani draka! Ty seš princ na baterky!“ PRINC: „Vidíte jí, jaká je? Ona by mně normálně poslala na smrt!“ PRINCEZNA: „Vidíte ho, jakej je srab?“ KRÁL A KRÁLOVNA: „Proboha, udělejte někdo něco, nebo je po svatbě!“
Ozve se zvonkohra a od stropu se znovu snese víla Bambulína, sáhne do kapsy, vyloví hrst třpytivého prášku a foukne ho střídavě na prince a na princeznu.
VÍLA: „To je kouzlo lásky!“
Princ a princezna si protřou oči, usmějí se na sebe, vrhnou se jeden druhému do náruče a začnou se vášnivě líbat. Když přestanou, kněz zopakuje otázku. Oba se nyvě zadívají do kamery a unisono vykřiknou:
PRINC A PRINCEZNA: „Ano!“
VYPRAVĚČ: „A naše pohádka, jak už to v pohádkách bývá, končí šťastně. Princ a princezna od té doby žili v samých radovánkách a jestli kouzlo nevyprchalo, žijí dodnes.“
KONEC
|
|
|
|
|
|
|
|
Evu jsem neviděla od našeho třídního srazu, ale od doby, kdy jsme si mohly pořádně popovídat, uplynula ještě delší doba. Vdala se (podle vlastních slov „konečně!“) a odstěhovala mimo město, přišly děti a času na kamarádky nezbývalo. Teď jsme na sebe zničehonic narazily v obchodním domě, když zrovna vycházela z obchodu s oblečením, jako každá pracující matka obtížená batohem, přes bok kabelku a v ruce si radostně nesla papírovou tašku sladce růžové barvy. Po překvapení a objímačce souhlasila, že si sedneme do přilehlé kavárny, abychom konečně nerušeně prohodily několik slov. Usadily jsme se v křesílkách u prosklené stěny, s výhledem na tropické rostliny v proskleném vnitrobloku. Ještě, než si udělala pohodlí, sáhla do tašky , vytáhla černobíle vzorovanou halenku a položila ji na stůl. Z kabelky vylovila manikúru a nůžtičkami odstřihla cenovku i všité cedulky. Odstřižky shrnula do tašky a všechno to nacpala do koše za našimi zády. „Promiň, ale musela jsem to udělat hned, jinak bych na to zapomněla.“ „Já taky nemám ráda, když mě škrábou cedulky, ale nepočkalo to na doma?“ „Ne, to by si Luboš všimnul, že je to z obchodu a rozčiloval by se, že utrácím. Luboš nesnáší konzumní styl života a nechce podporovat velké řetězce, takže nakupujeme v sekáčích. Jenže já měla dneska v práci náročný den, tak jsem si to chtěla vynahradit a koupit si něco hezkého a nového.“ „Moc ti to sluší, ani jsem nepoznala, že nakupuješ v sekáči. Ale úplně jsi změnila styl, skoro jsem tě nepoznala. Vždycky jsi nosívala vlasy nakrátko a džíny. Všude džíny. Ke všem příležitostem.“ Eva si prohrábla dlouhé vlasy a zasmála se. „Tak to mi ani nepřipomínej! To bylo to první, co mi Luboš vyčetl, když jsme spolu šli na první rande. Že vypadám nežensky. Dlouho jsem mu odolávala, ale ...“ „To je mi jasný, každá se chce svými chlapovi líbit.“ „To samozřejmě. S krátkými vlasy bylo míň práce, jak jsi vstala z postele, tak jsi šla. Když se umyly, hned byly suché. A džíny, jéje, ty byly pohodlné. Hlavně v zimě, teď musím pod sukní nosit punčocháče, pořád je shrnovat, vyhrnovat, upravovat, lepí se k sukni. To mě mrzelo, když se musela vzdát všech džín, kalhotových kostýmků, legín, šortek! Jenže co naděláš. Luboš četl tu slavnou knihu „Evropa si podřezává žíly“, kde psali, že zánik západní civilizace nastal rozpadem tradičních pohlavních rolí. Vždycky to bylo tak, že ženy nosily sukně a muži kalhoty.“ „Úplně vždycky ne, vezmi si třeba staré Římany, ti chodili zamotaní v prostěradlech stovky let.“ Eva mě neposlouchala a pokračovala: „Byla to muslimská kultura – já se tedy v souvislosti s nimi zdráhám použít slovo „kultura“ - kde ženy nosily kalhoty. A rozhodli se nám to sem importovat.“ V tu chvíli přišla servírka a Evinu svéráznou interpretaci historie uťaly dva nápojové lístky, které před nás rozložila. Eva si lístek podezřívavě prohlížela a mračila se. „Strawberry Cheesecake – proč sakra nemůžou napsat „jahodový tvarožník“? Nebo tohle: Gingerbread Pumpkin Latte – co je tak špatného na dýňovém mléku s perníkem? Proč se ani neobtěžujou to napsat česky? Samá angličtina všude, aby naše děti zapomněly na mateřskou slovanskou řeč! Elity chtějí, abychom všichni byli jeden velký globální národ bez historie a bez jazyka. To je jeden z důvodů, proč tyhle franšízy nemám ráda!“ Schválně jsem si vybrala nejvíc přeplácaný koktejl s jahodovým sirupem a duhovými marsmallows. Eva si dala espresso bez mléka a kousek bábovky. Jakmile se do ní zakousla, zašklebila se: „Sračky z palmovýho oleje vyhnaný práškama.“ „To víš, musejí to udělat tak, aby to vydrželo dlouho. To víš, že na doma upečenou bábovku to nemá, ale kdo má čas pořád péct?“ „Já si čas vždycky udělám. Domácí kuchyně je základ. Luboš by mi ani nic kupovaného nejedl! Děti tedy obědvají ve školce, ale než jsme je tam zapsali, Luboš tam několikrát byl a vynutil si, aby mu ukázali kuchyni a řekli mu, z čeho vaří. Až potom schválil, že tam naše děti smějí jíst.“ „Takže vaše děti už chodí do školky, kolik jim vlastně je?“ „Marušce je šest, Božence pět a Jardovi čtyři.“ „Tři děti? Myslela jsem, že máš dvě. To je teda slušná smečka!“ „Ale prosím tě, Luboš by jich měl klidně i víc. Říká, že se musíme hodně množit, jinak toho elity využijí a nastěhují nám sem uprchlíky! Ale mně tři děti stačí, je to náročné. Teď naštěstí chodí do té školky, ale předtím to bylo složité. Když jsem onemocněla, musela přijet máma a postarat se o ně, a vzhledem k věku jí to už taky dost vyčerpávalo.“ „A Luboš se o ně nepostaral?“ „Luboš je chlap, to přece není jeho práce. On k tomu ani není biologicky uzpůsobený. To je všeobecně známý fakt. V dnešní době se bohužel objevuje jev, kterému odborníci říkají devirilizace. Muži jsou vychováváni tak, že se u nich potlačují takové ty vrozené vlastnosti, jako agresivita a průbojnost. Nutí se do domácích prací a k péči o děti a tím přicházejí o svou mužnost. Ubývají jim spermie a nemůžou se množit!“ „Jasně“, přikývla jsem, „a dělají to elity, aby nám sem mohly nastěhovat uprchlíky.“ „No vidíš“, zaradovala se Eva, „už taky chápeš ty souvislosti! Doporučuju ti, jestli se chceš dozvědět víc, aby sis přečetla knížku „Muži – ohrožený druh“. Ale musíš si jí objednat přes internet, v knihkupectvích ji nechtějí prodávat! Bojí se, aby jim to tam pokrokáři nepodpálili!“ „Jak to, vždyť táhle vedle v Luxoru jí normálně prodávají v sekci „Humor“.“ Eva nereagovala a popíjela svou vychladlou kávu. „Hele, a kde vy vlastně bydlíte?“ „Ve Spálených Kolovratech u Dobříše. Tam je ti nádherně. Taková malá vesnice s barokní kapličkou, rybníkem na návsi a topolovou alejí – jako z Ladova obrázku! Bydlíme v baráku po mámě, máme velkou zahradu a koukáme k ložnice přímo do lesa.“ „Tvoje máma už umřela? To jsem nevěděla!“ „Ale ne, máma žije v domově důchodců. Zpočátku jsme zkoušeli žít společně, ale nešlo to. Nerespektovala mého manžela. Neustále se do něj navážela. Že neumí vydělat peníze, že se nepostará o děti. Dokonce ho obvinila, že mi vymývá mozek – no věřila bys tomu? Takže jsem využila toho, že barák už dřív nechala přepsat na mně a vystěhovala jsem jí do Domova Pomněnka. Je to tam hezké, mají tam králíky a jednou týdně jim chodí zahrát harmonikář.“ Vtom Evě zapípal mobil. Eva z kabelky vytáhla krabičku s nápisem „multivitamin“, vytáhla jednu pilulku a spolkla jí. „No vida, ještě že mám nastavené to upozornění, jinak bych zapomněla!“ „To jsem nevěděla, že se vitamíny berou takhle na čas“, podivila jsem se. „Ale prosím tě, to nejsou vitamíny, to je antikoncepce. Luboš s tím nesouhlasí. Ale co mám dělat, mně ti naši prckové stačí. Už tak nevím, kam dřív skočit. To máš: ráno vstát, udělat snídani, odvést děti do školky, vzít auto, odjet na nádraží, nasednout na vlak, jít do práce, po práci na vlak, vyzvednout auto, udělat nákup, děti ze školky vyzvedává Luboš – to jsem si vydupala; dojet domů, připravit večeři, vykoupat a uložit děti, uvařit jídlo pro Luboše na druhý den, uklidit a umýt nádobí. Když mám štěstí, tak si ještě stihnu vypít skleničku na terase a pozorovat hvězdy – to je moje relaxace. Ale většinou padnu na hubu a usnu ještě oblečená, s brýlemi na nose. Občas mě tak Luboš najde, když chodí nad ránem spát.“ „Luboš pracuje takhle dlouho do noci? A co vlastně dělá?“ „No já bych úplně neřekla, že pracuje, ona to není ani tak práce, jako spíš poslání. Luboš publikuje na několika webech, občas překládá a pomáhá spoluorganizovat různé akce jako Pochod za práva bílých heterosexuálních mužů, Za záchranu tradiční rodiny nebo Proti diktátu korektnosti.“ „A vydělá si dost?“ „Tak ještě že tě neslyší, to by se urazil. Tohle se přece nedělá pro peníze! Navíc peníze ani být nemůžou, když nejsou sponzoři. Oni se bojí na takové věci přispívat, aby si na ně elity nedošláply.“ „Takže celou rodinu živíš ty?“ Kéž by. Ještě bereme příspěvky, pronajímáme dílnu a garáž po tátovi a když opravdu nemůžeme vyjít s penězi, tak řeknu mámě. Ale to dělám nerada, ona má kolem toho vždycky spoustu blbých keců. Jako že si má Luboš najít práci, kde si něco vydělá. Je tak povrchní. Přitom Luboš práci opravdu poctivě hledá, třeba se hlásil na místo ředitele knihovny, vedoucího odboru školství a na místo náměstka pro kulturu na radnici v Dobříši. A nic. Určitě je to z politických důvodů, protože Luboš se prostě nestydí říct svůj názor. Určitě mu nemůžou zapomenout, jak během slavnostního otevření židovského muzea předčítal v prasečí masce do megafonu z Protokolů sionských mudrců. Luboš jim vysvětlil, že touhle akcí projevoval nesouhlas s nelegálními demolicemi palestinských domů v Izraeli, ale myslíš, že ho poslouchali? Obvinili ho, že je antisemita – no věřila bys tomu?“ „No, možná kdyby slevil ze svých požadavků, tak by práci našel. V Amazonu třeba nabírají pořád.“ „Prosím tě, přece nepůjde dělat do Amazonu se svým vzděláním a svou inteligencí! Navíc on konzumní společností pohrdá, to by se zpronevěřil svým ideálům. Ne, ať je raději doma a šťastný, já bych z těch peněz ani neměla radost. Luboš nepotřebuje někde hákovat od devíti do pěti, aby měl smysl života. Když se ho někdo zeptá, co dělá, Luboš odpoví: Jsem nezávislý publicista, novodobý disident a profesionální otec.“ „Profesionální otec? Co si pod tím mám představit?“ „Luboš říká, že hlavní úloha otce je jít příkladem. Takové ty věci, jako je dítě nakrmit, umýt nebo převléct, to je na matce. Otce, ten se prostě vyskytuje poblíž a koná to, co má správný muž konat. Děti ho pozorují a vnímají a podvědomě se jim tak propisují hodnoty a vzorce chování. Takové to peskování, plácání přes ruku; takové to: tohle nedělej, nehraj si s jídlem, udělej si úkoly! - to je výchova matky. Otec je v podstatě takový ideální předobraz, takové Slunce, které si lhostejně putuje po obloze a ke kterému děti vzhlíží.“ „Takže v podstatě ženská oddře veškerou práci a chlap se jen motá kolem a myslí si u toho, jak je skvělej.“ „Ono to tak na první pohled mlže vypadat, ale není to vůbec tak jednoduché být správným mužem a otcem, navíc v dnešní době! Proto Luboš s kamarády založil Ligu opravdových mužů, kde se tyhle věci řeší. Pořádají různé přednášky a semináře, často celovíkendové a většinou u nás doma. Je strašně zajímavé, co se tam člověk všechno dozví. Minule jsem se třeba dozvěděla, že Ježíš byl ve skutečnosti Slovan. Nebo tam byla skvělá přednáška o ekonomii, ale byla pojatá tak polopatě, že tomu každý rozuměl. Říkali tam, že letos tutově zkrachuje eurozóna a padne dolar! Oni to tedy tvrdili o loni a předloni taky, ale to víš, dělat ekonomické prognózy je hrozně složité! Každopádně jsem si od nich nechala poradit a nakoupila nějaké rubly. Někdy bych spíš ocenila, kdyby byl doma alespoň o víkendu klid a já se mohla třeba podívat na film v televizi, nebo jít na procházku, nebo se opalovat. Nebo prostě měla soukromí – oni k nám totiž vždycky jezdí i s manželkami a dětmi a zůstávají i přes noc. Zase je ale skvělé, že se s Lubošem člověk nenudí. Tvoje mysl vedle něj nezakrní, ale naopak rozkvete. Normální chlap by se doma prostě svalil na gauč a koukal na fotbal, nebo maximálně uspořádal grilovačku na zahradě.“ „Normální chlap je totiž unavenej z práce“, poznamenala jsem, ale Eva nadšeně vyprávěla dál. „Na Lubošovi je nejlepší, že on není činorodý jen po té intelektuální stránce, on se nebojí ani dělat rukama. Na naší zahradě se třeba snaží pěstovat zeleninu, abychom byli soběstační a nezávislí na potravinářské lobby. Od kamaráda dostává speciální semínka, která jsou čistá a bez GMO. Zatím se mu ale moc nedaří. To víš, jeho mysl pořád šrotuje, zaobírá se spoustou důležitých věcí a nedokáže udržet takové ty přízemní věci, jako že záhonky se musí vyplévat a zalévat. Ale zase je pravidelně hnojená, to ano. Luboš nekupuje žádné umělé chemické hnojivo od agrokorporací, ale hnojí sám, z vlastních zdrojů.“ „Jak z vlastních zdrojů?“ „No, jednoduše. Luboš si vždycky po probuzení dřepne do záhonu a hnojí. Jako to dělávali naši předkové po staletí. Ale představ si, že sousedům to vadí a dokonce si stěžovali na obecním úřadě! Copak si ani na vlastní zahradě člověk nemůže svobodně dělat, co chce? No, je u nás veselo. Ale lepší, než tenkrát ten debakl se slepicemi. Luboš jim vyrobil kurník z vlnitého plechu, všechno fungovalo, měla jsem domácí vajíčka, akorát jednou v létě, když byly čtyřicítky, tak je z toho kurníku zapomněl pustit ráno ven a ty chudinky se tam doslova uvařily! Nejhorší ale bylo, že mi pak trvalo týden Luboše donutit, aby je zlikvidoval. Mezitím do toho kurníku nonstop pralo slunce a nedovedeš si představit ten smrad! Nějakým způsobem se nám dostal i do baráku a ještě dneska ho cítím z nábytku, závěsů i koberců. A to jsem všechno čistila! Ale lepší tohle, než když se vrtá v elektřině. Kolikrát už dostal dvě stě dvacet a blikal jak vánoční stromeček. Jednou mi hrdě oznámil, že opravil vypínač, ale když jsem do něj strčila koncovku od žehličky, lítaly z toho jiskry jak z táboráku. Luboš se dmul jak krocan a čekal na pochvalu, protože vždycky vyžaduje chválit, chválit, chválit, ať udělá cokoliv. Tentokrát jsem ale byla naštvaná a nepochválila jsem ho – tak se naštval a šel trucovat na půdu. Musela jsem počkat, až Luboš odjede do města něco zařídit a zavolala jsem elektrikáře ze vsi. Přistěhoval se nedávno, nosí dredy a takový ty batikovaný trička, jeho manželka chodí bosá a na střeše mají solární panely. Furt se usmívají, tutově jsou to jedni z těch zatracených sluníčkářů. Přijel na zavolání a měl to za pět minut opravený. Neměl žádný blbý kecy jako ostatní řemeslníci, ani nechtěl pivo, řekl si o dvě stovky a že mám pozdravovat manžela! Samozřejmě, že jsem Lubošovi nemohla říct, že někdo opravoval jeho práci! To nesmíš chlapovi nikdy říct, tím zraníš jeho duši. To jsem četla v knize „Jak si hýčkat muže“ od doktorky Tesařové. Ale udivuje mě, že to Lubošovi není divné. Vždycky něco rozvrtá, pak se vypaří a když se vrátí domů, tak to nějakým zázrakem funguje. Naštěstí se nestává moc často, že by měl Luboš potřebu něco opravovat. On si většinou ani nevšimne, že doma něco nefunguje. To víš, intelektuál! Já už jsem se doma spoustu věcí naučila dělat sama. Třeba s vrtačkou už to umím docela slušně. Když měl Luboš loni ten úraz, tak jsem si řekla, že už mu ten přístroj nesvěřím. Nejhorší nebyl, když si provrtal to zápěstí, chvíli tekla krev, ale nic velkého. Jenže pak nechtěl jít k doktorovi! Řekl mi, že doktoři jsou nástrojem elit a děvky farmaceutického průmyslu a že nikam nepůjde. Tři dny se léčil sám slivovicí a inhalováním bylin z tajgy, mezitím mu ruka skoro zčernala a začal blouznit, tak jsem zavolala sanitku. Byl chudák tak mimo, že se ani nebránil. Měl akutní otravu krve, zachránila jsem mu život. Ale to víš, že jsem stejně dostala vynadáno! Kdybych prý neplašila a počkala, tak by se určitě uzdravil sám od sebe! Když přišel domů tak prohlásil, že je plný antibiotik a musí si dát detox. Tak do sebe pral zelený ječmen, dostal strašný průjem a to ho tak vysílilo, že zbytek týdne už jen ležel v posteli. A byl klid.“ „Když tě tak poslouchám, tak si říkám, že Luboš musí být asi zatraceně skvělý milenec.“ Eva se zakuckala smíchy: „Kdepak, Luboše na nějakou romantiku neužije, ani když jsme spolu chodili, tak ho nezajímaly věci jako večeře při svíčkách, luxusní prádlo, nebo nějaké výstřední hrátky. On na tyhle věci moc není, říká, že hlavní účel toho je založit rodinu a jinak je to ztráta energie.“ „Tak to mě jinak nenapadá, k čemu ho vlastně máš. Ty živíš rodinu, vychováváš děti, staráš se o domácnost, oháníš se vrtačkou – a on dělá co?“ „Tady je vidět, že ty nerozumíš mužům, schválně si přečti tu knížku od doktorky Tesařové. Muž je v podstatě takové dítě, které ale nikdy nevyroste. Ale proto je tak milujeme, ne? Vždyť by nám bez nich bylo smutno.“ |
|
|
|
Smlouva s démonem
(úryvek z fiktivního ženského románu)
Jeho kancelář je dokonalá a chladná jako on sám. Sedím na chromované židli a nervózně usrkávám perlivou vodu z plastového kelímku a žmoulám si mašli na blůzce, jako vždycky, když jsem nervózní. Když už konečně přijde? Dveře se s prásknutím rozletí, leknu se a celý obsah kelímku na sebe vyliji. Přímo do výstřihu! Papírovým kapesníčkem se snažím rychle osušit, ale kapesníček se hned rozmáčí a za chvíli mi prsa pokrývá nevábná, vlhká, buničinová drť. On se na mně posměšně zašklebí – a je to ten zatracený sexy úšklebek nadrženého antického satyra. Okamžitě rudnu. „Takže, pojďme k věci. Naše smlouva.“ Na skleněné desce stolu přistanou černé kožené desky, uvnitř je stoh papírů. Vím, co bude následovat. Ach bože, nesmím být tak nervózní. Musím, musím v sobě probudit vnitřní bohyni. „Měla jste, doufám, čas si ji prostudovat?“ Nervózně pokývám hlavou. „Takže předpokládám, že nic nebrání tomu, abychom přikročili k podpisu.“ Zručnými prsty rozšněruje stužky na deskách a ty se pod ním rozevřou a odhalí tiskopis smlouvy na slonovinově bílém papíře. Z kapsy vytáhne pero a položí ho na smlouvu, otevřený hrot nasměruje ke mně. Ten špičatý, agresivní hrot míří přímo k mému srdci. Cítím, jak mi stojí chloupky zezadu na krku. On si mě prohlíží jako mořský biolog, který zrovna objevil zbrusu nový druh chobotnice. „Nebo snad máte nějaké připomínky?“, zeptá se se zdviženým obočím. Vzrušeně dýchám a snažím se vnitřně zklidnit. Jde to těžko. Hruď se mi vzdouvá jako rozbouřené moře, v hlavě slyším šumět proud své vlastní krve. Do háje! Hlasitě polknu a mé prsty se instinktivně natahují po mašli na blůzce jako po záchranném laně. „Přestaňte si žmoulat tu mašli, víte, jak mě to rozčiluje!“ „Ano, ano, jistě!“, kuňkám zahanbeně. Zase mě zahnal do kouta. Teď se ke mně otočil záda, a pomalu přechází k prosklené stěně s výhledem na město a nabízí mi pohled na svalnatá záda řeckého boha, napěchovaná v obleku od Armaniho. Jak ráda bych ten zpropadený hadr servala a brázdila tu opálenou kůži svými nehty! Rázně se otočí a šlehne po mně pohledem, jako by tušil, na co právě myslím. „Takže, slečno, můžeme přistoupit k podpisu smlouvy? Nemám na to celé dopoledne!“ Agresivní hrot pera se v dopoledním slunci leskne. Hypnotizuji jej pohledem. „Víte“, soukám ze sebe, „měla bych...navrhuji...pár takových...menších...změn.“ Poslední slovo napůl spolknu. Moje vnitřní bohyně se krčí v koutě dělá, že tu není. Rukou sahám po mašli, ale na poslední chvíli si to uvědomím a ruku zase odtáhnu. „Poslouchám.“, řekne hlasem znělým jako zvon a nehne při tom ani brvou. „Stravenky.“, pípnu. „Ano, stravenky nabízíme“, povzdechne si, „po zkušební době. Mají hodnotu, tuším, čtyřicet korun.“ Vyprsknu smíchy, on na mně vrhne káravý pohled. „Nezlobte se, ale za čtyřicetikorunovou stravenku si pořádný oběd nekoupím. To by chtělo alespoň osmdesátikorunovou. A proč je dáváte až po zkušební době? Copak ve zkušební době zaměstnanec nepotřebuje jíst?“ Zatímco ta slova říkám, třesu se, ale on jakoby si toho nevšímal. Nervózně přechází po kanceláři sem a tam, jako zajatá šelma v kleci a dýchá u toho zhluboka jako japonský zenový mistr. „Tak dobře“, řekne po chvíli. „Řekla jste si o to, máte to mít. Ještě něco?“ „Dovolená“, vyhrkne znovuzrozená vnitřní bohyně mými ústy, „ve smlouvě je uvedeno dvacet dní, ale dnes už je všude standardních 25.“ Jeho prsty si přejedou po hedvábné kravatě a ruka dopadne na skleněnou desku stolu. Skloní se ke mně, až cítím jeho dech na svém zátylku. „Pozor, teď se dostáváte na tenký led. Moje pečlivě udržovaná fasáda může povolit a potom se ven vyvalí něco děsivýho, silnýho a nespoutanýho!“ „Vážně?“, zašeptám. Otočím se, podívám se do ledově chladných očí a hlubokým hlasem sebejistě řeknu: „Tak to bych chtěla zažít.“ „Pozor, mám v sobě spoustu ohně a ten dokáže všechno spálit na uhel.“ „To si budeme rozumět, jako malá jsem si ráda hrála se sirkama.“ „Tak dobře“, zasyčí, „když za to tak bojujete, dostanete 25 dní volna. Spokojená?“ „Ještě něco.“ Moje vnitřní bohyně se už nebojí, pomalovaná válečnými barvami velí do útoku. „Hrajete tvrdou hru, slečno.“ Vytáhnu z kapsy nevzhlednou tlačítkovou Nokii a položím ji na stůl. „Tohle jsem ráno nafasovala. To snad nemyslíte vážně? I na základní škole jsem měla lepší mobil, než je tohle. Chci iPhone s datovým tarifem!“ Vstanu ze židle a podívám se do rozzlobené tváře gotického chrliče a jemným hlasem pravím: „Je to hlavně kvůli tomu, abych Vás lépe reprezentovala před klienty, rozumíte? Nemůžu přeci na obchodní schůzce vytáhnout tohle pádlo, vysmáli by se mi.“ Jeho vnitřní spalující oheň pohasne a změní se na slabý, ale výhřevný plamínek. „Tak dobře, stavte se za office managerem, vraťte mu tuhle hrůzu a řekněte si o iPhone. A ať Vám k tomu dá i tablet.“ „Tak teď už nic nebrání podpisu naší smlouvy“, řeknu sladce, uchopím pero a vykouzlím jím svůj krasopisný podpis. Všimla jsem si, jak po mně kouká. Jako hladové zvíře. To mi umožní upsat mu svou duši jen na omezenou dobu. Řeknu mu, že beru prášky – které samozřejmě nemám v úmyslu brát a jestli všechno půjde podle plánu, zanedlouho sepíšeme další smlouvu – ale na radnici. A tentokrát už navždy.
|
|
|
|
|
|
|
|
Do lesa vstupoval s jistým krokem a silnou paží odhrnoval větve. Věděl, že jdu hned za ním, ale nijak se nenamáhal větev podržet, aby mě nešvihla do obličeje, takže jsem musela pořád uhýbat. Střílel očima jako ostříž, občas mu z krku vyšel zárodek vítězoslavného výkřiku, který ale vzápětí odumřel - když zjistil, že to, co spatřil, byla pouhá prašivka. Byl čím dál tím protivnější a navíc začalo poprchávat. Lezavá zima nám zalézala pod vaťáky. Čím byl rozmrzelejší, tím víc pospíchal Jeho těžké pohorky prošlapávaly v nacucaném mechu krátery, do kterých jsem se snažila trefit svými drobnými chodidly v květovaným holinkách. Byly nové a dřely mě, i když jsem si do nich vzala dvoje ponožky. Najednou zavýskl radostí, když se na mýtině před námi objevil shluk bílých kloboučků se zažloutlou špičkou. Klekl si k nim do mechu, skoro obřadně, a já si dřepla vedle něj. Natáhla jsem k sametově hebkým kloboučkům dlaň, on mě přes ní praštil a skrz sevřené zuby procedil „Tssss." Zakoulel očima a zavrtěl hlavou. „Měňavka běloskvoucí. Copak jsme si o nich říkali? No?" Káravě nakrčil obočí. Provinile upírám oči k zemi, a počítám kytičky na špičkách holínek. Tak rád mě poučuje. Dostane možnost si to vychutnat. Zhluboka si povzdechne a začne zpaměti odříkávat text, jako nějaká chodící encyklopedie. „Měňavka běloskvoucí neboli Fungus Metamorphosis Humanophobia má hedvábnou dužinu, za syrova vydává jemnou vůni, připomínající jasmín. Po tepelné úpravě se rozteče na průhledný nafialovělý gel, který chutná po grilovaném lilku. Při sběru dáváme pozor na to, aby houba nepřišla do kontaktu s lidskou kůží. Jinak se spustí její mikrobiální obranný mechanismus, započne zrychlený hnilobný proces a houba se během několika vteřin změní v černý mokvající pahýl." Potom si rozepne kabát. Pod ním nosí rybářskou vestičku, s našitými pouzdry a kapsičkami plnými zvláštních nástrojů. Vytáhne dvě kovové tyčinky, podobné těm, které dávají v čínské restauraci, elegantně je sevře mezi prsty pravé ruky a opatrně začne houby jednu po druhé vytahovat z mechu a jemně ukládat do košíku, jako nějaký lesní chirurg. Když skončí, osuším mu zpoceně čelo kapesníkem a on zavelí, že jdeme dál. Panenský les najednou protínají dvě stopy po pneumatikách traktoru, barbarsky rozrývají borůvčí i kolonii strakáčků soudržných, kteří už nám jsou k ničemu. Jakmile se těmto houbám poruší podhoubí, jakmile někdo utrhne nebo zašlápne jedinou houbu, všechny houby začnou produkovat hořký sekret, díky kterému jsou už nepoživatelné. Při sběru máte asi 5 minut od utržení první houby na to, abyste jich sebrali co nejvíc. Je dobré chodit ve více lidech a mít s sebou stopky. Na houbě totiž není nic poznat a sekret je tak silný, že jediná houbička může zničit celý kotel guláše. Zamumlá něco o barbarství a neúctě k lesu, na chvíli se zastavíme a skloníme hlavy, abychom uctili minutu ticha za zmařené životy hub. Poté znovu vyrazíme, k místu kde les houstne. Udělám sotva pár kroků, když mě nevybíravě drapne za předloktí a strhne stranou, až ztratím rovnováhu. Zaryje mi prsty do masa, až zasyknu bolestí a on mě postaví na nohy a ukazuje na místo, kam jsem se chystala šlápnout. Zásmradka podsmrková, neboli Fungus Accusativa. Její temně fialový klobouk byl zakrytý větvičkami a opadaným jehličím. Kdybych na ní šlápla, houba mi přilne k podrážce a uvolní silný zápach, připomínající výkaly, až na to, že i když houbu z podrážky odstraníte, smradu se nikdy nezbavíte, její aromatické látky infiltrují jakýkoli organický nebo pórovitý materiál a jsou prakticky nezničitelné. Než se z lesa vrátíte domů, budou vám smrdět nejen boty, ale i celé oblečení a když budete mít smůlu, tak i vlasy. Mezi námi houbaři koluje drsný vtip o párečku, který se na mýtině oddával milostnému dovádění a nevšimnul si, že při tom zalehnul zásmradku. Nakonec museli spálit všechno oblečení, obuv a deku, a kromě toho si oholit vlasy a veškeré ochlupení. Ta dáma navíc byla něčí manželka, která se s milencem scházela potají, tento incident se však již utajit nepodařilo. V hloubi lesa nás obklopí posvátné ticho. Jediné, co slyšíme, je bublající potůček a sem tam zvuk tělíček, prodírajících se vysokou travou. Stromy mají větve nízko položené, posledních 10 minut chodíme skrčení. Začíná mě bolet v zádech ale vím, že nemá smysl si stěžovat. V tom se zastavíme - došli jsme k dalšímu cíli. V zákrutu meandrujícícho potůčku se na shnilém pařezu rozevírají nádherné, narůžovělé trychtýřovité kloboučky se špičatými výstupky. Opatrně dojdeme až k nim. Zadívá se na mně a pokyne mi hlavou a já jako poslušný žáček začnu zpaměti odříkávat: „Zubatka smetanová, neboli Fungus Dentata Carnivora je lahodná houba s pevnou dužinou a delikátní příchutí. Houba se živí shnilým dřevem a jídelníček si doplňuje drobným hmyzem. Její zubaté výrůstky jsou však velmi pevné a schopné ublížit i zvířeti nebo člověku. Po sevření ozubeného klobouku dostane houba křeč, trvající několik hodin. Mezitím doputuje kořist do podhoubí, kde jí agresivní enzymy rozloží. Rozhodně na houby nesaháme a to ani na mladé plodnice! Bezpečně je můžeme sebrat až poté, co jim nabídneme návnadu (například kolečko salámu) a houba ji sevře ve svém klobouku. Tímto získáme houbu rovnou i s nádivkou a pevné zoubky během varu změknou. Doporučujeme podávat ve smetanové omáčce s karlovarským knedlíkem." Poslouchá, zatímco krájí lovecký salám na kolečka a přikyvuje, je se mnou spokojen. „Tak vidíš, něco sis přeci jen zapamatovala. Nebude to s tebou tak marný." Potom krmíme houby podobně, jako to dělají ptačí rodiče svým holátkům. Zubaté klobouky se zavírají a my nožem odřezáváme bělostné nohy od podhoubí. Další nález nás čeká za velkým balvanem na břehu rašelinového jezírka. Skupinky bílých kloboučků pokrývají prostor o průměru asi dvou metrů. Když se vyškrábu na kámen, zjistím, že houby tvoří siluetu jakoby ležícího lidského těla. „Svědek lesní.", vypadne ze mě. „Fungus Testimonica", přitaká on a kleká si, zatímco otevírá nůž. „Přece je nebudeš sbírat", namítám. Mávne rukou. „Stalo se to před lety. Všechny toxiny jsou pryč. Rozkladné látky jsou dole v podhoubí, houbičky jsou čisté." „Já je teda jíst nebudu.", prohlašuji kategoricky. „Aby ses neposrala,", odvětí. Když dosbírá, pokračujeme beze slov na rozcestí. Nalevo se vine cestička a mezi stromy vidíme prosvítat světlo z pasek. Napravo od nás se valí rozbouřený potok, který se dá přejít jen přeskočením po dvou oslizlých kamenech. „Máme plné košíky, takže mně by to dneska stačilo." „Pojď se ještě podívat na druhou stranu, prosím.", ukazuju za potok. Vrtí hlavou. Hladím ho po rameni a tahám ho za rukáv. „Prosím, jen na dvacet minut, pak se vrátíme domů." Tulím se k němu a vrkám. Nejradši by se sebral a šel domů sám a nechal mě v lese trucovat. Ale je mu jasné, že až padne večer, tak za praskání dřeva v krbu, na gauči pod vlněnou dekou trocha ženské něhy přijde vhod. „Tak dobře", mávne rezignovaně rukou. „Dvacet minut. Ale vsadím se, že tam najdeme prd." Překonáme rozbouřený potok, on na slizkém kameni uklouzne a jen tak tak se nevykoupe v ledové vodě. Samozřejmě mi vynadá, že mám hloupé nápady. Prodíráme se lesem, který je čím dál temnější, on nadává, že kdyby to věděl, vzal by si baterku. Potom temný les ustoupí a my se ocitneme na pasece, kterou zalévá rozptýlené světlo filtrované přes desetimetrové koruny staletých stromů. Kocháme se tou nádherou, on najednou škubne hlavou. „Vidělas to?" Vrtím hlavou, že ne. On se nakrčí, schová se ze kmen dubu a vytáhne vystřelovací nůž. Rozhlíží se dokola jako ostříž. Za chvíli sebou zase škubne, napřáhne ruku s nožem a pak jí pomalu zase svěsí. Strčí si čepel nože mezi zuby, padne ne zem a plíží se. Zpovzdálí ho sleduji. Potom je to rychlé, vymrští se, máchne nožem a vítězoslavně zvolá: „Juchů! A mám tě! Hřib zajíc. Jeho noha se smršťuje a on se tak dokáže schovávat v mechu. Jenomže nikdy ne nadlouho. Stačí být trochu trpělivý. Ták, pojď k taťkovi." Nadšeně si prohlíží sametově hnědý klobouček, potom houbu obrátí kloboukem dolů a strne. „Ale, co to?" „Hřib lovec", odpovídám já a opatrně okolo něj našlapuji na mechu. „Od hřibu zajíce se liší temně rudým rourkováním klobouku. A také má žlutou nohu místo bílé a z mechu vyjíždí v celé délce, nejen po klobouk. To přece musíš vědět." Leží na zemi a s otevřenou pusou na mně zírá. Jeho chodidla sebou začínají trochu škubat. Přicházím blíž a skláním se k němu. Už je to bezpečné. „Vy chlapi, zaslepení loveckým pudem nedokážete situaci chladnokrevně analyzovat. Neuvědomujete si základní vazby v přírodě. Když si něco beru, musím něco dát." Zdá se mi, že přikyvuje. Ale mohou to být křeče, protože mu po bradě teče slina. Chodidla už mu vidět nejsou. Ani dlaně ne. „Lesu je třeba přinášet oběti.", uzavírám svůj monolog. Pohladím ho po hlavě a strčím do něj. Jakmile dopadne na zem, jeho tělo začnou ovíjet jemná vládna podhoubí a životodárné látky z jeho těla se pumpují pod zem, k organismu, který je starší než my všichni. Je to krásná smrt. Až zestárnu, dobrovolně se sem vydám, abych mohla splynout s lesem. Ale do té doby budu na houby vyrážet vždy v pánském doprovodu. |
|
(rozhovor pro časopis Čistá duše)
Během své novinářské dráhy jsem poznala spoustu lidí, kteří věří ve stěhování duší. Ba dokonce tvdí, že si své minulé životy pamatují a nadšeně mi líčili své úžasné kariéry atlantských velekněží, egyptských faraonů, inckých válečníků nebo milenek Ludvíka XIV. Jejich vzpomínky však byly útržkovité - pouze střípky, vynořující se z temnoty studnice zapomnění. A pak jsem na jednom esoterickém festivalu potkala pana Jaroslava. Tento nenápadný muž je obdařen darem (dá-li se tomu tak říkat) jedinečné paměti, která uchovává všechna jeho minulá vtělení jako jediný, nepřerušený filmový záznam. Trvalo mi delší dobu, než se mi povedlo překonat jeho vrozenou rezervovanost, ale nakonec byla má trpělivost odměněna tímto rozhovorem.
Jaké jsou vaše první vzpomínky - ne z tohoto vtělení, ale ty úplně první, na začátku?
Tak moje úplně první vzpomínka je, jak sedíme se ségrou pod stromem a vybíráme si vši. Tenkrát jsme ještě byli celí chlupatý, no a těch breberek jsme byli plný. Zrovna bylo po bouřce a za kopcem jsme viděli, jak blesk bouchnul do stromu, tak když se trochu vyčasilo, náš táta se sebral, šel tam a přinesl obrovskou hořící větev. No a to bylo tenkrát něco, taková hořící větev - páč my jsme neuměli ten oheň rozdělat! My jsme museli vždycky čekat, až blesk uhodí do stromu a pak si ten oheň vzít. To víte, snažili jsme se ho udržet, jak to šlo, ale vždycky nám dřív nebo pozdějc zhasnul. A to jste pak byla s prominutím v prdeli - nemohla jste se ohřát ani osušit a maso jste musela žvejkat syrový.
Je zajímavé si uvědomit, jakou lidstvo během své existence uvážilo cestu. Dnes si neumíme představit, jakým obtížím čelili naši předkové při zajišťování základních životních potřeb. Ale slyšela jsem o vás, že jste žil mimo jiné ve starém Římě, je to tak?
No jo, Řím, to byly hezký časy, na to moc rád vzpomínám. Sluníčko, víno, zábava! Ale nejen pro ty bohatý, i pro obyčejný lidi! Za pár obolů jste si mohla zajít do lázní, a tam klidně proflákat celej den! Měli jsme tam dokonce i knihovnu a tělocvičnu - ale tam já nechodil, já jsem si vždycky vlezl do bazénku s teplou vodou, a tam jsem odpočíval. S chlapama z práce jsme si objednali džbánek vína, hráli jsme kostky a povídali si o ženských, jak to chlapi dělávaj. No a v neděli jsme chodívali na gladiátorský zápasy. Občas jsme si tam dali do držky s chlapama, co fandili jinýmu týmu - znáte to. A v pondělí jsme zas vstávali do práce, a takhle to bylo furt.
A co jste ve starém Římě dělal? Počkejte, budu hádat: byl jste sochař, který zdobil Forum Romanum? Nebo hráč na lyru na císařském dvoře? Nebo snad legionář?
Kdepak, já byl u městskejch služeb, udržovali jsme vodovody a kanalizace. To vám bylo něco, ta Cloaca Maxima, to byl inženýring, kam se na to hrabem dneska! Ta se čistila úplně sama, hovna vodtejkaly jedna radost - a to i v létě, když byly sucha! Vlastně jsme ani neměli moc práce, kromě takový běžný údržby. Jediný, co nám dělalo starosti, byl tukovej odpad z restaurací - pořád něco smažili na olivovým oleji a ten pak to lili rovnou do kanálů, aby si ušetřili práci. A pak si k nám poslali otroka, že jako průser, prej: „Ono to nějak neodtejká, a my nevíme proč!", celá hospoda po kotníky ve sračkách, no děs! A co myslíte - vlezu do kanálu a tam vidim, že je odtok ucpanej tukovou koulí dva metry v průměru! Museli jsme s chlapama vzít majzlíky a rozsekat to na malý kousky. Takže bych chtěl využít příležitosti a na čtenáře apelovat: Prosím vás, oleje a tuky do kanalizace nepatřej! Neumíte si představit, co je s tím pak sraní!
Děkujeme za osvětové okénko, ale naše čtenáře by spíše zajímalo, jak jste vnímal důležité okamžiky historie, například slavný příběh Caesara a Kleopatry?
Já Kleopatru dokonce viděl na vlastní oči! Když přijela do Říma, šli jsme se s rodinou podívat na její průvod. Manželka chtěla vidět, jaký bude mít šaty a účes - znáte ženský! Mně se Kleopatra kdovíjak nelíbila - prťavá, velkej frňák, pod nim knírek, žádný prsa - můj typ to zkrátka nebyl.
Kunsthistorici a antropologové dnes vskutku potvrzují, že zobrazení Kleopatry byla silně idealizovaná. Nicméně tato žena musela mít silné osobní kouzlo, když podlehl sám Julius Caesar.
Heleďte se, Caesar byl starej prasák, co se před ním pohnulo, to vojel! Ženská nebo chlap - v tom nedělal rozdíly. Vrabci na střeše si o tom povídali a na veřejnejch hajzlíkách bylo na zdech nakreslenejch spousta fórů, kde si to Caesar s někým rozdával. No každej jsme nějakej.
Nelze si nevšimnout, jak z vás po tolika vtěleních doslova tryská smířlivost a tolerance, jste taková studnice životní moudrosti. Jak to máte s duchovnem? Během svých životů jste zažil spoustu dnes již zapomenutých náboženství a kultů, podělte se s našimi čtenáři!
Tak každá doba a země má svojí víru. Člověk tak nějak cejtí, že je něco, co ho převyšuje, nějaká vyšší moc a to je jedno, jestli jí říkáte Perun, Buddha, Velká Matka, Mithra, Ježíš nebo Opeřený Had... Když je prostě člověku úzko, tak se k nim v duchu obrací a myslí si: třeba to není marný, třeba zrovna teď poslouchá a pomůže mi! Doma si vystaví sošku nebo obrázek a hned má pocit, že Bůh je s ním, že na něj dohlíží. A potom přijde taková Křišťálová noc - a zatímco vám náckové rozbíjej okna, tak sedmiramennej svícen na stole vesele plápolá, jako by se nic nedělo.
Ano - buddhismus, křesťanství, židovství - to jsou známá a dodnes praktikovaná náboženství. Ale mohl byste se na závěr s našimi čtenáři podělit o zkušenost s nějakým zapomenutým exotickým kultem?
Tak jednu dobu celkem frčel kult Kybelé. To byla taková perská bohyně plodnosti - a jak se asi uctívaj bohové plodnosti, že jo? Já byl mladej a nadrženej, tak jsem se vydal do jejich svatyně a že se chci přidat. Kněz zavolal dvě holčiny, ty mě svlíkly a pomazaly voňavým olejíčkem - no hned sem byl připravenej, co vám budu povídat. Vlítli jsme na to, kněz nad náma mumlal nějaký náboženský formule a v ruce točil řehtačkou a já si v duchu říkal: „Ty jo!" Pak jsem dostal roucho zasvěcených - spíš takovej hadřík to byl, co sem si omotal kolem boků, na hlavu mi nasadili věnec, do ruky mi dali řehtačku a vyrazili jsme na průvod městem. Kněží měli takový vrbový proutky a šlehali s nima ženský - prej na posílení plodnosti. Kolovaly džbánky s vínem a dýmky naplněný omamnýma bylinama, zpívalo se a za náma rachotil povoz se sochou bohyně. Když byl průvod v nejlepším, tak vrchní kněz vyskočil na vůz, vytáhl kudlu a ufik si pytlíka. Fakt, nekecám, jak byl zfetovanej, tak vůbec necítil bolest, stál tam, přiblble čuměl, v jedný ruce kudlu, v druhý pytlík a z rozkroku mu stříkala krev. No, zahodil jsem řehtačku a zdrhal jsem, co mi síly stačily. Doběhl jsem k nám domů, na zápraží jsem se zhroutil a poblil. Bylo to děsivý, to teda jo, ale zas mám co vyprávět. On zážitek nemusí bejt vždycky hezkej, stačí, když je silnej. A o tom ten život tak nějak je.
|
|
|
|
|
|
|
|
(recenze nového suspense thrilleru)
Ráda se bojím, to čtenáři mého knižního blogu vědí moc dobře. Vždycky, když vyjde nějaký nový suspense thriller (napínák, kde někdo skrývá nějaké tajemství), hned si o něj píšu a jsem schopná ho přečíst za jedinou noc, protože se prostě nedokážu odtrhnout! Miluju to mrazení v zádech, když začne vycházet najevo, že za všemi pečlivě udržovanými fasádami předměstských vil se dějí různé děsivé věci - jedna rodina vězní ve sklepě mentálně postiženého syna, který omylem uškrtil černošskou poštovní doručovatelku, další paní má v mrazáku tělo svého zavražděného manžela, který ji týral a kousek po kousku z něj ukrajuje a krmí s ním pejsky v útulku. Jenže poslední dobou se podle mě autoři začali dost opakovat. Používají pořád jednu a tutéž šablonu: někdo unáší mladé ženy, nebo ještě lépe, malé holčičky. Vždycky se ukáže, že za tím stojí osamělý bílý muž ve středních letech. Vždycky se to odehrává v nějaké lepší čtvrti. Na obálce se vyskytují: ošoupaná červená dámská lodička, jak leží v lese na mechu; převržená tříkolka, rozbitá panenka, rozmazaná silueta za zamlženým oknem autobusu; stopy v písku, které stírá mořský příboj; kštice dlouhých vlasů, která se vznáší ve vodě mezi chaluhami; nebo natažená dětská ručička s korálkovým náramkem - prostě klišé. A já v duchu křičím: dost! Proč jste všichni tak zacyklení? Proč nedokážete přijít s něčím novým, případně to schéma nějak obměnit? Autorovi thrilleru „Nikdo není v bezpečí" se to povedlo. V první řadě přichází netypický hrdina, jménem Honza, o kterém si čtenář udělá obrázek díky autorovu mistrovskému popisu:
Přestože v herně s názvem Sahara bylo nakouřeno jak v tureckém nevěstinci, Honza měl hladinu nikotinu v krvi stále nízkou. Zažloutlými prsty si ubalil další cigaretu a ruce si otřel do vybledlého trička s logem Metalliky. Z kapsy vytáhl zapalovač, na kterém se prsila nahá černoška s vyholeným klínem. Byla to jediná žena, která s ním sdílela jeho existenci. Jediná žena, která ho věrně doprovázela do práce v nemocniční prádelně, do herny a na ubytovnu. Honza nebyl nikdy žádný krasavec a fytoestrogeny obsažené v pivu udělaly za ta léta své: jeho mužská silueta rozbředla, zakulatily se mu boky a prsa mu narostla do košíčků velikosti C.
Hrdina se cítí nejlépe v hospodě, kde se setkává s muži podobných osudů. Je to pro něho bezpečné prostředí, které mu v podstatě nahrazuje domov. Jenže poslední dobou tato místa obchází strach. Chlapi si šeptají o tajemném „Fantomovi nonstopáčů", který unáší osamělé muže středních let. Náš hrdina takovým řečem nevěří. Připadá mu nepravděpodobné, že by někdo unášel životem unavené, plešaté a tlusté hospodské strejdy. Ale co když je to pravda?
„Je tady veselo jak na pohřbu, co se děje?", ptal se nechápavě Honza a otočil se na barmana, který zasmušile zíral do prázdné ledničky. „To už zas někoho zabásli kvůli alimentům? A nebo tu zas byla hygiena? Ty vole, Rendo, sem ti říkal, že ty myši máš otrávit a ne je ještě krmit!" Na Honzově rameni přistála těžká ruka se třemi prsty uříznutými cirkulárkou. „Hele, mladej, tys byl zase v lochu, že se tak blbě ptáš?" „Čau Ráďo, kamaráde! Hele, brali mi žlučník, bylo to náročný ty vole, ve slabý chvilce jsem doktorovi dokonce slíbil, že přestanu chlastat. Pak se mi naštěstí ulevilo!" „Musíš si dávat bacha, mladej, řádí nám tady nějakej úchyl, říkají mu „Fantom nonstopáčů" a jde po chlapech jako ty nebo já! Nikdo neví, kdo to je, jedni říkaj, že je to bejvalej boxer, nebo vyhazovač. Jiní říkaj, že je to developer, kterej chce vyhnat alkáče z Plzeňský a postavit tady obří kanceláře. Kde jsou ty časy, se člověk moh ve tři ráno potácet městem beze strachu!"
Náš skeptický hrdina se však nakonec setká s vrahem tváří v tvář a je donucen sáhnout si na své fyzické i psychické limity. Přeskočme v ději a nechme opět promluvit autora:
Honza nemohl popadnout dech, na plicích ho píchalo a s vyplazeným jazykem supěl jako pes. Před očima se mu tmělo. Rukama poslepu šátral po špryclích žebříku a jeho strach z toho, kdo leze za ním, přebil vrozený strach z výšek. Žebřík pod Honzovou vahou sténal, ale tučné tělo se téměř plavně sunulo směrem k záchraně. Ještě zdolat posledních pět příček a Honza bude v bezpečí - když v tom se ozvalo křupnutí, šprycle povolila a pod Honzovýma nohama se rozevřela propast. Instinkt mu zavelel se chytit žebříku a zatímco jeho nohy vlály ve vzduchoprázdnu, ozval se v jeho hlavě dosud neslyšený, autoritativní hlas. Připomínal mu nějakého vojenského velitele, což bylo divné, protože Honza na vojně nebyl. Když obdržel dopis od odvodové komise, tak dlouho fňukal, až mu maminka protekčně zařídila modrou knížku. Hlas zavelel: „Zklidni se! Přestaň šílet! Najdi si pod nohama další příčku a šplhej! Šplhej, nebo tě dostane!" Honza ho poslechl, s vypětím všech sil se vytáhl nahoru a žebřík skopnul. Poslouchal, zda uslyší křik svého pronásledovatele, který by se měl dole rozmáznout o kočičí hlavy. Ale slyšel jen žuchnutí žebříku. „To je divné", uvažoval Honza nahlas. „Kde je?" „Tady!", ozvalo se za ním. Na trámu seděla černošská holčička v uniformě soukromé školy a v rukou držela nabitý kalašnikov.
Čtenáři se jistě ptají: jaký může mít malá, zjevně velmi inteligentní holčička důvod vraždit osamělé muže? Důvod má, milí čtenáři, a to dost podstatný, poslyšte znovu autora:
„Uvědomuješ si, jak lidé jako ty zatěžují přírodu? Všechen ten cigaretový kouř, který špiní naše ovzduší a zapříčiňuje vymírání hmyzu? Všechno to vypité pivo, na jehož výrobu byla spotřebována spousta vody! To, jak po pivu pořád chodíte na záchod a splachujete a tím znehodnocujete další vodu? Spočítala jsem si, že odstraněním vás všech dokážeme zvrátit globální klimatické změny. Řekla jsem „my", protože jsme utvořili síť ve všech evropských městech. Teď už ti to můžu říct, protože tě zabiju!" Honza zaječel: „Já už fakt začnu třídit odpad, slibuju!", v ten moment se ale zahřmělo a na spánku mu vytryskl červený pramínek.
A já osobně tleskám autorovi, který dokázal propojit žánr suspicion thrilleru s aktuálními otázkami ochrany klimatu. Doufám, že kniha „Nikdo není v bezpečí", nebude jeho poslední. A teď mne omluvte, mám neodolatelnou touhu vytřídit náš koš. |
|
Při první návštěvě tržnice Sapa jsme měli štěstí. Restaurace, kterou jsme si vybraly, disponovala velkoplošnou obrazovkou s programy vietnamské televize. Naše exkurze do odlišného kulturního prostoru byla notně umocněna o zážitek ze sledování vietnamské reality show. Jelikož jsme nerozuměly ani slovo, byly jsme odkázány pouze na to, co vidíme a snažily se v tom nalézt nějaký smysl. Byla to určitá variace na talentovou soutěž, kde soutěžící v jednotlivcích i skupinách zpívají, žonglují, nebo předvádějí pantomimické scénky. Ovšem všichni účinkující byli... vojáci! V porotě seděli tři vrásčití, metály ověšení lampasáci, kteří vypadali, jako by vylezli z nějaké propagandistické fotografie s Kim Čong Ilem. A k dovršení toho všeho okupovali příslušníci ozbrojených sil i hlediště. Po každém vystoupení snaživých vojáčků byl přenos přerušen videospotem, propagujícím vietnamskou armádu. Takže: chlapec procítěně dozpívá baladu, ukloní se a vychutná si potlesk. Střih: Lesem se valí tank a smete všechno, co mu stojí v cestě. Bahnem obalení branci lezou jak chromí brouci pod sítí ostnatého drátu. Týpek s kulometem rube hlava nehlava do všeho kolem sebe. A střih: a jsme zpátky v divadle koloniálního stylu, rozhrne se krvavě rudá sametová opona a dva vojáci s nacvičeným úsměvem žonglují s koštětem a talíři. Nakonec všichni soutěžící předvedli, co umějí a je čas, aby byl vyhlášen vítěz. Soudruzi lampasáci se odejdou poradit do zákulisí a vrátí se ve společnosti tří mladých dívek. Všechny jsou nesmělé, krásně nalíčené a mají oblečené skvěle padnoucí minišaty. Každá má v ruce polovinu rozlomeného papundeklového srdce. Porotci postupně zavolají na jeviště tři vojáky, jejichž výstupy shledali nejhodnotnějšími. Každý z nich obdrží gratulaci, obří pendlovky a překvapivě: polovinu papundeklového srdce - tentokrát zrcadlově obrácenou. Voják neváhá a s hodinami v náručí běží k dívkám a nedočkavě porovnává jejich poloviny srdcí s tou svojí. Zadaří se, drobná dívka s odbarveným mikádem má polovinu srdce, která svým nepravidelným, zubatým zlomem přesně zapadá do té vojákovy. Chlapec se raduje, jednou rukou objímá dívku, která na kameru nesměle vystrkuje spojené papundeklové srdce, a v druhé ruce svírá svou první výhru: hodiny. Stejně jako dva další vítězové. V záplavě konfet přijímá novopečený pár gratulace od lampasáků z poroty a od spolusoutěžících. Konec. „Podle mě je to jasný", povídá Pája, „ve Vietnamu mají, podobně jako v Číně, nedostatek žen. Takže když se chce někdo oženit, musí si nevěstu vyhrát v reality show." Tohle vysvětlení se mi nezdá, ale lepší nemám a bez úspěchu skončil i pokus vyptat se personálu restaurace. Takže se spokojíme s Pájiným vysvětlením. Koneckonců, je to vlastně až zas tak bizarní? V Japonsku mají třeba mnohem ulítlejší soutěže. |
|
|
|
|
|
|
|
Probudila mě zima a mokro. Otevřela jsem oči a zjistila, že už nejsem u sebe doma v koupelně, ale někde venku, ležím na poli v oranici, na obzoru v mlze rozeznávám siluety stromů a z jejich korun se line kakofonie ptačích skřeků. Zvedám se a přitahuji si nohy k tělu. Hlava mi ještě trochu třeští. Moje myšlenky ale přeruší hlas, který se za mnou ozve. „No konečně, vstávej, nemáme moc času!" Ten chlap v černé mnišské kutně má přísný výraz a z tónu jeho hlasu je jasné, že není zvyklý o něčem diskutovat. Mávnutím ruky mi pokyne, abych ho následovala, otočí se a rychlou chůzí se vzdaluje. Ale já mám tolik otázek! Například by mě zajímalo, jak jsem se sem vlastně dostala. Poslední, co si pamatuji z domova, byla rána do hlavy. Celý večer mi bylo nějak divně a uprostřed noci mě ze spánku probudila nevysvětlitelná nevolnost. Jako by mě někdo strčil do odšťavňovače a otočil knoflík na plný výkon, nesnesitelná bolest zachvátila celé moje tělo, nedokázala jsem ani určit, odkud vychází, prostě byla všude. Odplížila jsem se na záchod. Rukama jsem svírala studený porcelán a pozorovala klidnou hladinu vody ve žlábku. Vtom se mi zatmělo před očima a v rukou jsem začala ztrácet cit. Svezla jsem se vedle mísy na studené dlaždičky a za šumění v uších pomalu ztratila vědomí. „Počkejte, pane! Řekněte mi, kde to jsem?" Bosýma nohama se bořím do rozčvachtané oranice, ztratím rovnováhu a padnu obličejem do bláta. Mnich se na mně otočí a zlostně zavrčí: „My dva máme úkol. Musíme spolu zachránit jeden lidský život." Mávne směrem ke stromům na obzoru a na mé další otázky už nereaguje.
Pod dubem stojí na nahrubo stlučené stoličce mrňavý, na kost vyhublý muž v šedých roztrhaných hadrech a něco kutí ve větvích. Přivazuje tam nějaký provaz. Se smyčkou na konci. „Co si myslíš, že děláš, ty hříšníku?", hřímá mnich. „Štavim ši houpačku", procedí muž bezzubými ústy. „Ty si budeš dělat legraci ze sluhy božího?" „Oťče, dějtě mě pokoj." Mnich popadne muže za zbytky košile a přitáhne si jeho obličej ke svému, což je neuvěřitelné, protože skrček smrdí tak, že i dva metry od něj mi slzí oči. Asi jako mrtvá ryba macerovaná ve čpavku a zalitá octem. „Pamatuj, že život ti dal Bůh! Sám sis život nedal, tudíž nemáš ani právo si ho vzít." „Já še žádňýho boha něpjošil, aby mě pošlal ňa ťohje šlžavý údolí! Čopak je ťo nějakej živoť, ťohje?" Muž bezmocně máchne rukou za sebe. Díra v blátě, zakrytá větvemi, jako dům, hromada mechu jako postel. Vyzáblá koza se splasklým vemenem, přivázaná ke kůlu, mečela hlady. Ze skromného políčka žalostně trčely napůl shnilé klásky obilí. Prohlížím jsem si tohle zoufalé zátiší a poslouchám mužovu litanii. Jeho ubohé políčko mu rodilo rok od roku čím dál míň. To málo, co vypěstoval, mu často napadla divná plíseň a když obilí snědl, zvracel a měl halucinace. Vlastně si nepamatoval, jestli se někdy v životě najedl dosyta, spíše ne. Jakmile mu narostly zuby, jeho matka ho naučila, že když si bude kousat kožený pásek, pocit hladu se tím na chvíli potlačí. Teď už žádný kožený pásek nenosil, i ten poslední si dočista rozkousal. Z lesů za soumraku vylézají hlady pološílení vlci, před kterým se vesničané s nasazením vlastního života snaží uchránit svá pohublá dobytčata. Raději vlčím čelistem nastaví své vlastní krky, jen aby zachránili živobytí své rodiny. Náš muž už rodinu neměl. Všechny jeho děti zemřely už jako malé, většina krátce po narození, už si ani nepamatoval jejich přesný počet. O ženu přišel před dvěma lety. Práce bylo hodně a jídla málo, byla vyčerpaná, prostě si lehla a už nevstala. Svlékl jí, odtáhl jí za nohy k bažině (na kopání hrobu byl moc slabý) a tam jí hodil. Zamumlal nějaké modlitbičky, co ho učili, ke Kristovi a Marii, ale i k jiným bohům, ne, že by si od toho něco sliboval, ale protože se to tak sluší.
„Pohane", ulevuje si mnich a posílá hutný plivanec směrem k muži na stoličce. Ten jen pokrčí rameny. „Těň váš bůh moč něpomáhá, tak občaš žkouším štajý bohy. Ale ťaky něpomáhaj. Je ťo všechňo šťejňá pakáž!" „V pekle už se na tebe chystají. Jéje, tam si na tobě zgustnou! Budou tě vařit v sudech se smolou, a rožnit na ohni. Lucifer tě bude nutit, abys mu líbal zadek."¨ „Ňo a čo, ašpoň še ohžeju, houší něž ťaďy ťo něbudě. A líbať žaďky - už šem mušel dělať houší věči!"
„Moc vám to nejde", rýpla jsem si do mnicha. „Proč toho pána nenecháte být? Copak nevidíte, jak mizerně žije? Co z toho života vůbec má? Já na jeho místě bych si taky hodila mašli." Mnich na mně vrhá zlostný pohled, který přechází ve škodolibý škleb. „Máte pravdu, moc mi to nejde. Ale já koneckonců nejsem ten, kdo by měl mít největší zájem na tom, aby se tady ten pohan neoběsil." „Obávám se, že vás asi nechápu..." Mnich si založil ruce na prsou, zhluboka se nadechl, podíval se mi do očí a řekl: „Je to váš předek. Jestliže zemře dříve, než zanechá živého potomka, vy se vůbec nenarodíte."
Přiskakuji k dědovi na stoličce a tahám ho za rukáv. „Počkejte, pane, hlavně se neunáhlete! Uvědomte si, že takovéhle rozhodnutí už nikdy nebudete moct vzít zpátky! Třeba se za pár měsíců všechno zlepší a vy na tohle všechno jednou budete vzpomínat s úsměvem." Co to plácám, proboha. Tenhle člověk zažil za svůj krátký život tolik hrůz, že si to vůbec nedokážu představit. A teď se na něj snažím zapůsobit radami z Mojí psychologie. „Musíte myslet na budoucnost. Kolikrát v historii to lidé měli opravdu těžké, ale vždycky to překonali a šli dál, založili rodiny a zplodili potomky. Kdyby to naši předkové vzdali, nikdy bychom se nedostali tam, kde teď jsme." „Já už žáďňý děti něchči. Je ťo hjožňý še dívať, jak vžďyčky umžou." „Ale všechny vám neumřou! Koukejte, já to musím vědět, protože jsem váš potomek a pocházím z budoucnosti!" „A jak ťo ťam vypaďá, v ťý buďoučňošti? Jako ťaďy? Je ťam ťaky ťak těžký vypěšťovať ťjochu obilí?" „Já ani nevím, my si potraviny nepěstujeme, prostě zajdeme do obchodu a tam si koupíme, na co máme chuť." „A vežměš mě ťam š šebou?" „To asi nepůjde." „Ťak ši ťjhni ňohou." Muž se otáčí a zkouší pevnost větve, na které se houpe oprátka.
Mnich se na mně vítězoslavně usmívá, otáčí se k muži a říká: „Ta dáma se ti snaží říct, že budoucnost máš ve svých rukou a neměl bys jí jen tak zničit jedním neuváženým činem. Z krve vás, špinavých chudáku, co ryjí nosem v hlíně, jednou vzejdou umělci, lékaři, vládci a vědci, kteří budou posílat plavidla je hvězdám." „Má pravdu", přidávám jsem se k mnichovu monologu, „do vesmíru se opravdu létá. Už za časů mé babičky první člověk opustil Zemi a prošel se po Měsíci." Muž pouští z ruky provaz a otáčí se k nám. „Opjavďu? A jak ťo ťam vypaďá? Šedí ťam Páňbůh ňa ťjůně a kojem líťaj aňdělíčkové a hjajou mu ňa hajfičky?" Začínám jsem se smát a mnich po mně vrhá káravý pohled. Schovám jsem si obličej do rukávu od pyžama a na zamaskování svého počínání zakašlu. „To víte, že je tam Pánbůh i všichni svatí a andělíčkové! Pánbůh sedí na zlatém trůně a pozoruje, co se děje na Zemi, Ježíš si zapisuje, kdo půjde do nebe a Panna Marie háčkuje andělíčkům čepičky. Jsou s nimi všechny duše dobrých lidí a ty se bez ustání radují. Hopsají po hvězdách a koupou se v Mléčné dráze. Když mají hlad, přiletí tác s jídlem, na které má kdo zrovna chuť. Rostou tam obří květiny, které nádherně voní a zvířátka jsou tam přítulná, plyšová a neškodná." „Šou ťam blechy?" „Ale, kdepak. V nebi jsou to samé radovánky a hostiny a odpočinek. A nejlepší je, že čím víc kdo trpí na Zemi, tím líp se bude mít v nebi. Ti největší chudáci mají v nebi pro sebe ty nejkrásnější zámky, oblékají se do zlatého hedvábí a králové, papežové, exekutoři a ředitelé nadnárodních korporací jim musí prát prádlo a vynášet nočníky!" Muž se začíná culit a při tom odhaluje odporné krvavé dásně se zčernalými pahýly zubů. „Ňočníky!" „Ano, vynášejí jim nočníky a čistí žumpu! A nedostávají žádné nářadí, musejí to dělat rukama!" Muž se láme v pase a srdečně se směje. V očích mu poprvé zazáří plamínek naděje. „Vidíš", spokojeně praví mnich, „co jsme ti říkali v kostele, je pravda! Po smrti se dostaneš do nebe a všechno tvé vezdejší strádání se ti obrátí ve věčné blaženství. Musíš jen být pokorný křesťan, poslouchat církev a svou vrchnost a žít tak, jak se líbí Bohu. V potu tváře dobývat svůj chléb, najít si ženu a rozmnožit se!" Muž se škrábe na hlavě. „Žeňu bych ši ňašel, ťo jo, vďova po šoušeďovi po mně pokukuje, ale žíkala, že už žáďňý děčka něchče." „Tak jí jednu vraž, to seš chlap, sakra? O tomhle nemá ženská co rozhodovat!", zahřímal mnich. Muž pokýve hlavou a odvazuje oprátku ze stromu. Mnich mu požehná znamením kříže, ještě mu krátce promluví do duše, potom mě bere za předloktí a vzdalujeme jsme se.
Probudila jsem se v koupelně na studené zemi. Nevolnost byla pryč. Jen pyžamo jsem měla celé promočené a zablácené. Vlezla jsem si do vany a pustila na sebe proud teplé vody. Potom jsem hodila pyžamo do pračky, napustila si vanu s pěnou do koupele a lehla si do ní s hrnkem horké čokolády a marshmallows. Uprostřed této rozkoše jsem věnovala vzpomínku muži, který si tohle nemohl dopřát jedinkrát v životě, ale díkybohu uvěřil, že po smrti si to vynahradí. Když ve čtyřiceti umíral uvnitř rákosové chatrče nasáklé dýmem na zablešeném slamníku, byl určitě šťastný a těšil se na všechno to rozmazlování, které ho podle jeho víry čekalo. Takový nekonečný wellness pobyt na Onom světě.
Jak byl na tom lépe oproti dnešku, kdy se všichni umírání bojí. Jeho život měl v podstatě happy-end, kdy to nejlepší přišlo nakonec. |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Být sám je peklo. Jako příprava na smrt, po které nic nebude. Být uvězněn mezi čtyřmi stěnami bez lidského kontaktu, zabíjet den opakující se sestavou stereotypních činností, které nemilosrdně vyměřují tvůj čas, dokud nezemřeš. Těšit se, až přijde noc, nejzajímavější část dne, kdy se děje alespoň něco v barvitých snech. Když Magdu vyhodili z práce, snažila se to brát pozitivně. Psychologové z dámských časopisů ji ujišťovali, že to má brát jako výzvu, jako možnost se posunout k zajímavější práci a k seberealizaci. Vymalovala si, vytřídila staré krámy, uklidila dům od sklepa až po půdu a čekala, že přijde ta skvělá, pozitivní změna v jejím životě. Jenže z každé pracovní nabídky na „kancelářskou práci v perspektivní firmě" se vyklubalo otravování lidí po telefonu a nabízení nebankovních půjček, samozřejmě bez pracovní smlouvy. Přiopilá personalistka na uvítanou protočila oči v sloup a ulevila si: „Ježišmarjá, víte kolik mi dneska přišlo životopisů? Dvě stě, jenom za dnešek! Odkud se ti lidi furt berou?" Jednu takovou nabídku Magda nakonec přijala, aby se sama před sebou přestala cítit jako flákač. Tři měsíce se sebezapřením a s maximálním nasazením obvolávala polohluché babičky a vyjukané teenagery a přesvědčovala je o výhodnosti lichvářských úvěrů, poskytovaných její firmou. Alespoň se mohla každé ráno, když rozespalá nastupovala do autobusu s termoskou kávy v ruce, cítit jako hrdý člen pracující třídy a po cestě zpátky přejet zoufalce, poflakující se u večerky, pohrdavým pohledem. Hrdost byla také to jediné, co jí tahle práce přinesla. Plat nikdy nedostala. Když už trpělivost zaměstnanců přetekla a šli sborem žádat vedení o své peníze, našly kanceláře vedení opuštěné, počítače odvezené a telefony odpojené. Magdin přítel si po několika měsících beznadějného hledání našel v zahraničí práci a nakonec i novou přítelkyni. Kdo mohl, ten z městečka zmizel. Když se zavřela továrna na zápalky a výroba se přesunula do Číny, všechno se zhroutilo jako domeček z karet. Jenže Magda jen tak odejít nemohla. Její domek na samotě ještě nebyl splacený a ještě žila Magdina babička, která už nikoho jiného neměla. Poté, co Magdini rodiče zemřeli při autonehodě, jí babička vychovala a Magda se zařekla, že jí nikdy neopustí. Babička naštěstí byla pořád celkem soběstačná, jen občas měla podivné stařecké vrtochy. Například Magdě zakázala vyhodit z půdy starou singrovku a několik pytlů látkových odstřižků s tím, že se to ještě bude hodit. Jednoho dne Magdě zrušili autobus, jediné spojení s okolním světem. Nějakou dobu jí do města vozil soused, jehož matka občas zašla za babičkou na kus řeči. Jenže potom se odstěhovali i oni. Jejich dům zůstal prázdný, a cedule „Na prodej" postupně opršela a pokryla se slizkým lišejníkem. Od té doby jezdívala Magda do města jen jednou týdně, s málomluvným náladovým dědkem, co žil ve srubu na vrcholu hory, měl deset psů a žádný telefon. Občas se s rezavým favoritem objevil za plotem a netrpělivě zatroubil. Magda musela v tu chvíli všeho nechat, popadnout peněženku a přisednout k němu. Ve městě udělala velký nákup brambor, konzerv a trvanlivých potravin, protože nevěděla, za jak dlouho se do města zase dostane. Po takovém výletě vždycky dostala vyrážku a příšernou rýmu, protože byla alergická na psy i kočky. Děda ale z nepochopitelných důvodů vždycky alespoň jednoho psa bral s sebou. Stejně tak s nimi vypelichaný vlčák jel, když vezli babičku do nemocnice. To, co vypadalo jako obyčejná chřipka, se zhoršilo a Magda se rozhodla spojit nákup s návštěvou lékaře. Ten se rozhodl babičku nechat v nemocnici a Magda tak musela strávit několik dní v domě sama. Bylo to děsivé, všude kolem jen černý les a naproti mrtvá tmavá okna sousedovic domu, jedno už dokonce vytlučené. Vypadalo to, že se babička uzdravuje, ačkoliv se zdála čím dál zmatenější. Občas si při návštěvě nemohla vzpomenout na Magdino jméno a nechápala, co u ní ta cizí slečna dělá. Magdu to děsilo - ale předpokládala, že babička je jen v šoku ze změny prostředí a že až se obě vrátí domů, tak se to srovná. Bohužel už na to nedošlo. Když Magda jednoho dne přišla na návštěvu, našla babiččinu postel zastlanou a v kanceláři vrchní sestry dostala igelitku s babiččiným županem, řetízkem a pantoflemi. Od té doby dělal Magdě občasnou společnost jen psí děda. Zjara se ale přestal ukazovat i on. Když už jí to začalo být divné, a začaly jí docházet zásoby, vydala se zrána na půldenní výšlap do hor. Rezavý favorit potažený šedou plachtou stál na dvoře, jako vždycky. Opodál se smečka psů s vrčením prala o něco velkého a bezvládného. Po dědově pohřbu psy odvezli, srub rozebrali a zahradu nechali zarůst. Magda zůstala sama, obklopena jen mlčícími, majestátními horami. Jednoho dne při úklidu narazila na starou singrovku a vzpomněla si na babičku. Jak vehementně jí přesvědčovala, aby tenhle starý krám nevyhazovala! A těch zbytků látek a odstřižků tak prťavoučkých, že už se nedají použít ani na záplaty. Co s tímhle vším bude dělat? Bezmyšlenkovitě vyprázdnila tašky a začala barevné kousky rozkládat po pokoji, jeden vedle druhého. Smrděly naftalínem a zatuchlinou. Když jimi pokryla celou podlahu, vloudil se oknem do místnosti zbloudilý paprsek jarního slunce a rozehrál na hromadě dosud nerozložených hadříků stínohru. A Magda v tu chvíli věděla, co má udělat. Stroj byl po několikaletém ležení na vlhké půdě zadřený. Magda musela jeho vnitřní ústrojí prokapat olejem a promazat zpuchřelé hnací řemeny indulonou. Ale po téhle proceduře zase šlapat jako hodinky. Naši pradědečkové holt uměli vyrobit věci, které se nerozbijí po několika použitích, ale přetrvají po generace! Ze začátku to Magdě moc nešlo. Stroj běžel buď příliš pomalu, nebo moc rychle. Nedařilo se jí koordinovat pohyby rukou a nohou. Nadávala si, že musela začínat zrovna tím nejtěžším: obličejem. Ten se opravdu moc nepovedl, lezly z něj nitě, každé ucho bylo v jiné výšce a ten křivý úsměv! Když mu ještě přišila oči ze starých knoflíků (v šicím koši bohužel nebyly dva stejné), byl vážně směšný. Magda se rozhodla, že když už, tak tedy bude tenhle první výtvor vážně potrhlý. Udělala mu různobarevnou kštici ze starých vln, dlouhé ruce jako chapadla, každou se šesti prsty a krátké nohy s ohromnými chodidly. Když byl hadrový panák hotový, posadila ho do křesla pro návštěvy, do ruky mu dala staré noviny a na nos mu posadila brýle po dědečkovi. Když ho takhle viděla, poprvé po několika měsících se od srdce zasmála. Tohohle prvního hadráka Magda pokřtila „Klaun". Každé ráno, když sešla do kuchyně, jí vítal svým přiblblým úsměvem a ona mu ho oplácela. Žertovně mu zacuchala barevnou kštici a ujistila ho, jak mu to sluší. Na dalšího panáka Magda použila starou, od molů prožranou mysliveckou uniformu po dědovi a paroží, které leželo v dřevníku. „Myslivec Paroháč" měl dobrosrdečný výraz a v ruce brokovnici. Magda ho postavila na stráž do verandy a aby mu tam nebylo smutno, ušila mu i společníka, pejska s ušima až na zem, dlouhého jako tři běžní jezevčíci v řadě za sebou. Když šila třetího hadráka, plakala. Ať chtěla nebo ne, panák jí připomínal babičku. Nebyl to záměr, ale tak nějak se jeho obličej pod jehlou šicího stroje zformoval přesně do výrazu, jaký měla ona. Magda mu vyrobila vlasy ze šedého chemlonu a oblékla ho do babiččiny oblíbené zástěry. Posadilo ho na babiččino oblíbené místo do rohu a položila před něj knihu křížovek, kterou už babička nestihla vyluštit. Když měla doma hadrové panáky, už se necítila tak sama. Když si ráno udělala snídani, sedla si vedle Babičky a snažila se dovyluštit její křížovky, potom jí učesala. Někdy jí zkoušela různé účesy a potom jí před obličejem držela kosmetické zrcátko, aby se Babička mohla podívat, jak jí to sluší. Když šila, odkládala si rozešité kusy na klín Klauna. Když bylo venku hezky, šla na zahradu. Myslivce Paroháče posadila do kuchyně, aby pořád nemusel stát sám v chodbě. Sousedovic opuštěný dům ji ale rozčiloval. Ze střechy mu začaly padat tašky, rozbitá okenní tabulka v podkroví už vypadla úplně. Branka se jednou během vichřice vyvrátila i s plotem, teď ležela na zemi a zarůstala travou. Tohle Magdě usnadnilo její záměr. Zbývalo jen vzít si z bedny s vercajkem kladivo a majzlík a domovní dveře povolily po několika ranách. Čtyři hadroví panáci, tři velcí a jeden malý, mezitím seděli na opršelé lavičce na zápraží. Magda poté každého umístila ze jedno okno a zvedla mu ruku, jakože mává. Od té doby každý den, když vyšla před dům, zamávala svým novým sousedům také. Občas jí během šití vyvstaly myšlenky, které jí připadaly nevhodné. To se většinou naschvál píchla špendlíkem do prstu, aby je přerušila. Z hebkého plyše si ušila kočku, kterou si brala do postele, před spaním ji hladila a lehala si na ní místo polštáře. Jenže namísto toho, aby jí to uklidnilo, se myšlenky začaly objevovat s větší úporností. Nakonec to Magda vzdala. Nejjednodušší bude našeptávání podlehnout, než ho pořád muset poslouchat a potlačovat. Když šila Krasavce, otočila Babičku obličejem ke zdi. U Klauna jí nevadilo, když jí pozoruje, jak pečlivě sestavuje obličej, aby připomínal jejího oblíbeného filmového herce, jak si tiskne útržky látek k ústům, aby vybrala materiál na ty nejhebčí rty. Ale když si z dílny přinesla kousek drátu, precizně ohnutého do požadovaného tvaru, a potom jím vyztužila část jeho těla, aby byla správně pevná ale zároveň netlačila, tehdy nesnesla, aby se na ni kdokoli díval a hodila Klaunovi přes hlavu ozdobný přehoz. Když byl Krasavec hotový, odnesla si ho nahoru do své ložnice. Když se ve verandě její oči setkaly s knoflíkovým pohledem Myslivce Paroháče, zrudla a upřela oči do země. Když za ní ale zapadly dveře ložnice, celý svět zmizel, až na ni Krasavce. Rozsvítila lampičku, ale její světlo bylo moc ostré a vystupoval v něm každý šev na Krasavcově tváři. Když přes stínítko přehodila svůj šifónový šátek, bylo to mnohem lepší. V pološeru Krasavec docela připomínal živého člověka. Chvějícími prsty se vysvlékla. Když přehazovala kalhotky přes čelo postele, proběhlo jí hlavou: „Musela jsem se zbláznit." Druhý den ráno Magda litovala, že nemá žádný kontakt na svého bývalého přítele. Toužila mu říct, že i hadrový panák je v posteli lepší, než byl on. Teď, když měla svým způsobem společnost i milence, byla Magda plná života. Od rána kreslila, stříhala a šila. Na krbové římse byly vystaveny hlavy nových panáků, kterým Magda postupně tvořila těla. Starci i děti, různé rasy a národy. Momentálně šila černošku, která jí mimořádně bavila, kvůli jejím vlasům. Z metr dlouhých chemlonových pramenů jí upletla drobné copánky a vplétala do nich korálky. Potom jí škodolibě posadila vedle Babičky, která se zaživa projevovala jako pěkná rasistka, i když vlastně moc cizinců v životě nepotkala. „Co s těmi všemi panáky budu dělat?", pomyslela si jednou před spaním Magda. „Nemám jich už dost? Co kdybych některého zkusila prodat? Jenže kde? Mohla bych si ve městě, třeba na radnici, uspořádat výstavu. Ale vždyť by se mi smáli! Nebo ne?" Z úvahy jí vytrhly rány a řinčení skla. „Co to děláš, ty vole?" „Jau, napíchnul sem se na paroh!" „Ty vole, tak tohle je moc! Tady žije nějakej magor, ve vedlejším domě byly taky takovýhle divný panáci. To je nějaký vúdú, nebo co. Poďte, pudem rači pryč!" Hysterický ženský hlas tomuto návrhu přizvukoval. Ozvalo se plesknutí a vzlyknutí a autoritativní hlas zařval. „Žádný takový. Máme moc horký zboží a musíme se někde zašít. Tady je to ideální. Pokud vim, bydlela tu jedna stará bába, která už je asi po smrti. A jestli není, tak si s ní poradíme. Přestříhli jsme dráty, takže se nikam nedovolá, auto nemá a daleko nedoběhne. Prohledáme to tu: vy dva děte nahoru, my dva to prohlídneme dole. Když uslyšela přibližující se vrzání dřevěných schodů, krve by se v ní nedořezal. Křečovitě držela za ruku Krasavce, jako by věřila, že ji snad dovede ochránit. Nedovedl. Přivázali jí k posteli a řekli, že nemá dělat hlouposti, mezitím se zabydleli v jejím domě. Z hadráků byli ze začátku nervózní, potom se jim začali smát a z legrace je ničit. Babičce spálili vlasy zapalovačem, Klaunovi utrhli hlavu a hráli s ní fotbal, Myslivci utrhli ruku. Zakrývali si obličeje, aby je nepoznala. Byly to čtyři muži a žena - ta dostala za úkol sedět u Magdy v ložnici a hlídat ji, přitom znuděně pokuřovala jednu cigaretu za druhou. Přes Krasavce hodila deku, protože ji znervózňoval. Mohla ho sice sebrat a odnést, ale místo toho štítivě pokrčila nos a řekla: „Fuj, když si představim, co si s nim dělala, rači na něj šahat nebudu!" Třetí den žena od Magdy odešla a dlouho se nevracela. Potom Magda uslyšela vrzání schodů, ale tentokrát měla chůze jiný rytmus. Ve dveřích ložnice se objevil jiný člen party - mrňavý, obtloustlý, s prasečíma očkama. Jen tak přešlapoval na prahu dveří a civěl na Magdu. V ruce nervózně žmoulal tkanici od mikiny a funěl. Potom se pomalu přišoural k Magdině posteli a sedl si na pelest. „Sem slyšel, že seš pěkně zlobivá holka. Prej tady máš nějakou neslušnou hračku. No na to se podíváme." Týpek shodil na zem peřinu a projel Krasavce pohledem, načež pubertálně vypísknul: „No ty krávo! Ty se ale nezdáš. Ale nemá ho teda moc velkýho. To já ho mám mnohem většího. Ukážu ti to!" Chvíli zápasil s poklopcem džínů. Když mu kalhoty přistály u kotníků, vrhnul se na zkoprnělou Magdu. Rukou jí zacpal ústa a druhou rukou se jí snažil vyhrnout noční košili. Magda se svíjela a kopala kolem sebe, až se týpek svalil zády na Krasavce. V ten moment vytřeštil oči a nelidsky zařval. Za chvíli byli v ložnici všichni, jako poslední doběhla žena s vůdcem party, oba byli rozcuchaní a ve spěchu se upravovali. Vůdce skočil k týpkovi a převrátil ho na břicho. Z místa, kde měl ledvinu, trčel tlustý zahnutý drát a kolem se rozlévala krev. „Kdo ti to u udělal? To vona?" „Dyť je svázaná, ty vole!" „To von, to von", chroptěl týpek a ukazoval na Krasavce. Panák stále zíral do stropu tímž nepřítomným pohledem, ale v rozkroku byl celý rozpáraný. „Co si s nim dělal, ty vole?" „Nemáme čas se hádat, potřebuje k doktorovi. Kašlem na to, balíme to tady. Pomozte mi ho odnést do auta!" „Já si stejně myslim, že to udělala ta mrcha!" „Zaplatí za to!" Poslední, co Magda viděla, bylo, jak žena vzala do ruky baterku a rozmáchla se nad její hlavou. Když Magdu propustili z nemocnice, všimla si, jak kolem domku neustále krouží cizí auta. Lidé si fotili její dům i dům sousedů s mávajícími figurínami. Když se s nimi Magda pokoušela dát do řeči, většinou se sebrali, bez pozdravu nastoupili do auta a zmizeli. V bulvárních novinách otiskli fotografie z místa činu a vzbudilo to poprask. Psali o ní ještě několikrát, ale už ne v souvislosti s přepadením, tisk se snažil získat nebo si vymyslet šokující informace o té bláznivé ženské, která bydlí s hadrovými panáky. Magdě to zpočátku vadilo, ale potom začala čumily ignorovat. Postupně v domě opravila všechno, co jí zničili, včetně panáků. Nejvíc to schytal Myslivec. Chlap, kterého zranilo jeho paroží, mu ho ze vzteku rozlámal. Magda mu také musela ušít novou ruku, protože tu utrženou už nenašla. Jednoho dne zastavilo před jejím domem luxusní auto. Jeho majitel namísto toho, aby jako všichni očumoval, šel a zazvonil. Nechal se pozvat na čaj a představil se Magdě jako galerista. Vyjádřil obdiv k její práci a nabídl se, že jí uspořádá výstavu. Magda se poté prosadila jako textilní výtvarnice, vystavovala u nás i v zahraničí. Zakázek měla tolik, že musela přibrat dvě pomocnice. Galerista měl z jejího úspěchu radost a velice se s ní sblížil. Časem ji požádal o ruku. Magda měla plné ruce práce a plnou hlavu nově nabytého štěstí, že docela přehlédla zprávu o incidentu, který se odehrál nedaleko jejího rodného města. Pět lidí, čtyři muži a jedna žena, se udusilo v chatičce v lesích. Na místě tragédie se našlo několik kufrů s kradeným zbožím, převážně šlo o obrazy a sošky z okolních kostelů. Příčinou jejich smrti byly jedovaté výpary ze staré karmy, kterou ucpal chumel starých hadrů, připomínající lidskou ruku.
|
|
Nenávidím výstavy současného umění. Všechny vernisáže jsou stejné: ty sterilní bílé prostory, připomínající banky nebo nemocnice, znuděný hipster nalévá špatné víno do jednorázových plastových kelímků, po kterých se sápe holubí letka - fádní, upocená stafáž všech výstav. Mezi nimi Fantom vernisáží, který za večer tutově obrazí všechny podobné akce ve městě, všude si stihne udělat selfíčko s mistrem a letmo se pozdravit se všemi lidmi, které pravidelně míjí. Nestihne ani zahájení výstavy. O nic nepřijde. Výstava samotná taky nestojí za řeč. To, co przní bílé stěny galerie, se dá těžko nazvat uměním. Na takových akcích (pokud mě tam někdo donutí jít) vždycky vyvstanou bolestné vzpomínky na Kena Taurskiho. Ne, nikdo ho nemůže nahradit. Znuděné protáhlé ksichty kolem mě jsou toho důkazem. Tváří se jako že: „Já vím, co se umělec snažil říct, mluví v jinotajích a symbolech, které jsou srozumitelné pouze mimořádně inteligentním a sečtělým lidem, jako jsem například já; umělec chce sdělit zásadní, šokující pravdu, která...jak to jen naformulovat...to se nedá vyjádřit slovy, to se musí cítit, tady..." Kecy! Je to celé o hovně a nikdo si nechce přiznat, že ztratil čas sledováním něčeho, co za to vůbec nestojí. Ken byl poslední výtvarný umělec v historii, který dokázal lidi strhnout, dát jim zážitek na celý život, doslova je poznamenat. Ano, můžete si myslet, že moje hodnocení nebude úplně nestranné, vzhledem k tomu, že já a Ken - asi víte, že jsme byli partneři a nejen v práci. Nevíte, ovšem, jak byste mohli! Snažili jsme se to utajit, Ken byl veřejně známá osobnost a nechtěl, aby se veřejně rozebíralo jeho soukromí. Nechtěl riskovat, že nás spolu někdo někde uvidí, tak mě s sebou nebral na žádné mimopracovní akce. Ano, novináři ho několikrát vyfotili ve společnosti jiných žen, to byla samozřejmě součást krycího plánu, jak náš vztah udržet v utajení. Byl to Kenův plán, Ken vždycky uměl všechno tak do detailů promyslet! Ty ženy byly prostitutky, já vím. Samozřejmě, není to logické? Koho jiného by si Ken měl najmout, aby předstíral, že je jeho přítelkyně? Aby ochránil svou jedinou, opravdovou lásku - mě! Znali jsme se už od jeho studentských let. Ken navštěvoval ateliér multimédií a zpočátku mi vůbec neimponoval, plácal se v poloze klasické figurální malby, ano, řemeslně sice skvěle zvládnuté, ale proboha, koho v to dnešní době zajímá, nějaké obrazy. Jeho vedoucí ateliéru i spolužáci mu to taky dávali pořádně sežrat. Divím se, že se na té škole vůbec udržel. Ale v posledním ročníku se v něm konečně něco zlomilo a on odhodil své zkostnatělé umělecké názory jako starý kabát. Vývoj jeho absolventské práce byl zahalena tajemstvím, Ken se nikomu nesvěřoval s tím, na čem pracuje, neměl zájem ani o konzultace s vedoucím ateliéru. Všichni čekali, že to bude průšvih - ale ne, byla to absolutní bomba! Ken zastínil všechny svoje spolužáky i vyučující a přes noc se stal hvězdou uměleckého nebe. Dílo mělo název „Forbidden View" a spočívalo v tom, že Ken tajně natočil všechny své učitele a spolužáky pomocí miniaturních kamer, skrytých v mísách školních toalet. Videa poté umístil na internet a samozřejmě všechny „účinkující" označil a umožnil přidávat komentáře, které se online přenášely a promítaly na školní fasádu. Bylo to jako rána mezi oči. Celou dobu ho všichni podceňovali, včetně mě! Šla jsem tenkrát hned po prezentaci za ním, a řekla jsem mu: „Tohle je to nejlepší, co jsem na téhle škole kdy viděla." On namítl, že to byl jen takový fór, že chtěl zesměšnit lidi, kteří se vysmívali jeho umění. Řekla jsem mu, že se plete, že právě stvořil nesmrtelné umělecké dílo. A také jsme mu řekla: „Pracuj se mnou a udělám z tebe hvězdu." A on poslechl. A tak začala jeho hvězdná kariéra, na které jsem se podílela. Jako jeho produkční, agentka, účetní, múza a milenka. První projekt, který jsme spolu realizovali, se jmenoval „Ecce Homo Sapiens". Spočíval v tom, že jsme do galerie umístili obří skleněné terárium a těsně před vernisáží jsme nic netušícího kurátora výstavy chytili, svlékli a zavřeli ho dovnitř. Z počátku si myslel, že je to nějaký vtip a že ho po skončení vernisáže zase pustíme. Nechali jsme ho tam po celou dobu trvání výstavy, což bylo něco přes měsíc. Jídlo jsme mu spouštěli otvorem ve stropě a občas jsme ho z hadice postříkali vodou. Podestýlku jsme mu neměnili. Měla jsem strach, že by nám utekl a už bychom ho nedostali dovnitř a kromě toho vytvářely kupící se hromádky výkalů krásnou metaforu zániku, nebo tak něco. Potom nás čekal první opravdu velký projekt, který jsem nazvala „Pod kůží". Jeho realizace nám zabrala celý rok a zaměstnala armádu sochařů, programátorů i elektrotechniků. Jednalo se o interaktivní objekty, které reagovaly na diváky pomocí čidel. Z objektů se po stisknutí různých knoflíků ozývaly různé zvuky - smích, pláč, vzdychání, kvílení, prosby nebo řev. A čas od času, když byl nějaký divák zabrán do hry, se otevřela malá dvířka a z nich vyjel dlouhý ostrý nůž a diváka bodnul - a potom zase zajel zpátky. Bylo to naprosto neočekávatelné a náhodné. Měli jsme zklamaného návštěvníka, který byl na výstavě celkem desetkrát, pokaždé několikrát oběhl všechny objekty, pomačkal všechna tlačítka - a nic se mu nestalo! Zranění návštěvníci zato se cítili ohromně uvolněně, jako kdyby prošli nějakým iniciační rituálem sdílené bolesti. Na sociálních sítích potom nadšeně sdíleli fotografie svých zranění na stránce „Poznamenáni uměním Kena Taurskiho". Ta stránka mi moc líbila a přiměla jsem Kena, aby jí veřejně vyjádřil svou podporu. Rozhodli jsme se koncept poznamenání uměním dotáhnout ještě dál. Instalace „To máš na památku" byla tvořena labyrintem s černých plechových desek, sporadicky osvětlených blikajícími, skomírajícími zářivkami. Z reproduktorů se linul šepot v neexistujícím jazyce, který občas bez varování přešel v bláznivý jekot. Na stěnách se objevovaly a zase mizely fotografie obětí brutálních vražd z policejních archivů. Občas se pod procházejícím návštěvníkem otevřela podlaha (desky byly posuvné a ovládané počítačem), on spadl dolů a zlomil si nohu. Nebo se z leknutí opřel o stěnu, která ale byla pod proudem. Těhotné ženy měly vlastní vchod do druhé verze instalace, kde otevírací se podlaha chyběla. Namísto toho byl v rohu hned za vchodem umístěn zdroj rentgenového záření, který se čas od času sám zapínal. Díky tomu existují lidé, kteří jsou uměním Kena Taurskiho poznamenaní již od narození. Chudák Ken se bohužel nedožil toho, aby to viděl. Umřel při hloupé nešťastné náhodě. Vypadl z okna svého střešního ateliéru. Samozřejmě, hyeny z bulváru hned začaly šířit nesmyslné a ničím nepodložené spekulace. To se přeci může stát každému, že vypadne z okna, dejme tomu při mytí oken, nebo když se koukáte, kdo to jde dole po chodníku a moc se vykloníte, zkrátka stává se to dnes a denně, notabene, když nemůžete spát a spolykáte celé plato prášků na spaní, to jste pak trochu dezorientovaní. Proč by to Ken dělal? Byl na vrcholu, byl světově uznávaný umělec a hlavně - měl mě, které za to všechno vděčil! Kde by beze mě byl! Nejspíš by se vrátil k malování a tvořil by nějaké velké, barevné obrazy, portréty lidí, které znal, zachycoval jejich emoce, každodenní starosti i prchavé chvíle štěstí.
A koho tohle dneska zajímá? |
|
|
|
Večer o svátku Dušiček byly ulice jak vymetené. Starší generace v teple svých bytů vzpomínala nad fotografiemi zemřelých blízkých, mladší generace se bavila v klubech na halloweenských párty. Skrčené postavě, zachumlané do několika šál a starého vaťáku, která se právě vyšourala ze vchodu do katakomb, nikdo nevěnoval pozornost. Obešla majestátní jezuitský kostel, kde svatí na fasádě extaticky upírali oči na šedou podzimní oblohu a zamířila do večerky s blikajícím neonovým nápisem. Svým vzhledem a podivným, zatuchlým zápachem odtud vypudila jediného zákazníka, v rychlosti si naplnila několik košíků převážně alkoholem, strčila pokladnímu velkou bankovku a aniž by čekala na vrácení, popadla igelitky s nákupem a vyběhla ven na náměstí. Starý Asiat u pokladny zamumlal ve své mateřštině několik modliteb, poklekl u domácího oltáříčku v rohu prodejny a rozechvělýma rukama zapálil několik vonných tyčinek – nejen jako oběť Buddhovi, ale také proto, aby přebily odporný zápach, který tu po návštěvníkovi zůstal. Zvláštní postava mezitím přešla náměstí a zastavila se u vchodu do katakomb. Rozhlédla se, zda ji nikdo nesleduje a zaklepala na dveře v domluveném rytmu. Dveře se otevřely a naše dychtivé ruce od ní převzaly tašky s nákupem. Zaplula rychle dovnitř a když se za ní dveře zaklaply, s úlevou si vydechla a začala si odmotávat šály z obličeje. „Já se vám na to už vážně vykašlu! Proč nemůže jít někdo jiný? Proč pořád já?“ „Víš moc dobře proč! Jsi tady z nás nejkratší dobu a zelenáči vždycky musejí shánět pití!“ „Jenže posledních dvě stě let to dělám pořád já, protože se tu už nepohřbívá! To má být nějaká spravedlnost, tohleto? V kostele mi vždycky říkali, že po smrti se spravedlnosti dočkám!“ Fňukání přerušil autoritativní hlas: „Přinesl si svíčky?“ Všichni jsme se otočili ke vchodu do podzemí, kde se tyčila nezaměnitelná silueta. Tašky s alkoholem jsme se narychlo pokusili schovat za zády. „Ano, otče Yanusi, vzal jsem dvě balení!“ „To je dobře. Protože, i když na to možná někteří z vás zapomněli, dnešní večer se bude sloužit mše a poté celou noc až do rána strávíme na modlitbách. Dnešní večer totiž má být především o zpytování a pokání – a ne o nezřízeném pití, jak se někteří z vás mylně domnívají! Co to máte za zády? Ukažte mi to!“ „To máme na mši, otče. Krev Kristovu!“, odvětil pohotově můj dobrý přítel Fabricius. „Tak krev Kristovu, jo? Vždyť tolik krve náš Pán snad v těle ani neměl! Myslíte si, že se vám zase podaří mě opít, abych si nevšímal těch starořímských orgií, co jste tu minule pořádali? Nemyslete si, já moc dobře vím, co se tu dělo!“ Podívali jsme se na sebe a bylo nám to jasné. Egidius, ta krysa v lidské podobě. Slíbil nám, že před Yanusem decentně pomlčí o tom, jak se nám minule oslava poněkud zvrtla. A vida ho, místo toho donášel! „Tentokrát na vás budu dohlížet, abyste svědomitě plnili své povinnosti vůči mně a Bohu a společně se budeme modlit za spásu našich duší! Tentokrát mi Pán dá sílu a já nepodlehnu! Napiji se pouze symbolicky na konci mše – a pak už ani hlt! Všechny láhve odneste k Egidiovi do rakve, on už na ně dohlédne!“ Z Yanusova předsevzetí nebyl kromě Egidia vůbec nikdo nadšený. Ani hospodská Matylda, která byla jinak velice zbožná a věnovala našemu kostelu velký zvon, se necítila být stvořena k noci plné modlení. Ani ubohá Salomena, která zemřela týden před svatbou a o každé dušičkové slavnosti si vynahrazovala to, že zemřela jako panna. U našeho doktora se dalo těžko určit, co si myslí, protože byl zachmuřený, jako vždy. Poslední dobou se totiž děje to, že Ti druzí si naše těla vypůjčují a ve svých chorobincích je zkoumají. Jejich felčaři jsou schopni podívat se do našich útrob, aniž by do nás museli řezat! Jen nás strčí do takového tunelu, kde nás nějaké magické světlo prosvítí naskrz a oni podle toho nakreslí obrázek, jaké choroby nás sužovaly a co nás zabilo. Například Fabriciovi stanovil náš doktor složitou diagnózu, kdy za příčinu jeho trápení považoval to, že se mu v těle hromadí černá žluč. Léčil ho tak, že ho za úplňku potíral směsí ambry, rozdrcených červů a mumiového prášku a do toho mu vydatně pouštěl žilou. Můj přítel však záhy po zahájení této kúry zemřel. Čím Fabricius doopravdy trpěl jsme se dozvěděli, až když jsme se o minulých Dušičkách opět probudili. Přímo u jeho rakve visel názorný obrázek jeho vnitřního ústrojí, které rozežíral jakýsi houbovitý nádor. Můj dobrý přítel patřil k těm, kterým léčba našeho doktora sice nepomohla, ale v zásadě ani neublížila. Jsou mezi námi ovšem tací, které do hrobu přivedly právě léčebné postupy našeho pana doktora. A ti svou nespokojenost s jeho péčí pochopitelně dávají najevo. Tím pádem se pan doktor, kdysi jedna z nejvíce respektovaných osobností mezi námi, propadl až na samotné dno společenského žebříčku. Naopak hraběnka Uršula, dáma mimořádně sečtělá a zcestovalá, byla váženou osobností zaživa a je jí i nyní. Není tedy divu, že i přes značný věkový rozdíl si získala i mé srdce. Ve své mladické nerozvážnosti jsem kdysi dával přednost mladičkým dívenkám, ale teď se cítím šťastný v náručí zralé ženy. Uršula byla třikrát vdaná a je velmi zkušená – jestli víte, co tím myslím. Moji rodiče zpočátku ostře vystupovali proti našemu věkově nerovnému svazku, ale pak si uvědomili, že při našem stavu už rozdíl nějakých pár desítek let nehraje roli. „Já jsem vám říkala, že to bude průšvih“, vyplísnila nás má láska poté, co jsme si jí postěžovali na Yanuse. „Co jste čekali? Že vám to projde? Alespoň jste se mohli ujistit, že ten jeho patolízal má pořádně nakoupeno! Ale vy ne!“ „Uršulinko, drahoušku, nemohla bys s ním promluvit? Na tebe on dá. Co by to bylo za Dušičky bez sklenky vína a trochy veselí?“, vrkal jsem, laskajíce její šedé vlasy. Páter Yanus si nebral servítky a s oblibou nám nadával do hříšníků sodomských, k Uršule si však nikdy nic nedovolil. Není ani divu – pokud vím, kostel nad námi byl z větší části postaven za peníze z Uršuliny kapsy. „Nemyslím si, že to k něčemu bude. On je tvrdohlavý jak beran, když si něco vezme do hlavy, tak…“ Uršula větu nedopověděla, protože jsme zaslechli odemykání těžkých dubových dveří a kroky. Ti druzí! Co tu dělají, takhle pozdě večer? Navíc o Dušičkách, to jsme vždycky měli klid! Nastala panika, všichni naskákali do rakví, co byly nejblíž. Moje byla obsazená. Zoufale jsem se rozhlížel kolem, všude plno. Nezbylo mi nic jiného, než běžet dozadu a doufat, že to stihnu. Uršula mě však zadržela, chňapla mě za ruku a odtáhla do předsíně, do své rakve, kde jsem se schoval pod jejími nabíranými sukněmi. Jen tak tak jsem to stihnul, než dovnitř vešel mladík ve směšném ustrojení. Oblékl si příliš velké kalhoty, které na něm nehezky plandaly, rozkrok se mu plácal u kolen zatímco spodky měl vytažené až do pasu. Krátký bílý kabátec měl pošitý směšnými cingrlátky, na zádech měl namalované srdce propíchnuté šípem a přes to vedla páska s nápisem v cizím jazyce, kterému jsem nerozuměl. „Láska zabíjí pomalu“, zašeptala mi do ucha má drahá. Usoudil jsem, že jinoch má na sobě asi maškarní kostým. Což je divné, protože není Masopust. Zvláštně ustrojený holobrádek zatím ze stolku u naší rakve sundal návštěvní knihu a bezohledně s ní mrsknul na zem. Na stolek vyrovnal řadu lahví různých barev a tvarů. Z kapsy kabátce vytáhl pytlík se sušenými bylinkami a druhý pytlík s houbičkami a znalecky k obojímu přičichnul. Že by nějaký mastičkář? V tom se sklepením rozezněla zvonkohra, která, jak se ukázalo, vycházela z malé krabičky v mladíkově kapse. Chlapec se vzdálil, a po chvíli přišel zpět, tentokrát ve společnosti neméně podivně ustrojené děvy. Jednalo se o velmi chudé děvče, které nemělo ani na šaty. Přišlo v kalhotách, asi po menším bratrovi, které sotva zapnulo. Byly tak strašně roztrhané, že na ní držely jen silou vůle. Děvče nemělo pražádné vychování a během rozhovoru s mladíkem neustále něco přežvykovalo v ústech. „No ty vole, ty seš fakt vadnej. Ses posral? Já tady s těma mrtvolama nebudu!“ „Neblbni, to bude super, já myslel, jakože halloween, víš co? Podívej, co jsem koupil za matroš! To bude jízda!“ Mladík zamával dívce před nosem pytlíkem s houbičkami a lišácky na ní mrknul. „Hele, do toho já nejdu a už vůbec ne tady. Ježíš, je tu zima a smrdí to tu mrtvolama, no fuj! Začínám si myslet, že budeš asi pěknej úchyl.“ Dívce zazvonila v kapse podobná zvonkohra, jakou měl mladík. Vytáhla jí ven a letmo přejela pohledem. „Hele, u Dejva začíná mejdan, já tam jdu, ty si tu dělej, co chceš. Čau!“ Chudá dívenka razantně vyšla ze dveří, aniž by se na mladíkovy zoufalé prosby alespoň otočila. Chlapec vztekle kopnul do podstavce naší rakve, až jsme se k sobě s Uršulou přitiskli ještě úžeji a já zjistil, že blízkost nebezpečí mě vzrušuje. Potom mladík narychlo posbíral do náruče láhve ze stolu a odběhl za svou přítelkyní. Pečlivě jsem napínal uši, až zaslechnu zašramotit klíč v zámku, vzdalující se kroky a potom zvuk kovové petlice. Nebezpečí tedy bylo zažehnáno, ale rozhodl jsem se, že svým bratrům a sestrám ve smrti o tom zatím nebudu nic říkat. Mé vzrušení totiž stále nepolevilo a já začal horečnatě odhrnovat záplavy černého brokátu. Má milá se zprvu naoko bránila, ale záhy se mnou splynula v aktu lásky až za hrob. Až když naše hlavy těžce dopadly na saténový polštář a my opět popadli dech, zvolali jsme unisono: „Už odešel všichni můžete zase vylézt!“
Když jsem se opět stavěl na malátné nohy, všimnul jsem si na zemi pytlíčku se sušenými houbami. Musel mladíkovi vypadnout z kapsy. Mí rodiče vlastnili lékárnu na náměstí a já k jejich řemeslu trochu přičichnul – tudíž jsem věděl, že houby mívají různé podivuhodné účinky. Z výrazu toho mladíka jsem usuzoval, že by se vskutku mohlo jednat o ony pověstmi opředené plodiny. Probral jsem svůj nález s otcem, který mě v mé víře podpořil. Zaúkolovali jsme mého nejmladšího bratříčka Dominika, který měl při mši ministrovat, aby hrst houbiček nepozorovaně rozdrtil do poháru s mešním vínem. Nebyli jsme si zcela jistí, zda to zabere, ale byli jsme odhodlaní to alespoň zkusit. Mše byla neúnosně dlouhá a Yanus trval na tom, abychom na svých kostnatých kolenech celou dobu klečeli. Když přišel čas na přijímání svátosti, zhostil se Dominik svého úkolu na jedničku, takže Yanus nic nepoznal. A po několika modlitbách jsem zpozoroval, že už začíná trochu mluvit z cesty. S otcem a Dominikem jsme si vyměnili vítězoslavné pohledy. A tehdy se to stalo. Katakombami otřásl příšerný výkřik. Všichni se otočili a uviděli ve dveřích toho podivně ustrojeného mladíka. Nikoho z nás nějak nenapadlo, že by se mohl vrátit. Mohlo mi dojít, že tu ty houbičky, které dozajista draze zaplatil, nenechá. Nejrychleji zareagoval páter Yanus. Několika plavnými skoky přeskočil své ovečky, popadl mladíka kostlivýma rukama u krku a začal ho škrtit. Bylo nás zapotřebí šest, abychom Yanusovi zabránili porušit páté přikázání. Za žádnou cenu nechtěl svou oběť pustit a ječel: „Bezbožníku! Tohle je bohoslužba pro mrtvé! Živí tu nemají co dělat! Rouhání! Takové rouhání!“ Pořád se sápal po mladíkovi, který byl už beztak polomrtvý strachy. Z oživlé noční můry chlapce vysvobodila až Matylda, která ho přetáhla po hlavě prázdnou lahví od vína. „Chudáček. Ten bude mít těžké sny z toho, co tu viděl.“ „Jaképak slitování, zabijme ho, bezbožníka!“, hřímal s pěnou u úst páter Yanus. Matylda zavrtěla hlavou. Postačí, když chlapci nikdo nebude věřit, až to bude vyprávět. Někoho napadlo, nalít do mladíka víno. To otec kategoricky zakázal – jelikož byl hoch v bezvědomí, není to dobrý nápad. Alespoň jsme mu vínem polili šaty, aby to z něj táhlo jako ze sudu. Otec poté z houbičkové drti na koleni zručně vyrobil pilulku a vsunul ji chlapci pod jazyk. Tím pádem by měl mladík mít halucinace i dlouho poté, co se vzbudí. Poté jsme hocha svázali a odnesli do vedlejší místnosti, kde se nacházel opuštěný sarkofág nějakého bavorského vojevůdce. Až večírek skončí, chlapce vyndáme a vyneseme před katakomby. Když otec chlapce prohlížel, našel u něj ještě pytlík se zeleným býlím, ve kterém spolehlivě poznal indické konopí a tento nález si nechal pro sebe. Pátera Yanuse, který už začal brebentit úplné nesmysly, jsme odvedli k jeho rakvi, kde do sebe bez odporu nechal nalít láhev vína, což ho dorazilo. Když jeho vůdce odpadnul, Egidius se začal družit a navrhovat, ať to konečně pořádně rozjedeme! Naoko jsem souhlasil a přiložil mu k ústům láhev, do které otec předtím vmíchal zbytek kouzelných houbiček. Nikdo se neodvažoval propadnout příliš bujnému veselí, dokud byl Egidius při smyslech. Kromě toho jsme se obávali, že chlapce budou jeho přátelé hledat a pátrání je logicky zavede sem. Dominik se s dalšími dětmi střídal na stráži u malého sklepního okénka, ale nikdo nepřicházel. A to ani po dvou hodinách, když už se večírek začal pomalu rozjíždět. Chlapec tedy moc přátel, kterým by na něm záleželo, neměl. Chodili jsme kontrolovat, zda se neprobouzí, ale rána ho hlavy byla silná a otcův lék už jistě také začal účinkovat.
Otec z náprsní kapsy vytáhl svou oblíbenou dýmku a naplnil ji býlím z mladíkova sáčku. S kouřící dýmkou nás poté obcházel a nikdo z nás nepohrdnul. Matka se naoko nechala přemlouvat, ale nakonec také neodolala. Matylda dávala přednost vínu a Salomenu, nacházející se v rozverném objetí se třemi mladíky, jsme nechtěli vyrušovat. Temperamentní Italka, tanečnice Barbarina, se na pódiu z narychlo naskládaných rakví pustila do tance. Dominik a další chlapci z chrámového sboru ji doprovázeli zpěvem a zvoník Paulus do toho rytmicky bubnoval na kovové zábradlí. Levou rukou jsem k sobě přivinul Uršulu a pravou rukou sličnou pekařku Terezii a společně jsme se pustili do tance. Koutkem oka jsem zahlédl své rodiče, jak společně se svými přáteli a dodavateli manžely Polaufovými s chichotáním vysvlékají Yanuse a Egidia z hábitů a oba je v páterově rakvi aranžují do necudných póz. Tempo tance se poněkud zvolnilo a já si všimnul, že Uršula s Terezií si začínají vyměňovat něžnosti. Byl to pohled tak milý, že mě ani nenapadlo učinit tomu přítrž. Vzal jsem si příklad z otce, který také nic nenamítal, když se maminka střídavě věnovala panu a paní Polaufovým. Vždycky mi vštěpoval, že ctností pravého muže je skromnost a jak tam tak postával s rukama v kapsách, byl mi tím nejlepším příkladem. Fabricius nedbaje své nadváhy vyskočil na pódium k Barbarině a ukázal se být překvapivě pohybově nadaným. Chlapci a dívky se chytili za ruce a tančili v kruhu kolem pódia za zpěvu velmi starých a ne zrovna cudných písní. Polonahá Matylda obíhala tanečníky s lahvemi vína. Souhlasil jsem, že se napiji, ale jedině ze žlábku mezi jejími ňadry. Víno mi tímto způsobem chutnalo víc než obvykle a neměl jsem pořád dost. Matylda dolévala a smála se, celá červená a ulepená od vína. Když je má milá zaneprázdněna, není nic špatného na tom, najdu-li si svou zábavu. Zmítal jsem se ve víru vinného opojení, hrdelního smíchu, ulepených objetí a poskakujících ňader, až se mé vnímání dočista rozmazalo. Když jsem se za svítání probudil, zjistil jsem, že se nacházím v základně pyramidy, navršené z různě propletených lidských těl. Mí druhové se s úpěním zvedali, hledali své svršky a beze slov začali rovnat rakve na původní místa a lehat si do nich. Prázdné láhve jsme posbírali do tašek a ty vyházeli z okna. Určitě se to svede na nějakého místního ochmelku, který nechtěl platit za svoz odpadu. Podlahu jsme vytřeli do čista, objali se, potřásli si rukama a odebrali se opět k požehnanému odpočinku. S Uršulou jsem si vyměnil vášnivý polibek a oba jsme se v objetí chichotali, když se k nám doneslo Yanusovo klení a Egidiovy koktavé omluvy. Když jsem ulehl vedle svého dobrého přítele Fabricia, zvoník Paulus nás všechny obešel, ujistil se, že je každý na svém místě a s úlevným povzdechnutím se svalil do své dubové truhly. V tom jsem se zděsil. „Ten kluk! My ho zapomněli vynést a rozvázat! Fabricie, nemůžeme ho tam nechat!“ Ale můj dobrý přítel mi již neodpověděl. Kdesi venku právě zakokrhal kohout a všichni jsme se propadli do hlubokého spánku.
Epilog: O dalších Dušičkách zapálil pan Nguyen u malého oltáříčku v rohu své večerky štos papírových peněz a pronesl několik modliteb na ochranu před přízraky ze záhrobí. Vzápětí do obchodu bázlivě vešla podivně zapáchající postava s obličejem omotaným několika šálami. Rychle k pokladně nanosila plno lahví s alkoholem a velké balení svíček. Zaplatila velkou bankovkou a ani nečekala na vrácení. Když obtížená taškami spěchala ven, prodavač si všimnul, že na zadní straně omšelé bundy má namalované velké srdce propíchnuté šípem a přes to vede nápis: „Love kills slowly.“ |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Jednou takhle seděli všichni Blázni na Paliárce a padala na ně deprese. Měli pocit, že nemají takový úspěch, jaký by mohli mít. Vystupovali v malých, zakouřených klubech a na obskurních festivalech, kde často nedostali ani cesťák, ani na pivo. Dlouho se radili, jak z toho ven a nakonec dospěli k závěru, že potřebují kvalitního producenta, který je seznámí s těmi správnými lidmi a dostane je na ta správná místa. „Ale kde někoho takového najít?", ptala se Heda, zatímco si balila svou stodvacátou cigaretu. „A kde na něj vezmeme?", přisadila si Andie. „Jo, co my mu můžeme nabídnout?", zamyslela se Terka. „Leda tak naše duše.", povzdechl si Filip. Najednou se země zatřásla, všechna světla zhasla a odněkud z hlubin země se ozval nelidský chechot. Lidé křičeli, Jaruška srdceryvně vyla, sklo se tříštilo. Potom se světla zase rozsvítila. Heda si klekla a sbírala ze země rozsypaný tabák, Gábina přiběhla s hadrem utřít rozlitá piva. „To jsem nevěděla, že to metro D už začali stavět.", podivila se Verča. V tom mumraji nikdo nevěnoval pozornost muži v červeném kabátě, který se zničehonic v oblaku kouře objevil u baru. Vydal se rovnou ke stolu Bláznů, vytáhl ze záňadří vizitku a s úlisným úsměvem ji podal Fankymu. „Když dovolíte, zaslechl jsem, že potřebujete producenta. Někoho, kdo vás takzvaně „udělá". Náhodou jdu kolem a tak mě napadlo nabídnout vám spolupráci. Prostě občas dostanu takový spontánní nápad někomu nezištně pomoci. Přivedl jsem k úspěchu již celou řadu jednotlivců i skupin. Základem dobré spolupráce však je naprostá důvěra a poslušnost. Musíte udělat, co vám řeknu a že to s vámi myslím dobře - mám koneckonců své dlouholeté zkušenosti." „Věříme vám", vydechl Fanky. „Výborně, navrhuji tedy takovýto postup. Napřed mi každý předvede, co umí a já vymyslím, jak to ještě vylepšit. Tak kdo půjde první?" Blázni se rozhodli, že to vezmou podle abecedy, takže první šla Andie. Procítěně přečetla báseň opěvující narození jejího vytouženého syna. Producent uznale pokýval hlavou. „To bylo moc pěkné, takové hřejivé, od srdíčka. Maminy z toho budou naměkko. Hele, co kdybyste si při vystoupení vzala na jeviště i to mimino a během recitace ho kojila? A nemáte tu ještě někdo nějaký mimino? Vy, výborně? Co je to? Holčička? No skvěle! Náhodou mám totiž kontakt na výrobce luxusního dětského oblečení. Je to inspirované hiphopovou módou, samá kůže, zlato, třpytky, znáte to. Kolekci pro chlapečky s názvem „Little Pimp" navrhl Kanye West, kolekce pro holčičky se jmenuje „Little Slut" a navrhla jí Kim Kardashian." Terka chtěla něco říct, ale producent jí mávnutím ruky umlčel a pokračoval dál. „Samozřejmě, to ty děti budou muset mít oblečené na každém vystoupení, o tom není žádná diskuse! Kdybyste jim oblékly něco jiného, tak by za to byly dost vysoké pokuty!" Další šla na improvizované jeviště Blanča. „Je to vtipné", konstatoval producent, „ale co to máte proboha na sobě?" „To jsem vyfárala z popelnice na sídlišti Řepy, dobrý, co?", zazubila se Blanča. Producent si dal hlavu do dlaní a zhluboka se nadechl. „Bude se raději tvářit, že jsem to neslyšel. Tady máte kontakt na stylistku, hned zítra se k ní objednáte. Je velmi schopná, oblékala finalisty Superstar. Další!" Třetím vystupujícím byl Fanky. Chvíli mu trvalo, než si naladil kytaru a producent mezitím se zaujetím zkoumal rysy jeho tváře. Když se Fanky chystal začít zpívat, vypálil na něj producent otázku: „Nejste vy náhodou vnuk Zdeňka Svěráka?" Fanky překvapeně přikývl. „No to je skvělé, proč tuto informaci nepoužijete při propagaci vaší skupiny? Tohle musíme uvést na všech plakátech, známé jméno prodává! Neznáte náhodou nějaké pikantní rodinné historky?" „Nezlobte se", zavrtěl Fanky hlavou. „Nevadí, tak něco o Smoljakovi? Děda vám o něm určitě vyprávěl, ne? O něm se toho povídalo spousta, byl to kanec! Ne? Nevadí, tak si něco vymyslíme. Zatím zahrajte něco od dua Svěrák/ Uhlíř." „Ale já si píšu svoje vlastní, autorské věci." „To je hezké, ale lidé lépe reagují na staré a prověřené fláky." Fanky nakonec zahrál svou verzi reggae a nemastně neslaně se tvářící producent ho poslal si sednout. Další byl na řadě Filip, který přečetl povídku o mužích, vystupujících na Vánoce coby Tři králové, kteří si dlouhou chvíli krátí przněním hospodářských zvířat. Producent se chechtal, až se za břicho popadal. „Vy jste dobrej, fakt dobrej! Akorát ten váš plnovous, to už je trochu moc. Zkraťte si to na hipsterskou bradku. A zajít občas do posilovny by vám taky neuškodilo." Jako pátá přišla na řadu Heda a zazpívala Punkerku, neboli píseň o ní samé a o všech průserech, které kdy měla. Její hlas jako zvon rozvibroval celou Paliárku. Okouzlený producent tleskal, až mu zčervenaly dlaně. „Vy jste úžasná, vtipná, provokativní, ano, vy na jeviště patříte! Ovšem až poté, co shodíte nějakých dvacet, třicet kilo. Potom vás zapíšeme do kurzů tance k Benu Cristovaovi a uděláme z vás zpěvačku, jak má být." Po Hedě následoval její muž. Přečetl parodii na autogenní trénink a vysloužil si pochvalu, zároveň s radou, aby pravidelně navštěvoval posilovnu, solárium a kadeřníka. Když Honza začal přednášet o dadaismu, producent mu zprvu nevěnoval pozornost. Nepoznal totiž, že vystoupení už začalo. Když mu to došlo, rázně Honzu přerušil. „Člověče, tady nejste ve škole. Lidé se chtějí bavit, ne se nechat poučovat. Navíc, já vám vůbec nerozumím, jaký dadaismus, vždyť ten byl před sto lety, koho to dneska zajímá?" Honza svěsil hlavu a posadil se, po zbytek večera už nepromluvil a kouřil jednu za druhou. Turda se pustil do přednášky o Ciceronovi, instantní moudrosti a pareidolii - naší schopnosti nalézat významy i tam, kde nejsou. Ani to se producentovi nelíbilo. „Jak jsem říkal tady kolegovi, lidé se chtějí bavit, když budou chtít, aby jim někdo něco naléval do hlav, přihlásí se na večerní školu! A taky, diváci zásadně nemají rádi, když jim někdo dává najevo, o kolik je chytřejší a vzdělanější, než oni. To koneckonců vidíme i na výběru naší politické reprezentace." Poslední přišla na řadu Verča s povídkou o veselých mumiích, které každoročně na Dušičky ožívají a pořádají mejdan. „Vtipná povídka, ale ty vaše sykavky jsou strašné. Tady kolegyně", řekla a ukázal na Andie, „sice trochu ráčkuje, ale dá se to poslouchat, na rozdíl od vás. Ten váš hlas je vůbec nepříjemný. Netrpěla jste v dětství na angíny? A brali vám krční mandle? No tak vidíte, to máte z toho. S tím bohužel nemůžete nic dělat. Na druhou stranu," zamyslel se producent s očima upřenýma do Verčina překypujícího dekoltu, „by bylo škoda vás nevyužít. Víte co? Oblečeme vás do bikin, dáme vám andělský křídla a vysoké latexové kozačky na podpatku a budete dělat uvaděčku! No, bude to těžká práce, ale já už s vámi něco udělám. Myslím ale, že byste potřebovali novou krev. Náhodou znám skvělou taneční skupinu, takové mlaďoši, mají nápady a spoustu energie, ti tomu dodají šťávu!" Vtom na Paliárku vtrhli Adam a Rogo. Oba za sebou měli divoký mejdan na farmě u Standy Pence a vypadali podle toho - bláto na botách, slámu ve vlasech, hlínu za nehty a šířili kolem sebe nezaměnitelný kozí odér. Hned začali hlasitě halekat a zpívat. „Ticho!", zařval producent, „Tady se nedá pracovat! Mladíci, jak to, že jdete tak pozdě? Uvědomujete si, že slet začal v 19:00? A kolik je teď? 20:30! Vy si tady z toho děláte úplný holubník, takhle by to dál nešlo! Od příště bude za každý pozdní příchod 500 Kč pokuta. Sednout!"
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Od té doby se z pondělních blázních sletů zcela vytratil duch nevázané radosti a hravosti. Přesně v 19:00 začal koloběh zkoušení, pilování a peskování. U některých nevedla návštěva posilovny a solária ke kýženým výsledkům a byli nahrazeni mladými, vysportovanými, ambiciózními studenty konzervatoře. Ti na jevišti četli, zatímco praví autoři zůstávali v pozadí. Někteří měli problém s docházkou a po zaplacení několika pokut zjistili, že už nemají ani na pivo. Přestali tedy docházet úplně. Ti, kdo zůstali, se postupně na pondělky přestali těšit. Producent splnil své slovo a dostal je na festivaly, do televize a do reklam. Blázni si ale kladli otázku, jestli tohle je to, o co jim na začátku šlo. Nakonec zůstal z původní sestavy jen Fanky, který své zábavné číslo uváděl historkou o tom, jak Ladislav Smoljak v Západním Berlíně jednou omylem vešel do gay baru. |
|
„Bejby, každej mi tě závidí", říká mi pořád moje láska. A já mu to doopravdy věřím. Nechci, aby to vypadalo, že se chlubím, ale jen se na mě podívejte. Nevypadám snad dobře? Po dvou dětech mám pořád pěknou figuru, pevný zadek, plná prsa a štíhlé nohy. Mojí největší chloubou jsou ale vlasy. Nemůžu si dovolit žádné značkové kosmetické výrobky, tak se o ně starám postaru: vajíčko s medem, zabalit na dvě hodiny do ručníku, a řekněte, že snad ještě nevypadají líp než vlasy všech těch hvězdiček, co mají osobního kadeřníka? Jeden zákazník jejího manžela dokonce prohlásil: „Vaše žena vypadá jako Rita Hayworthová!" Její manžel na to odvětil, že jeho žena je přece mnohem hezčí. Není to jenom to, jak vypadám, proč mě prý mojí lásce pořád někdo závidí. Je to i tím, jak vedu naší domácnost. Jeho plat není kdovíco, ale přesto máme nejhezčí dům v ulici, a když jdeme v neděli do kostela, jsme nejlépe oblečení ze všech. Čím to je? Inu, umím šetřit. Každý centimetr naší zahrádky zabírá zelenina. Žádné okrasné květiny, co nemají žádný užitek. Dokonce i v truhlících na oknech rostou bylinky do polévky. Pod střechou na dvoře máme králíkárnu. Při vaření se musí zužitkovat všechno, včetně vnitřností, kůží a slupek. Oblečení vyspravuju tolikrát, dokud se úplně nerozpadne. Moje prababička mě naučila spravovat látku drobnými stehy, tak, že na první pohled není poznat, jak moc je oblečení obnošené. No a abych nám přilepšila, po večerech ještě peru a žehlím prádlo pro ženské z města. Dalo by se říct, že se za celý den vůbec nezastaví. Ale když viděla svůj útulný domeček, spokojeného manžela, najedené a čistě oblečené děti, v duchu si spokojeně říkala, že to stojí za to. A když ještě pohledem přelétla nějaký ten drobný luxus, který si mohli dovolit: rádio, automatickou pračku a ždímačku, mixér; když si s úlevou uvědomila, že na rozdíl od rodin svých kamarádek nemá její rodina žádné dluhy, zahřálo jí to u srdce tak, že se tomu nic nevyrovná. Kromě naší lásky. Můj manžel je do mě pořád zamilovaný, jako když nám bylo dvacet. Proto dnes pospíchám domů. Po dlouhé době totiž můžeme prožít Valentýna jen ve dvou. Tchýně si vzala na starost naše děti a my budeme v našem domečku až do zítřejšího odpoledne úplně sami! Naše děti jsou bezva, ale večer nám kolikrát chodí do ložnice, to je pořád samé „Mami, ona mi bere plyšáka" nebo „Mami, on se počůral". Ráno nám taky s oblibou lezou do postele. Ten mladší navíc začíná mít nějaké majetnické sklony, když mě manžel chce políbit, Pavlík nás od sebe začne odstrkovat a vykřikovat: „Fuj, fuj, fuj!" Není moc snadné udržet v sobě vášeň s těmi dvěma všudybýlky poblíž. Dnešní večer to ale mělo být jiné. Doufala, že na chvíli přestane být matkou a bude z ní zase milenka.
Když vešla do domu, zjistila podle bot na rohožce, že její muž už je doma. Rozhodla se ho překvapit, potichu se zula a opatrně našlapujíc vešla do kuchyně. Čekala, že ho najde v jeho oblíbeném ušáku, ale nebyl tam. Že už by na ní čekal v ložnici? Ani tam není. Najednou uslyšela z dětského pokoje ránu a zaklení. Co to tam dělá? Snad se teď nerozhodl spravit tu palandu? Teď, když mají výjimečně chvilku sami pro sebe! Našla ho klečet na zemi pod oknem, vedle něj byla o zeď opřená prkna z podlahy. Nebyla tam přibitá, jen položená, stačilo je vypáčit. V dutině v podlaze ležela piksla od kakaa, pod víkem ale našel jen zažloutlé fotografie a upomínkové předměty po některém z předchozích nájemníků. „Lásko, co to děláš?"Snažila se, aby to znělo bezstarostně. „Bejby, ty už jsi doma?" Nemělo smysl nic předstírat. „Bejby, kde jsou vlastně ty naše peníze? Zajímalo mě... kolik jich máme našetřeno." Což o to, měl nejspíš právo vědět, kolik mají peněz, ale její matka vždycky říkala: „Chlap má peníze vydělávat a ženská utrácet.", a její babička zase: „Pustit chlapa k penězům je jako dát nemluvněti do rukou sirky!" „Proč to chceš vědět?" „Tak sakra, vydělal jsem je, ne?" „Jsou na školné pro děti." „Jsou malý, kdo ví, co z nich ještě bude. Kde jsou ty peníze, bejby?" Vzpomněla si, co slyšela povídat o Monice. Jak jí manžel přinutil dát mu všechny jejich úspory, všechno prohrál v automatu a potom se zbláznil. Když nemocniční zřízenci odváděli do sanitky, pořád vykřikoval: „Byl v tom systém, ta bedna nechávala vyhrávat podle systému, já jsem ho odpozoroval, ale oni ho museli přes noc nějak změnit! Měli jsme být milionáři!" Potom jí hlavou probleskla vzpomínka z dětství: jak na pískovišti postavila ohromný hrad z písku, načež přišel chlapeček odvedle a se zuřivým řevem jí ho rozšlapal. „To víš, je to kluk", pokrčila rameny jeho matka. „Nebreč, sakra, ženská musí něco vydržet!", okřikla jí babička. Muži a jejich vášeň pro ničení... „Tak kde jsou ty prachy, vypadl ti snad jazyk?" „Jsou v bezpečí." „V bance?" „Jsem snad blázen? Kdo dneska ještě věří bankám?" „Takže jsou někde tady? Kde? Kde? Hele, buď mi to řekneš, nebo tady všechno rozštípu na cimprcampr, dokud je nenajdu! Začneme třeba tady!" Popadl kladivo a praštil s ním do stěny, sádrokarton se prolomil a za dětského pokoje bylo najednou vidět až do ložnice. Vykřikla, ale nepromluvila. Začal kladivem mlátit do zdi ještě víc, a okno do ložnice se rozšiřovalo, úlomky a bílý prach létaly všude kolem. Potom začal do zdi kopat a na místě decentního okénka se už objevily solidní dveře. Když viděl, co způsobil, chytil se za hlavu a svezl se vzlykajíc podél stěny na zem. „Co je tohle za život? Tohle jsem chtěl? Celý den dělám práci, co mě nebaví. Za mizerný peníze. Doma si odtrhuju jídlo od huby, chodím v pořád dokola záplatované košili, na zábavě jsme nebyli, ani nepamatuju, ani toho blbýho psa jsem si nemohl koupit! Celé dětství jsem chtěl psa a když mám vlastní domácnost, tak ho zase nesmím mít? Co je tohle za život? Pořád dělám něco úplně jinýho, než bych chtěl! Nemůžu si ani koupit, co bych chtěl!" „Pes je starost navíc, úplně zbytečná! Víš, kolik toho sežere! Nemůžeš ho krmit zbytky od večeře, potřebuje maso! A do toho veterinář, cvičák..." „Ty mi nedovolíš žádnou radost! Tolik ses změnila! Připomínáš mi tvojí matku." „Ne! To ne! Já nejsem jako ona! Já tě chápu, ale snaž se to brát racionálně. Musíme šetřit!" „Takže si nikdy nepořídíme ani neuděláme nic, co bychom doopravdy chtěli?" Její smutek vystřídal vztek. „Ty si myslíš, že jsi jediný, kdo má problémy? Že já snad žiju život, jaký jsem chtěla? Že jsem jako malá snila o tom, že budu hospodyňka v dělnické čtvrti? Já jsem chtěla být zpěvačka!" Učitel hudební výchovy jí poskytoval zadarmo lekce zpěvu, říkal, že až z ní bude slavná pěvkyně, tak mu to vrátí. Říkal, že na takový talent ještě nenarazil. Dokonce jí nahrál a desku poslal na konzervatoř. Napsali, že by jí vzali i bez přijímacích zkoušek. Ale doma o tom nechtěli ani slyšet. Že by ji pustili samotnou do velkoměsta, semeniště zločinu, kde se denně vraždí a studentky si přivydělávají prostitucí? Pořád o tom někde píšou, a dávají o tom filmy v kinech! Babička, hlava rodiny, prohlásila, že „Stejně jsou všechny zpěvačky kurvy!" A bylo vymalováno. Nastoupila jako švadlena do textilky, ve volném čase zpívala v ochotnickém spolku. A tam potkala Jeho. Zamilovala se, vzali se a zanedlouho přišly děti. Pořád ve skrytu duše doufala, že bude zpívat, ale nebyl na to čas. Musela se starat, pracovat. Každou volnou chvíli se snažila naplnit nějakou užitečnou činností. Snad, jednou, až děti povyrostou... Nedávnou na procházce s dětmi potkala svého učitele hudby. Řekla mu, že nelituje toho, že se z ní nestala slavná zpěvačka. Má dvě krásné děti, a to jí naplňuje víc, než nějaká nejistá kariéra v showbusinessu. Snad jí to věřil. „Já to přece vím, bejby. Bylas úžasná. Mohla jsi mít u nohou celý svět! Já jsem ti všechno pokazil." „Co jsi pokazil, prosím tě? Máme dvě nádherné děti. Co si člověk může přát víc? Chtěli jsme je, hlavně ty." „Já vím. Byla v tom taková ta naděje, že děti splní ty naše nesplněné sny. Že se jim povede to, v čem my jsme selhali." I on měl kdysi ambice. V jejich divadelním souboru hrál hlavní role. Jednoho dne poslal svou fotografii do jednoho filmového studia. Pozvali ho na casting. Jak jen se těšil, že zazáří, že jim to všem nandá. Zavedli ho na chodbu, plnou mladých mužů podobného vzhledu. Dostal pořadové číslo 55. Nepočkal, až na něj přijde řada. Když viděl všechny ty ambiciózní mladíky, z nichž někteří měli i herecké školy, vzdal to. Ne, nelituji toho, říkal si od té doby každý den, pořád dokola. „A taky," řekl polohlasem, „starej slíbil sto táců tomu, kdo mu udělá první vnouče. Mohlo mě napadnout, že ten starej ožrala žádné peníze nemá. Když jsem za ním po křtinách zašel, vysmál se mi do očí a řekl: Ty jsi takový jelito, to svět neviděl!" A pokračoval, mluvil spíš sám k sobě než k ní: „Pavlík je celý po něm. Fakt, podívám se na něj a vidim fotra. Vypadnul jsem z domova v patnácti, abych s ním nemusel žít pod jednou střechou, a teď ho mám doma zas, v menším vydání. A Katka, to je celá tvoje matka. Pamatuješ, jak nám nabízela, abychom bydleli u ní? Radši jsem narychlo sehnal tuhle boudu, abych s ní nemusel dýchat stejný vzduch. A pak se narodí Katka, a já pozoruji, jak se čím dál tím víc podobá svojí babičce, jak ty roztomilé miminkovské rysy mizí místo nich se objevuje obličej mojí tchýně: to nakrčené obočí, ten permanentně nasranej výraz, pusa, která se nikdy neusměje, koutky jí směřujou pořád dolů. Když se narodili, měl jsem takovou radost, víš, vítal jsem je, jako kamarády, co přijeli na návštěvu, aby nás potěšili. Teď se na ně podívám a říkám si: Co tu ti lidi dělají? Kde se vzali? Jak dlouho tu ještě s náma budou?" Bezmocně pokrčil rameny. „Já ani nevím, co jsem myslel, že udělám, až ty peníze najdu. Myslel jsem, že by se třeba dalo ještě něco zachránit, že ještě nejsme tak starý, ještě si můžeme svoje sny splnit." „Jak?" „Odjet do Hollywoodu. Obejít pár castingů. Začít třeba v komparsu a pak se vypracovat. Ty bys mohla nahrát pár písniček a počkat, až si tě všimne nějaký producent. A po večerech zpívat v baru. V Hollywoodu žijí jen lidi od kumštu, určitě si tě někdo všimne." „A co naše děti?" „Můžou zůstat u tvojí matky. Stejně se nudí, co tvůj táta umřel." „Budou na nás naštvaný. Že jsme je opustili." „Na začátku asi jo. Ale, jestli se nám to povede, bejby, jestli z nás budou hvězdy, budou na nás pyšný. Nevydrží se na nás dlouho zlobit. Uvidí nás na plakátech, na obalech desek, na stříbrným plátně. Budeme pro ně jako bozi. Všechno nám odpustí. A tvoje matka taky. Budeme jí s sebou brát na večírky, koupíme jí kožich. Která matka by nebyla hrdá na to, že má slavné dítě?" „Počkej, počkej, neměli bychom se unáhlit. Počkej, až děti povyrostou, třeba se ještě nějaká šance naskytne, až..." „Kdy? Kdy, když ne teď? Pořád něco odkládáme, až tohle, až tamto! Já už nechci čekat, bejby, nemůžu. Podívej se na moje ruce! No jen se na ně podívej! Měl jsem jemné ruce, pamatuješ? Ručičky jako panenka. A teď! Mozoly nejsou to nejhorší, ale vidíš, co s nimi dělá motorový olej? Jde to umýt čím dál hůř, zažírá se mi do kůže. Copak můžu hrát romantického milovníka s černýma prackama?" Co mu měla odpovědět? Že s jeho plánem souhlasí a jít balit? Naposledy se podívat na svůj domov, vášnivě se políbit a vydat se vstříc dobrodružství s vědomím, že se alespoň pokusili splnit svoje sny? Nebo mu vynadat, omlátit mu vyrvaná prkna o hlavu a donutit ho zadělat tu díru ve zdi? Mezitím si v kuchyni vypít meltu a těšit se, až se vrátí děti a život se vrátí do starých kolejí? Svářily se v ní dvě poloviny její osobnosti: ta, která věděla, co chce ; a ta, která věděla, co musí. Kéž by existoval nějaký kompromis, který by uspokojil obě.
|
|
90. léta - imprese
Sál zapadlé vesnické hospody byl naplněný tak, jako snad nikdy. U stolů pro čtyři se tísnilo šest a více lidí, poposedávali, šoupali židlemi; zkrátka snažili se vydobýt si pro sebe trochu toho pohodlí. K nervózní náladě přispělo i to, že ačkoliv jim v letáku byly slíbeny „staročeské hody", zatím nedostali vůbec nic k jídlu. Sálem se neslo komandování, fňukání i stížnosti. „Slíbili nám, že navštívíme zoologickou. A přitom jsme jí viděli jenom zvenku. Že prý není čas. Aby taky jo, když ta cesta trvala přes tři hodiny. A přitom to není daleko, po dálnici je to od nás slabá půlhodina. Kudy to ten řidič jezdil, to mi hlava nebere!" Zatímco si účastníci zájezdu navzájem stěžovali, vystoupali na malé pódium ozdobené krepovým papírem tři usměvaví muži ve fialových sakách s vycpanými rameny. Ve stejnou chvíli vytlačila z kuchyně malá pihovatá servírka velký barel na kolečkách a jednotlivým hostům nalévala do sklenic naběračkou vlažný čaj. Nejmenší z mužů přistoupil k mikrofonu a do hlučícího davu zvolal: „Vážení přátelé, dámy a pánové! Všechny vás tady srdečně vítáme! Omluvte prosím tu trochu nepohodlí - pan hostinský s námi tak brzy nepočítal, ale jsem si jistý, že za chvíli stihne dát všechno do pořádku. Zatím se napijte - určitě máte po té dlouhé cestě žízeň!" Lidé začali z plastových kelímků bez valného nadšení usrkávat tekutinu neurčité barvy, muž u mikrofonu je mezitím uklidňoval: „V kuchyni už všechno připravují, můžete se těšit na klobásky, jitrničky, ovárek s křenem, to si dáte, dědo, už se oblizujete, co? A taky budou chlupatý knedlíčky, bramboráčky, pan hostinský narazí soudeček a dáme si pěkně vychlazený, napěněný, to se tady všichni pomějeme! Jak nám tu spolu bude dobře! A teď, když dovolíte, dám slovo tady Čendovi, který se právě vrátil - to neuhodnete - až z Ameriky, kde několik let žil!" Davem proběhlo obdivné zašumění a drobný muž předal mikrofon svému nejstaršímu kolegovi. Ten si odkašlal a poté hlubokým, melodickým hlasem spustil: „ Dámy a pánové, mám z vás radost! Už jsem ani nedoufal, že se tady něco změní, že tady z toho srabu někdy vylezeme a že ty rudochy vyženeme od válu a najednou BUM - Gusta, Milouš, Vasil a ti další exoti už si balej fidlátka! Jste úžasný, že jste to dokázali. Jste neuvěřitelní. A na to se napijeme." V ten moment vešla do sálu opět pihovatá servírka, tentokrát ve společnosti vytáhlého kolegy. Oba na rukou nebezpečně balancovali obří podnosy s vysokými sklenicemi plnými průzračné tekutiny. „Napijte se s námi, všichni, i vy paní! Jen se klidně napijte - domů vás přece odvezeme. My se také napijeme!" Trojice mužů si na pódiu nalila z láhve bez etikety a pozvedla sklenice směrem k publiku. „Na revoluci, přátelé! Na svobodu! A na budoucnost!" Všichni do sebe na povel obrátili sklenice a muž u mikrofonu zavelel: „Jeden přípitek je málo, napijeme se ještě jednou!" Personál obíhal stoly s velkou lahví slivovice a doléval postupně všem hostům. „Napijeme se ještě jednou! I vy paní, nestyďte se! Přeci nám nebudete trhat partu, když je nám tu spolu tak dobře!" Připíjelo se ostošest, až se nad sedícími lidmi začal vznášet nezaměnitelný alkoholový opar. Muži na jevišti se na sebe spokojeně usmáli. „A teď vám, přátelé, něco prozradíme. My pro vás máme překvapení. Nejen, že jsme vás dneska vzali na výlet na ten krásný zámeček, a potom do zahrady na tu výstavu růží, no a potom sem, do téhle překrásné hospůdky, kde už za chvilku dostanete zadarmo všechny ty dobroty, co už jsme vám jmenovali: jitrničky, jelítka, chlupaté knedlíčky a tak dál. My pro vás máme ještě něco. Něco, co vám změní život, něco úžasného a revolučního." K mikrofonu přistoupil obtloustlý muž s vysokým, pronikavým hlasem. Rozhlédl se po davu pod ním a začal: „Taky vás těch čtyřicet let štvalo, jak v obchodech nic není, na všechno se musí stát fronty; jak si musíte pěstovat vlastní ovoce, šít vlastní šaty? Pořád samé shánění, doprošování se, uplácení a na všechno pořadníky, pořadníky, pořadníky! Brát si dovolenou, abyste mohli dva dny kempovat před Diamantem, abyste se pak dozvěděli, že ty japonský televize stejně nepřivezli?" Muž u mikrofonu udělal dramatickou pauzu. Dav souhlasně pobrukoval a přikyvoval. Tohle všichni dobře znali. „Nebo byty. Pokoutně si je vyměňovat, lézt do zadku úředníkům a pak dostat byt na sídlišti bez silnic a bez chodníků, v desátým patře, kde ještě půl roku nefungoval výtah! A teď zavřete oči. No fakt, zavřete oči a představujte si: jdete do samoobsluhy. Regály doslova přetékají zbožím: čerstvé tropické ovoce, francouzské jogurty, německá čokoláda, irská whisky! Když někdo něco z regálu vezme a dá si to do košíku, okamžitě to zboží doplní, takže regál se nikdy nevyprázdní! No řekněte, není tohle ráj? Ale pozor, pokračujeme dál! Na pultech leží metráky masa. Prodavačka se na vás usmívá. Neschovává před vámi zboží pod pult, ale nabízí vám ho. Nabízí vám víc jídla, než vůbec dokážete sníst. Nebo jiný příklad: rozhodnete se, že si koupíte televizi. Jen tak, z fleku se rozhodnete, že chcete televizi! Půjdete do elektra, a tam se nebudete muset vedoucího doprošovat a strkat mu bankovky do kapsy, aby vám pak stejně nabídnul nějaký šmejd z Jugoslávie, kterému neustále skáče obraz! Ne! Půjdete tam a na pultech tam bude deset, dvacet značek televizí, americké, japonské, korejské! A ty si budete moct hned koupit a odnést domů!" Lidé poslušně seděli se zavřenýma očima. Někteří, zmožení alkoholem, usnuli. Zbylí se zasněně usmívali. V této toužebné atmosféře se mikrofonu opět chopil mrňavý kolega a než stačili zbylí dva muži zaprotestovat, vypálil do mikrofonu jako kulomet: „A víte, proč v obchodech nic není? Protože hospodářství je centrálně řízené, nepružné, absolutně nedokáže sledovat naší poptávky. Továrny a obchody musí být v soukromých rukou, aby se to zlepšilo! Všechno musíme rozprodat a zprivatizovat! I školy, nemocnice, domovy důchodců, lékárny, doly, vodovody, elektrárny, prostě všechno! VŠECHNO! Teprve až bude hospodářství řídit volná ruka trhu, bude všechno jak má!" Prcek teatrálně rozhodil rukama, načež mu jeho starší kolega vyrval mikrofon z ruky a zpražil ho vyčítavým pohledem. Tlustý muž si ťukal na čelo a z pohybů jeho rtů se dalo vyčíst, že říká: „Moc brzo, ty vole. Ještě ne!" Z davu povstal pán ve flanelové košili. Změřil si tři fialová saka pohledem a pronesl: „A komupak chcete všechny ty továrny prodat? Kdo tady z nás má tolik peněz, kromě veksláků?" „Zahraničním investorům, pane." „Ale jaký to bude mít dopad na nás, zaměstnance? Nesníží nám platy? Nevyhází nás?" „Pane, prosím vás, u těch si vyděláte takových peněz, to jste si v životě nevydělal!" „A kdo mi to zaručí?" Muži na jevišti na sebe pobaveně pohlédli a nejmenší se zasmál: „Co byste chtěl zaručovat, vždyť to je snad jasné, ne? Jé, podívejte, už se nese předkrm! Tenhle luxusní salámek jsme pro vás nechali přivézt až z Itálie, okoštujte všichni, ať si naladíte chuťové buňky, něž nám z kuchyně přinesou ten ovárek! Mám od pana kuchaře zprávu, že bude obzvlášť libový! Že už ho cítíte až sem?" Ale nic cítit nebylo, kromě palčivého aroma salámu Vysočina a kremžské hořčice. Mikrofonu se zase chopil prcek, ve snaze si to u kolegů trochu vyžehlit. „ No a co ty naše hnusná sídliště, že už se na ně nemůžete ani podívat? Panelové krabice, jedna jako druhá, malé byty, tenké stěny, přes které slyšíte sousedy. Až to tady vezmeme do rukou my, to budete koukat! Třeba tamto velké pole, přes které jsme projížděli - tak místo zelí tam budou stát baráky! Každý si bude moct koupit vlastní dům, a bude si ho moct třeba natřít narůžovo, ozdobit fontánou nebo balustrádou." Neodbytná flanelová košile se v první řadě opět postavila. „Máte pravdu, že naše byty nejsou nic extra. Ale pamatujte, že jsme je dostali zadarmo! Například já - nastoupil jsem do podniku a za rok jsme dostali byt. Jak dlouho bych musel šetřit na ten váš růžový domeček s balustrádou?" „Pane, kdybyste mi laskavě neskákal do řeči, hned bych se k tomu dostal. Chtěl jsem si to nechat až na konec, jako zlatý hřeb, ale když to pán už nakousnul: vězte, že to nejlepší na našem systému je: „když něco chcete, nemusíte čekat, až na to budete mít! Domy, auta, pohovky, dovolený u moře - to všechno můžete mít hned! A splácet to budete až pak, postupně." „A když mě vyhodí z práce, tak ten dům budu splácet z čeho?" „Pane, vy jste takový ten rejpal, co? Vy musíte pořád být středem pozornosti, že jo?" „Zato vám se nějak nechce do diskuse. Vždyť tohle všechno by se mělo pořádně probrat a prodiskutovat." „Prodiskutovat! Pane, my nejsme jako oni. To byly samé kecy, projevy, kecy, projevy... My nekecáme, my makáme! A nesnášíme takovéhle rejpaly. Kdo nejde s námi, jde proti nám!" „To oni říkávali taky..." Pánové ve fialových sakách zrudli. Pán ve flanelové košili hrdě mrknul na dámu s pudlí trvalou po své pravici. Potom se otočil do davu a zvolal: „Podívejte se na ně! Bavit se s námi nechtějí! Chtějí jen, abychom je poslouchali - to už jsme tu přece měli. Jen se na ty grandy podívejte, naslibovali nám jitrnici, jakou svět neviděl a zatím jsme dostali akorát veku s Vysočinou. Já se s vámi klidně vsadím, že se v kuchyni nic nepřipravuje. Teď hned se tam půjdeme podívat a uvidíte, že tam nenajdeme žádné maso, žádné pivo, nic!" Lidé se začali zvedat ze židlí, dokud je nezastavil vytáhlý číšník. „Tak to teda ne, do kuchyně mi žádné davy courat nebudou, to bych měl opletačky s hygienou! Tam může jenom personál s potravinářským průkazem. Tady pána tam pustím, protože mu chci ukázat, že v kuchyni je všechno, jak má být. Spoléhám na vás, že mě za to nikam nenahlásíte, to by nám to tu taky mohli zavřít." Lidé si zase posedali a pán ve flanelové košili odešel s vytáhlým číšníkem kamsi dozadu. Prcek zamával směrem ke dveřím, odkud zase vyběhla pihovatá servírka s další várkou tvrdého alkoholu. Atmosféra se trochu uvolnila. Muži na jevišti se předháněli v líčení skvělé budoucnosti, která přítomné čeká, až jim dají svou důvěru. Popisovali jim silnice plné krásných silných aut, bazény u každého domu; jak lidé budou moci kdykoli jít k milým, kultivovaným lékařům i když nebudou nemocní, jen budou mít pocit, že by potřebovali větší prsa nebo menší nos. Vypočítávali, za jak dlouho doženeme v životní úrovni západní země, a předháněli se v optimistických odhadech. „Dohnat, předehnat!", burácelo sálem. Tahle hláška se prostě lidem dostala pod kůži. Jen paní s pudlí trvalou byla nervózní. Pán ve flanelové košili se podezřele dlouho nevracel. |
|
Mrakodrap Povídka podle snu
Ani nevím, jak jsem se ocitla v téhle děsivé chudinské čtvrti amerického velkoměsta, takové, jakou znám z televizních kriminálních seriálů. S tím, jak se stmívá, se na špinavé ulici, plné agresivních frustrovaných lidí cítím čím dál méně bezpečně. Bude lepší obstarat si nějaký nocleh a ráno se odsud pokusit nějak dostat. Pod pouliční lampou se nakrucují dvě dívky, od prvního pohledu prostitutky: nevkusné sytě černé paruky ve stylu osmdesátých let, zářivě modré minišaty s výstřihem na zádech, lesklé kozačky na jehlovém podpatku. Po krátkém rozhovoru mi nabídnou přespání na jedné volné posteli ve svém bytě. Předpokládám, že dívky musí bydlet v jednom z nízkých, zanedbaných činžáků, lemujících hlavní ulici. Místo toho mě ale vedou k neméně zanedbanému, avšak impozantnímu mrakodrapu, který hrozivě ční nad celou čtvrtí. Byt se nachází v jednom z vyšších pater, proto musíme jet výtahem, na který se stojí dlouhá fronta přes celý vestibul. Dívky ale mají velmi ostré lokty a se mnou v závěsu se jim podaří procpat se až ke dveřím. Ty se vzápětí otevřou - a mě už je jasné, proč se na výtah stála taková fronta. Nejen, že tenhle výtah je na celý mrakodrap jediný, ale ještě navíc slouží jako záchod. Ven právě vychází plešatý tlouštík s novinami pod paží a blaženým úsměvem na tváři. Za ním se z výtahu line příšerný smrad. To ovšem neodradí dav čekajících, kteří se bezohledně začnou hrnout dovnitř, strkat se a šlapat si na nohy. Jedna z mých dívek mě popadne za ruku a vtáhne dovnitř. Interiér připomíná tradiční dřevěnou kadibudku, včetně dřevěného schodu s kulatým otvorem, který zakrývá rezavá poklice. Vetchý a přetížený výtah se dává do pohybu. Lidé postupně vystupují a kabina se trochu odlehčí, já jsem přesto nervózní a nemůžu se dočkat, až už budeme na místě. Všechno tu vrže a praská, a navíc ten smrad! Už jsme skoro v cíli, když výtah zastaví. Ve dveřích stojí stará babička v květované zástěře, nohy omotané obvazy, opírá se o francouzské hole. Podává mi v igelitu zabalený balíček a malý pytlíček z květované látky. Prosí mě, abych obě věci předala jejím vnukovi, který shodou okolností bydlí na stejném patře, jako my. „To víte", vysvětluje, „ já už skoro nemůžu chodit, sotva se dobelhám k tomu výtahu, tak posílám vnoučkovi dárečky po lidech." Udělá to na mě moc hezký dojem. Konečně jsem v téhle čtvrti vyděděnců potkala čistou lidskou bytost, která překypuje láskyplným vztahem k svému bližnímu. A co ta milá babička svému vnoučkovi vlastně posílá? Snad nebude moc nezdvořilé, když se podívám... Když rozvážu mašli na květovaném pytlíčku, vypadne z něj sáček plný bílého prášku. V igelitovém balíčku se zase po bližším prozkoumání nacházejí injekční stříkačky.
Výtah konečně zastavuje na našem patře. Vstupujeme do dlouhé chodby, ve které lidé různě posedávají a polehávají na zemi, opření o zdi a hledí tupě do prázdna. Po obou stranách chodba ústí do kolmých, menších chodbiček. Pode dveřmi jednoho rohového bytu se ven hrne hromada použitých injekčních stříkaček, gázy a dalšího lékařského materiálu. Není pochyb o tom, že právě tady musí bydlet vnuk té milé paní. |
|
|
|
|
|
|
|
Kapitola III.
Cestou na Hlavní nádraží se Tomáš díval z okna, v hlavě si přehrával včerejší večer a bylo mu blaze. Lucie se vytasila v kuchyni i v posteli. Dokonce byla ochotná si vzít i ten sprostý obleček, co jí koupil v Berlíně. Byla to parodie na stejnokroj pokojské, z nepoddajného plastu. Dokonce k němu přibalili i oprašovátko - och!
V davu spěchajících lidí funěl do kopce, skrz odporný parčík, kde se houževnatě držely hloučky bezdomovců a ztracených existencí - když je z hlavní budovy už vyhnali policisté a sekuriťáci. Před hlavním vchodem se mu ulomilo kolečko na kufru.
Do prdele, doufám, že se mi nepoškodil projektor?
Z úvah ho vytrhl hluboký ženský hlas. „Nemáte oheň?" Otočil se, aby dotyčné odsekl, že nemá čas, ale zarazil se. Spatřil totiž nejkrásnější ženu ve svém životě. Vysoká zrzka se zelenýma očima a obrovskými, smyslnými rty. Její pohled byl plný nevinnosti i chlípnosti zároveň. Elastické černé šaty se cvočky, obepínající její dokonalé tělo působily provokativně, světle šedý kožich zase přidával nádech luxusu. V kožených lodičkách na jehlových podpatcích byla vysoká až do nebe, a když spatřil cigaretu v rudě nalakovaných nehtech, zapomněl na vlak, který mu za chvíli jede, a šátral v náprsní kapse pro zapalovač. Když si strčila cigaretu mezi našpulené rudé rty, roztřásla se mu ruka. Musel držet zapalovač v obou dlaních, aby se trefil plamenem na špičku cigarety. „Nějakej nervózní", poznamenala. „Promiňte, já...nechci být nezdvořilý, ale mě za chvíli jede vlak. A měl jsem zpoždění, už když jsem vyrážel." „Kam máte namířeno?" „Do Ostravy, ale večer se vracím. Jestli ještě budete v Praze..." „Budu tady", pronesla rozhodně. Pohodila hlavou a hříva z tekuté mědi se jí rozlétla kolem hlavy jako svatozář. Zlaté kruhy v uších se rozkývaly. „Já ale přijedu až kolem deváté, možná by bylo lepší, kdybyste na mě počkala..." „Budu tady. Budu na vás čekat."
„Kde jste sakra byl, za pět minut to jede!", láteřil šéf do telefonu. „Omlouvám se, měl jsem menší nehodu", funěl Tomáš do mobilu, zatímco se řítil podchodem se zmrzačeným kufříkem v náručí. „Lístek máte?" „Koupím si ho ve vlaku." „Ale budete ho mít s přirážkou. A tu už neproplatím!" „Jistě, ano, za chvíli na viděnou!"
Ve vlaku si chtěl šéf zopakovat klíčové body prezentace, ale Tomáš byl duchem mimo. „Co se s Vámi stalo, Vy mě vůbec nevnímáte!" „Trochu jsme se včera chytli s přítelkyní." „To je mi líto, ale vy jste profesionál! Jakmile odbije devátá, Váš osobní život musí jít na vedlejší kolej! Musíte podat výkon, ať se děje, co se děje. Dáme si kafe, a pak to zkusíme znovu!"
Při prezentaci mluvil hlavně šéf, který pochopil, že Tomáš toho ve svém stavu moc nepředvede. Ale naštěstí nebylo potřeba se bůhvíjak snažit - fakt, že si je Mnichov vybral jako dodavatele, jim zajistil plusové body. Zbytek zajistila cenová kalkulace, kterou ladili týden předem, aby nabídka vypadala co nejvýhodněji. Když šli se šéfem na pozdní oběd, měli už obchod v kapse. Díky tomu, a také s přihlédnutím k tomu, jak skvěle si vedl o dva dny dříve,bylo Tomášovi odpuštěno a během cesty do Prahy ho šéf nechal na pokoji - a pro následující den mu velkodušně poskytnul placené volno.
Čím víc se vlak blížil k Praze, tím víc byl Tomáš zamlklý. Nevěřil, že by na něj krásná neznámá čekala, navíc na tak nevlídném místě, jakým Hlavní nádraží stále je, i přes všechny snahy nových majitelů. Vždyť ani neví, jak se jmenuje. Měl jí dát alespoň vizitku. A vizitku svojí oblíbené restaurace. A zavolat tam, aby jí na devátou čekali s předkrmem a aperitivem, než dorazí on sám. Teď je mu to jasné, co měl všechno udělat. Ale už je pozdě. Nejradši by si nafackoval.
Když kráčel nádražní halou, mezi svítícími výklady zavřených obchodů, otáčel se a hledal v davu zrzavou hřívu své krasavice, aby si vzápětí vynadal, jak je naivní. Když ale procházel skleněnými dveřmi do neslavně proslulého parku, téměř do ní narazil. Vydal ze sebe jen heknutí.
„To je ale pěkné přivítání! Jak bylo v Ostravě?" „Vy jste tady!" „Ano, vždyť jsem Vám to říkala." „To je...to je...nepůjdeme se najíst, mám strašný hlad. Dvě stanice tramvají odsud je moje oblíbená restaurace. A za to, že jste splnila svůj slib, Vás zvu!" „To je od Vás moc milé." „Pardon, ani jsem se nepředstavil." Upustil kufřík se žuchnutím na zem. Ozvalo se zlověstné prasknutí, ale on tomu nevěnoval pozornost. Křečovitě vytrčil levou ruku směrem k ní a zašeptal: „Jmenuji se Tomáš." Jemně stiskla jeho tlustou dlaň svými štíhlými prsty. „Evelína." „Evelína, to je tak krásné jméno. Jako karamel." „Cože?" Zasmála se o odhalila bělostný úsměv. „To mě tak napadlo, tvoje jméno mi připomnělo karamel - když do něj zaboříš lžičku, a on se táhne...nebo když ho máš v puse a převaluješ a rozpouští se ti...plácám nesmysly." „Ne, to je moc roztomilý, co jsi řekl." Pohladila ho po zrudlé tváři. „Tak...tak půjdeme."
Na Evelínu udělal Imperial dojem. S dětskou upřímností poskakovala kolem fontánky, čichala k popínavým květinám a strčila dovnitř ruku, aby si pohladila strakaté japonské kapry pod hladinou. Tomáš se smál. Lidé u stolků kolem se ovšem s pohoršením otáčeli.
Suchaři. Co je na tom špatnýho, umět se radovat ze života?
Dokonce i číšník se na ni zadíval s nelibostí. „Ta dáma přišla s Vámi?" „Ano, a chceme separé." Číšník pozvedl obočí a suše pravil: „Jistě, pojďte prosím se mnou."
Tyhle ksichty ti přijdou draho, jen počkej. Napíšu ti to do hodnocení!
Jako předkrm objednal Tomáš ústřice. Evelína je neuměla jíst a on jí musel pomáhat. Díky tomu měl příležitost dotýkat se jí. A ona se nebránila. Než večeře dospěla k dezertu, už se líbali. |
|
Kapitola II.
Tomáš přišel do práce s naštvaným výrazem, jako obvykle. Na recepční zavrčel, na pozdrav sekretářky ani neodpověděl. Zabouchnul za sebou dveře své kanceláře a opatrně se posadil, naštěstí byla jeho židle měkce vypolstrovaná. Pro jistotu si ale z domova přinesl polštářek, aby zraněnému pozadí ulevil. Ráno byl u lékaře a nechal si udělat test na žloutenku. Představa, že bude půl roku muset držet dietu a nebude moct kouřit ani pít, byla pro něj hotovým peklem.
Co to bylo včera za zmrda? Co se nám to dneska potuluje po ulicích a ohrožuje to slušný lidi? To určitě nebyl Čech, to musel bejt nějakej bezďák, nebo Arab. Nebo Cikán. Jo, Cikán to byl!
Z úvah Tomáše vytrhnul jeho mobilní telefon, který na desce stolu spustil vibrační tanec. Na displeji se rozsvěcela fotografie drobné blondýnky v bílé sportovní mikině s jezevčíkem v náručí.
Ještě tys mi chyběla. Zrovna tak mám náladu se s tebou vybavovat.
Tomáš zmítající se telefon konečně zvednul. Reproduktor začal chrlit záplavu ublíženého fňukání a vzlyků. „Kurva, co je? Co furt chceš? Co je ti po tom? Co mě furt sleduješ? Kde sem byl - proč bych ti to měl řikat? To seš nějakej můj zákonnej zástupce, nebo co? Říznul sem se při holení, proto je v koupelně krev! A co zas? Sakra, nevotravuj mě furt! Někdo sem jde, čau!"
Dveře do kanceláře se rozletěly a v nich stál usměvavý elegantní padesátník.
„Mám skvělé zprávy, Tomáši! Naše včerejší prezentace přinesla ovoce! Budeme dodávat do Mnichova! Skvělá práce! Je mi líto, že jsme tam museli trčet tak dlouho - dostal jste se domů bez problémů?" „Vzal jsem si taxíka." „Já taky. A co přítelkyně? Nezlobila se?" „No jo, trochu. Sem jí to vysvětlil." „Za ten obchod to stálo. Zase jsme o krok dál. Ta Ostrava bude hračka. Když jsme zmákli takovýhle kšeft!"
Když šéf odešel, Tomáš si hodil nohy na stůl, chvíli se pohupoval a potom vyťukal omluvnou textovku plnou srdíček. Zavolal donáškovou službu a objednal stříbrný přívěsek, bonboniéru a kytici. Rvalo mu srdce, kolik to stojí. Mohl jí něco koupit a přinést sám, ale musel by poslouchat všechny ty výlevy, než by jí to vůbec dal. Ale takhle si ušetří čas a nervy. Na poslíčka Lucie slzičky vytahovat nebude. A než se Tomáš večer vrátí, tak se jí to rozleží v hlavě, uklidní se a bude ho čekat milá, s připravenou večeří, roztoužená.
Když mám chuť na steak a na sex, tak je svět v pořádku.
|
|
Kapitola I.
Byly čtyři hodiny ráno, a ztemnělým podchodem páchnoucím močí si to šněroval muž v obleku s kravatou, brašnu s notebookem pověšenou křížem přes tělo. Jeho stín tančil po stěnách pokreslených divoce barevnými graffiti a z úst se mu linul monolog, který neměl posluchače.
Dementi skopčácký namyšlený, co si vo sobě myslej? Hlavně ten tlustoprd uprostřed, ten plešatej. Tak plešatej, že neměl na hlavě už ani vlas, vole, takovou pleš sem ještě neviděl - ani jedinej vlásek. Všechny jeho vlasy spáchaly sebevraždu! Pleš - co je to vlastně pleš? To je postupná přeměna hlavy v prdel, vole. Napřed povrchem, potom obsahem. A taky tlustý prsty měl, jak klobásy - jak bavorský klobásy, jen je ufiknout a dát na gril. Všichni měli tlustý mastný prsty a celý, úplně celý byli tlustý a mastný, a slizký. Člověk před nima poskakuje jak šašek, žongluje tam s tabulkama, tancuje před grafama, posílá jim vzorky, ať je opatlávaj těma svejma tlustejma prstama. A co myslíš vole? Myslíš, že je z toho nějakej výsledek? Ne, dáme vám vědět. Za měsíc, za dva, nikdy! Ale předtim tam s nima musíš dřepět a klábosit, a tvářit se, že ste vlastně kamarádi, že nejde o byznys, že ste si tak přišli jenom pokecat, že to pro tebe není otázka bytí a nebytí, když si od tebe to podělaný potrubí objednaj!
Najednou se zlomil v pase a udělalo se mu zle. Opřel se o počmáranou zeď a pozvracel se. Ale úleva nepřišla, místo toho se chytil za hlavu a sesul se do podezřelé špíny podél stěny. Nesrozumitelně blábolil a těžce oddechoval. Potom za velkého úsilí vstal, chvíli se opíral o zeď a když se mu vrátila rovnováha, vykročil. Teď už jistějším krokem, ale samomluva ho stále neopouštěla.
Jó, to by se mi líbilo bejt na vašem místě a dívat se, jak se přede mnou nějakej východoevropan plazí po zemi a čeká na smilování. To by se mi líbilo, mít plat, ze kterýho ušetřim na auto a nemusim brát hypotéku - podělanou hypotéku na všechno, žít na dluh! Serete mě. Všichni mě serete! Kde jste? Kde jste, pojďte sem, ať vám můžu říct do očí, jaký ste kreténi!
Vykřikoval do temnoty kolem sebe, osvětlené chorobným světlem zářivek. Zhluboka dýchal a zatínal pěsti. Vtom se z tmy před ním vyloupla bizarní postava. Trpaslík s velkou hlavou, tak asi metr vysoký. A co bylo ještě podivnější, byl nahý. Nahý až na nějaký kus hadříku nebo snad kapesník, který mu ukrýval intimní partie. A křížem přes holou hruď měl popruh, na kterém bylo připevněné válcovité pouzdro. A v ruce ten člověk nesl dlouhý prohnutý kus dřeva, na obou koncích spojený provázkem.
„Ty seš ale hnusnej, trpaslíku! Tak hnusnýho chlapa sem ještě neviděl! Hlavu máš jak pátrací balón, nohy křivý, pupek vyvalenej! A eště se ukazuješ skoro nahej! Měl bys chodit v pytli vod brambor a ještě kanálama!"
Trpaslík obrátil oči v sloup a s povzdechem pokračoval v cestě, v úmyslu se pokřikujícímu opilci vyhnout. Když ho míjel, přidal do kroku a odvrátil hlavu. Ale ten ožrala po něm chňapnul - tolik rozhodnosti by u člověka, co měl vypito, rozhodně nehledal! Než se vzpamatoval, klátil nohama ve vzduchu, zatímco surová ruka ho svírala pod krkem a na tváři cítil dech páchnoucí zvratky a alkoholem.
„Tys mě neslyšel? S tebou mluvim, skřete!"
Trpaslík, ač se bezmocně houpal nad zemí neprosil o slitování, ale sebejistým hlasem pravil: „Raději si se mnou nic nezačínej, smrtelníku, nebo to s tebou špatně dopadne. Když budu chtít, zničím ti život!"
Opilec trpaslíka pustil na zem. Jakmile drobné tělo dopadlo na zem, chlap v obleku mu uštědřil kopanec. Trpaslík se chytil za břicho a začal dávit. Kravaťák se chechtal a ještě několikrát do svíjejícího se uzlíčku kopnul.
„Jen počkej", sípal trpaslík. „Já jsem tě varoval. Neměl sis se mnou začínat. Tohle bude tvůj konec. Teď teprve poznáš, co je to utrpení! Milovat znamená trpět a ty budeš trpět ze všech nejvíc! Tvoje vlastní srdce se stane zdrojem absolutního zoufalství, dosud nepoznané bolesti a nástrojem tvého konce!"
Kravaťák uštědřil na škubajícímu se tělíčku hustý plivanec a za veselého prozpěvování si opustil podchod.
Když nastoupil do ranního autobusu, spolucestující na něj zírali s vyvalenýma očima. Zprvu si jich nevšímal, potom se na obstarožní dámu, která na něj civěla obzvlášť nápadně utrhl „Nečum!". „Tam vzadu", špitla paní a ukazovala mu na zadnici. Otočil se, aby se v odrazu skleněných dveří prohlédl. Jeho světle šedé kalhoty byly nasáklé krví a z levé hýždě mu trčel šíp. |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Vděčnost
Hodinu před příjezdem svých rodičů se Miloš zamknul ve svém pokoji a na domluvy Martiny i paní Jaurisové odpovídal hysterickým vzlykotem. Paní Jaurisová odvedla Martinu do kuchyně na turka s lógrem, objala jí a řekla: „Von se z toho dostane, musíme mu dát čas." „Ale Eva s Bohdanem jsou tu už za půl hodiny. Myslela jsem, že když na to Mildu připravíme s předstihem, tak se s tím srovná. Ale mělo mě napadnout, že tak přecitlivělý dítě jako Milda..." Martina se odmlčela, promíchala si bahno na dně hrnku a pokračovala polohlasem: „Jedou se takovou dálku, aby po letech viděli svý jediný dítě a on se před nima bude schovávat." „Nezlobte se na mě, Martinko, ale já se mu nedivím! Když mu takhle ublížili!" „Byla to těžká doba, paní Jaurisová. Neměly bychom je soudit." Paní Jaurisová nesouhlasně zabručela a odešla na zahradu, ponechav Martinu jejím myšlenkám.
Martina s Evou kamarádila už od základní školy. Byly nerozlučné jako sestry: veselé, krátkovlasé dívky s odřenými koleny od lezení po stromech. Chodily spolu do přírodovědného kroužku, do sboru a do filmového klubu, prázdniny trávily na venkově u Martinina strýčka. Vypadalo to, že je nic nemůže rozdělit, po příchodu na střední školu se ale Eva změnila. Všechny dosavadní záliby postupně opustila. Martina už nebyla její nejlepší kamarádkou, Eva začala věnovat pozornost i ostatním dívkám, hlavně tem, které měly bohaté rodiče nebo příbuzné na Západě a do školy nosily vypasované džíny, sexy halenky a krajkové podprsenky. Nejvíc kamarádila s Naďou, jejíž otec byl umělecký sklář a často s celou rodinou jezdil na mezinárodní výstavy a bienále po celém světě. Sam Eva pocházela z bídných poměrů. Oba její rodiče dřeli v místní papírně a otec investoval všechny vydělané peníze do Škodovky, která šest dní v týdnu stála před domem, aby se jim rychle neopotřebovala. Paní Horáčková jí dokonce po večerech ušila šusťákovou plachtu, aby na ní nepršelo.
O spolužáky se Eva nezajímala. Byli podle ní ještě nevyvinutí, nezralí, a navíc bez peněz. Pak konečně na jednom maturitním plese sbalila o pět let staršího Bohdana, studenta posledního ročníku medicíny. Vzali se o rok později, když Eva otěhotněla. Nastěhovali se do levného podnájmu ve stejném činžáku, kde bydlela Martina s rodiči a obě ženy se zase sblížily. Martina s Evou trávila večery, když měl Bohdan v nemocnici noční službu. A po narození Miloše trávila s jejich rodinou ještě víc času. Často si brala Miloše v kočárku na dlouhé vycházky, aby měla Eva trochu klidu a volného času.
Když byly Milošovi čtyři roky, Bohdan dostal práci v krajské nemocnici. Pracoval v dětské části oddělení popálenin. Věnoval se rekonstrukcím obličejů a používal experimentální metody, o kterých často publikoval. Doma pobýval sporadicky a osamělá Eva Martinu často bombardovala telefonáty. Po mateřské nastoupila na místní poště a stěžovala si na staré, pomlouvačné kolegyně a mizerný plat. To Martina měla štěstí. Získala místo v sekretářky ředitele oddělení zahraničního obchodu v továrně na porcelán.
Jednoho dne přednesla Eva Martině neobvyklou prosbu. Bohdana pozvali na konferenci do Západního Německa a Eva měla jet s ním, sháněla proto cizí peníze - a oficiálně je podle zlodějsky nevýhodného kurzu měnit nechtěla. Martinu překvapilo, že kromě marek potřebovala Eva i dolary - a ve značné hodnotě. „Vy tam snad chcete zůstat.", zažertovala. „Kdybychom s sebou mohli vzít i Miloška, tak snad i jo. Ti řeknu, že mě to tu tak sere! Jenže ty kurvy jako by to věděly a Miloška s náma pustit nechtěj." Martina se obávala, že se jí tolik peněz nepovede sehnat. „Neblbni, pro tebe to přece není problém, s tím, kde pracuješ. A kádrovej profil máš určitě skvělej, jinak by ti to místo nedali. Určitě to zvládneš a ani tě nikdo nebude podezřívat. Musíš nám je sehnat. Bohdan chce nakoupit nějaký přístroje do nemocnice, a oficiální cestou to nejde - je to strašně zdlouhavý, a mezitím ty děti trpěj, děti, chápeš, musíme to udělat pro ty děti!"
Martině se nakonec povedlo požadovaný obnos sehnat. Eva byla nadšená, a na společné večeři před odjezdem Martině několikrát dojatě děkovala. Martina se navíc nabídla, že po dobu jejich nepřítomnosti dohlédne na Miloška. Zato Bohdan byl celou dobu podivně zamlklý a při rozloučení Martinu nemotorně objal za slov: „Budeš nám chybět. Všichni nám budou moc chybět." „Bohy, dyť jsme za dva tejdny zpátky, simtě!", zasmála se Eva, ale i v jejím obličeji viděla Martina rozrušení.
Dva týdny uplynuly, aniž by o sobě Eva dala vědět. Ani jednou nezavolala, nenapsala jediný dopis. Když konečně zazvonil domovní zvonek, chystala se jí Martina vyčinit, jak to že se jí neozvala. Jaké bylo její překvapení, když za dveřmi nestála její kamarádka, ale dva příslušníci Státní bezpečnosti.
Eva s Bohdanem požádali na americké ambasádě v Berlíně o politický azyl. Bohdan byl lékař, vycházející hvězda ve svém oboru a tak nebyl problém velvyslance přesvědčit, jaký budou mít oba pro svou novou vlast přínos.
Martinu několik dní nepřetržitě vyslýchali, Miloše mezitím umístili do dětského domova. Když se zjistilo, že Martina sháněla Evě dolary a marky, propustili jí, ale o svou práci přišla. Musela vzít zavděk podřadným zaměstnáním. Našla si místo vrátné a navzdory podmínkám, ve kterých žila, se snažila získat do péče Miloše, kterému pobyt v dětském domově evidentně nesvědčil. Po několika týdnech jako by se vývojově propadl o několik let nazpět, začal mít potíže s mluvením a nedokázal kontrolovat svoje tělesné funkce. Po každé návštěvě byla Martina otřesená, jak Miloš vypadal. Jeho chování se projevovalo dvěma protichůdnými směry - buď byl tupě lhostejný, nebo celou návštěvu hystericky prořval, dokud ho lhostejné vychovatelky flegmaticky neodtáhly na pokoj.
Když Martině povolili, aby se o Miloše starala, plakala radostí. Během následujících let s ním trávila spoustu času v ordinacích psychologů a logopedických poradnách. O tom, že by nastoupil do školy v šesti letech, nemohlo být ani řeči. V sedmi letech nastoupil do speciální třídy, ve škole na druhém konci města - poté, co Martina půl roku obcházela úředníky na odboru školství a ředitelku školy s domácí slivovicí, bažanty a králíky od strýce z venkova.
Společenský život pro Martinu prakticky přestal existovat. Veškerý volný čas trávila s Milošem a po jeho nástupu do školy to bylo více než potřebné - Miloš měl totiž problémy se soustředěním a učivo nezvládal.
Jednou se o Martinu ucházel kluk, co dělal v místní papírně a ve volném čase hrál na basovku v undergroundové kapele Nouzový východ. Ale jejich vztah skončil ještě dříve, než začal - Miloš ho totiž od prvního pohledu neměl rád. Při každém setkání a po něm hysterčil, až Martina pochopila, že oba dva tito muži v jejím životě být nemůžou. Navíc Láďa ztratil nervy a Miloše během jeho dalšího teatrálního záchvatu uhodil - neplánovaně, v nekontrolovaném výbuchu vzteku. I když se omluvil, Martina ho vztekle, vystrčila za dveře a kytici s bonboniérou hodila ze schodů za ním.
Nevadilo jí, že je sama. Měla přece Miloše. A s každým jeho úsměvem, s každým pokrokem v učení měla pocit, že její život má přece jen smysl.
Když paní Jaurisová vykřikla „Už jedou!", Martina si leknutím zvrhla kafe i s lógrem do klína. V duchu si vynadala a převlékla se - jenže právě na tuhle návštěvu si oblékla své nejlepší oblečení - fialový kalhotový kostýmek s vycpanými rameny, který jí přivezla sestra paní Jaurisové z Jugoslávie. Nic tak hezkého už v šatníku neměla. Nebylo času nazbyt - vzala si plísňáče a vlastnoručně uháčkovanou halenku z vlny s příměsí stříbrného lurexového vlákna.
Evu slyšela dříve, než viděla. „To je příšerný, ty vaše silnice, zničili jsme si tlumiče na autě! Jsme tu teprve druhej den a už tu máme všeho plný zuby! Nic tady nefunguje jak má! Obchody jsou prázdný, hospody špinavý, prodavačky nevrlý, policajti neschopný! Ste to tady dopracovali teda! Martino, jsi to ty? Ty vypadáš...a co to máš s vlasama?" Hlas vycházel z úst ženy, kterou Martina nepoznávala. Eva, jak jí znala, měla tmavé vlasy, velký nos - doslova orlí zobák a neskutečně malá prsa. Teď před ní ale stála blondýna s nosíkem jako knoflíček a s ohromnými plnými ňadry.
Bohdan ale vypadal stejně jako dřív, jen mu ubylo vlasů a přibylo vrásek. Cizí prsatá blondýna se k Martině přivinula a mlaskavě jí políbila na obě tváře. „Martino, copak mě nepoznáváš? To jsem já! Jenom jsem se trošku vylepšila...ale o tom ti ještě povyprávím. Ty taky vypadáš jinak. Co to máš s vlasama, vypadáš jak Stevie Wonder! Tohle se u vás ještě nosí?" Zavěsila se do Martiny a po cestě k domu ve svém monologu pokračovala: „Řeknu ti, když se tak kolem sebe rozhlížím, tak myslím, že na naší úroveň - co se týče infrastruktury, technologie, a vůbec vyspělosti, se dostanete tak za padesát let - a to je ještě dost optimistickej odhad."
V kuchyni paní Jaurisová naservírovala ořechové řezy, které Eva šokovaně odmítla, neboť „si drží linii". Kávu přijala - dokud ji neochutnala a znechuceně nevyplivla zpět do hrnku se slovy „Můžu dostat espresso?" . Když jí bylo řečeno, že ne, řekla si o sklenici vody. Byla z vodovodu a po natočení se na hladině objevila bílá vrstvička chlóru. Eva se zvedla a odešla si do auta pro minerálku z Německa. Zato Bohdan byl vděčný strávník. Řezy v něm mizely jako Němci v krytu a kávu s vděkem vypil se slovy „Tohle je lahoda, v nemocnici z automatu nám teče hrozný svinstvo."
„A kde je vlastně Milda?", zeptala se Eva ve dveřích. „Snad není někde na táboře? Se sem harcujem tisíce kilometrů..." „Milošek je ve svém pokoji. Nějak to chudáček nezvládá, jen to na něj moc velkej psychickej nápor." „Ste ho teda pěkně rozmazlily, patnáctiletej klacek a bude se schovávat...ach jo, někdo z něj bude muset vychovat chlapa. Bohdane, až si popovídáme s Martinou, promluvíš s ním."
Povídala hlavně Eva. O tom, jak těžké měli začátky. Bohdan pracoval v chudinské nemocnici pro přistěhovalce, a po večerech se učil anglicky, aby mohl získat lepší místo. Eva pracovala ve fastfoodu a nosila domů nedojedené zbytky, aby ušetřili za jídlo. Naštěstí se Bohdan rychle vypracoval. Plastická chirurgie začala být žádaný obor a Bohdan měl díky své praxi dveře otevřené dokořán. Pracoval ve státní nemocnici - ale Eva ho donutila dát výpověď a odejít do soukromé kliniky, kde nabízeli vyšší plat.
„Nemohlas mě poznat, viď? To je zčásti Bohdanova zásluha. Tohle", řekla a položila si prst na nos „dělal Frank, Bohdanův šéf. A tohle", nadzvedla si dlaněmi obě ňadra „je Bohdanova práce. Bohdan totiž umí dělat ty nejlepší kozy na Západním pobřeží. Zpěvačky, herečky, luxusní kurvy - všechny chtěj, aby jim kozy šil dr. Ptacek. Vypadaj totiž úplně přirozeně, a skoro nejsou vidět jizvy! No fakt! Podívej!" Bez varování si začala rozepínat šaty a než se Martina na něco zmohla, stála před ní Eva polonahá a pokládala si její dlaně na ňadra. „Zmáčkni je, no tak, zmáčkni je! Že jsou na pohmat jako opravdový? Že jo? A koukej, vidíš? Jenom taková malá jizvička! A přitom tam dokázal napěchovat takovýho silikonu! Bohdan je fakt génius!" Eva vzala manželovu hlavu do dlaní a políbila jí na začínající pleš.
„Vidím, že máš zajímavou práci", vydechla Martina, když se vzpamatovala. „Tak určitě, je to skvěle placený, akorát se tam nedá dělat výzkum. Ten tam nikdo nezaplatí." „Di do háje", odvětila Eva, soukající se zpět do podprsenky, „ to bys radši hákoval ve státní? Za plat o třetinu menší?" Výhružně se podívala Bohdanovi do očí. „Anebo bys snad byl radši, kdybysme tu zůstali? Za mizerný peníze se starat o cikáňata, který jejich ožralí rodiče nechali moc dlouho ležet u ohně? A já bych seděla u přepážky na poště, kde uklízečka brala víc než já!" Mezitím co bojovala s knoflíky, zuřivě syčela: „Máme velkej barák, bazén, dvě auta, jachtu, dovolenou trávíme na Havaji a von mi bude pořád kafrat o výzkumu. To je nějaká vděčnost, za to, že sem ho vytáhla z týhle prdele!" Bohdan beze slova vstal a začal vzdorující Evu líbat na ústa. Potom si něco šeptali do ucha a objímali se. Martina se odvrátila k oknu.
„Ford Mustang. Ten je Bohdanův. Já mám velkýho Chryslera, kombíka, na nákupy. A Bohy si chce ještě koupit Jaguára z roku 1960, pro radost. Ale ten chlápek chce za tu rachotinu děsný peníze. Tak ještě nevím, jestli to Bohdanovi dovolím." „A co vlastně děláš ty?" „Já? Co asi dělám. Můj manžel má zodpovědnou, náročnou práci, tak je moje povinnost starat se o rodinný hnízdo - aby měl útulnou klícku, kde si večer odpočine a nabere sílu. A taky musím pečovat o sebe - manželka plastickýho chirurga musí bejt krásná, a reprezentovat ho." Eva začala vyprávět o večírcích, které pořádá pro ostatní lékaře a jejich manželky, a na které se občas nechají pozvat i prominentní klienti. O svojí sbírce fotografií se slavnými osobnostmi, kterou vystavila v jejich obýváku. Švitořila a švitořila, až jí Martina přerušila.
„A nezeptáš se, co jsem celou tu dobu dělala já? Jak jsem se starala o vašeho syna, jak jsem se kvůli vám dostala do problémů? Ten váš útěk mi zničil kariéru!" Eva vyprskla: „Kariéru! Ona tomu říká kariéra - kafíčko, soudruhu řediteli, pošta, soudruhu řediteli, přijela sovětská delegace tak musím utřít ty zvratky a zavolat na záchytku, soudruhu řediteli...BOHDANOVI šlo o kariéru, holčičko, a udělat jí mohl jedině na Západě! Tady by se z něj nikdy nestalo to, co je z něj teď! A co se týče Mildy - stejně ses nevdala, tak ti aspoň dělal společnost, abys nebyla tak sama." „Nevdala", řekla smutně Martina, „protože mě pořád potřeboval, neměla jsem čas na sebe. A když se někdo objevil, tak ho Milda nesnesl." „Ti řikám, že sis ho moc rozmazlila. Bohdane, musíš si s ním jít promluvit, už nemáme moc času. Jestli chceme stihnout zejtra to letadlo a eště si musí sbalit." „Sbalit? Vy ho chcete vzít s sebou?" „Samozřejmě, vždyť jsme jeho rodiče." „Na prázdniny?" „Nafurt! Co sis myslela? A ty Bohdane, jdi už!" Martina zůstala sedět na židli beze slov, zatímco Bohdan postrkován Evou vyšel ze dveří směrem k Mildovu pokoji. Za chvíli byl slyšet hysterický řev. On s vámi nikam nepojede, pomyslela si Martina vděčně. Nechali jste ho tu, opustili. A proč? Nikdo vás neutlačoval, nepronásledoval. O politiku se ani jeden z vás nezajímal. Vás zajímaly vždycky jenom prachy.
Martina se zvedla a pomalu šla k Mildovu pokoji. Bohdan byl nalepený na dveřích a zoufale svíral kliku v ruce. Eva neklidně popocházela jako lev v kleci. „Proč ho vlastně chcete? Nechali jste ho tady bez mrknutí oka. A teď po deseti letech ho mermomocí chcete zpátky?" Eva si zapálila cigaretu, aniž by se zeptala, jestli to někomu nevadí. „Když Bohy pracoval na pohotovosti a dělal zkoušky z angličtiny, otěhotněla jsem. Dítě jsem nechtěla - no když sem si představila, jak bysme žili z Bohdanova bídnýho platu tři...řekla jsem mu: Hele, až budeme mít barák, tak si dítě klidně uděláme, ale teď ne. Můj doktor, to pako věřící přecitlivělý, mi to rozmlouval. Tak to udělal nějakej řezník na klinice, kde se specializovali na tyhle věci. Ale něco při tom podělali, protože když jsme se nedávno začali snažit o mimino, tak se zjistilo, že už další děti mít nemůžu. Tak jsme se rozhodli, že si vezmeme Mildu zpátky." Mezitím se dveře od Mildova pokoje otevřely. Bohdan vrhnul nevěřícný pohled po Evě, která na něj zuřivě gestikulovala, ať jde do pokoje. Bohdan tam zaplul a kupodivu se řev už neopakoval. Byl slyšet jen Bohdanův melodický hlas a Mildovo občasné vzlyknutí. Po chvíli se dveře otevřely znovu, Bohdan se vyklonil a mávnul na Evu, která rychle típla cigaretu o dřevěné obložení a zaplula do pokoje za ním.
Martina s tupou hlavou odešla do obýváku. Dívala se z okna na červené auto, které se na rozbité silnici vyjímalo tak nepatřičně. Čas se zastavil.
„Martino? Tak my už jedem! Tys tu usnula, viď?" Martina vystartovala z křesla a spatřila usmívajícího se Bohdana, spokojenou Evu a mezi nimi Mildu se zarudlýma očima, které klopil k zemi. „Mildo? Tak ty mě tu chceš opustit?" „Děkuju ti za to, že ses o mě starala v rámci svých omezených možností", odříkával Milda naučenou frázi jako kolovrátek, „a já už tě nebudu zatěžovat svými nároky a odevzdám se do péče mých rodičů, do které i ze zákona patřím. Bude to tak lepší pro nás všechny, což jistě sama jako rozumná žena chápeš." Martina se rozplakala, objala Mildu a připomínala mu všechny krásné okamžiky, co spolu zažili: jak ho učila jezdit na kole, jak surfovali na Slapech, jak ho vzala do Prahy do ZOO. Milda odvracel tvář a zadržoval vzlyky. Když ho Martina pustila a on byl opět schopný mluvit, vypadly z něj jen dvě věty. „Ten červenej Mustang bude můj. Vědělas, že v Americe dostaneš řidičák už v šestnácti letech?
Pak stála Martina dlouho u okna a dívala se za červeným Fordem Mustang, který odvážel deset let jejího života.
KONEC
|
|
Miláčkové
Viktor nemohl přehlédnout, jak Sandra září štěstím. Blonďaté kudrny se jí vznášely kolem obličeje až připomínala smějící se sluníčko. Srdečně se přivítali a horoucně políbili na obě tváře. Viktor ztěžka dosedl do křesla a objednal si karamelové latte s perníkem. Naklonil se k Sandře, která neklidně poposedávala a oždibovala odchlípnutý růžek nápojového lístku.
„Tak spusť!" „Viktore, je to neuvěřitelný - s Allanem čekáme miminko!" „To je ale fantastický! Gratuluju! Allan už to ví?" „Jasně, včera jsem mu to řekla, hned jak jsem si udělala ten test. To víš, samozřejmě že má radost. Hned začal googlit jména. Věděl jsi, že úspěch tvého dítěte závisí mimo jiné na jménu, které mu dáš? Na netu o tom existují statistiky. Ale zatím jsme žádné nevybrali - no máme na to ještě půl roku času. Allan už ale vyhledal porodnici s nejlepším hodnocením a rezervoval mi tam místo. A těch odborných článků, co mi vyhledal...to v žádným případě nemůžu stihnout přečíst. Asi ho požádám, aby mi z toho udělal výcuc a večer mi převyprávěl." „Minule jsi neříkala nic o tom, že byste plánovali rodinu. Kdo je vlastně dárce?" „Jeden pětadvacetiletý vysokoškolák, hnědooký blonďák, žádné dědičné nemoci..." „Prostě ideál." „Přesně tak. Allan si ho v té jejich databázi sám vybral. Strávil s tím několik dní a nocí. To bys nevěděl, kolik lidí chodí darovat sperma. A přitom skoro každý má nějaké dědičné zatížení: rakovina, krátkozrakost, srdeční potíže, celiakie, alergie...Ale ten náš je prostě dokonalý." „To rozhodně. Ještě jednou blahopřeju."
„Díky. A co ty a Olivie? Jak to jde?" „Perfektně. V životě jsem nebyl šťastnější. Olivie přesně ví, jaký jsem, co chci, dokáže přesně rozpoznat mojí náladu a podle toho se ke mně chovat. Když jsem naštvanej, utěšuje mě, když jsem veselej, povídá si se mnou. Když jsem unavenej a přepracovanej, tak mi pustí relaxační hudbu a nechá mě odpočívat. Jsme spolu absolutně sladěný." „Vidíš, já jsem ti říkala, že je to lepší, než chodit s živým člověkem, a tys mi nevěřil. A teď si srovnej, jaké to bylo, když jsi chodil s Klárou." „Strašný. Když jsem se vrátil domů unavenej z práce, tak si za každou cenu chtěla povídat - o blbostech, co mi byly úplně volný. Jak si její kolegyně naschvál koupila stejnej svetřík, jak jí jiná tajně upíjí čaj s guaranou. Když jsem si povídat nechtěl, tak se urážela. Nebo že nedávám dolů záchodový prkýnko. To byly diskuse na hodinu. Olivie na záchod nechodí a tim je to vyřešený."
Oba se od srdce smáli. Jeho smích byl hluboký a dunivý, její vysoký a zvonivý.
„Ale když jsem si s ní začal, tak jsem si nedokázal představit, jak budeme mít sex. Jestli je to vůbec možný, mít spolu sex. Jasně, teď už vím, že to je to nejjednodušší. Koupěj se komponenty, nástavce, přípojky - a jde to. A vývoj jde v tomhle brutálně dopředu. Za chvíli už budou umět zařídit tak, aby byl sex s počítačem stejnej jako s živou ženskou. Na to se moc těším."
Viktor upil ze své kávy a Sandře začal zvonit mobil. „To je Allan. Ahoj lásko, co potřebuješ? Kočárek? No ty jsi rychlík, tak brzo! Jakej - víš co, pošli mi fotky. Jsem v kavárně s Viktorem. Pozdravuje tě. Chceš mu něco říct? Počkej, dám tě nahlas!"
Přes celou obrazovku Sandřina mobilu se objevila fotografie tmavovlasého muže ve středních letech, s jemnými vráskami kolem očí a decentním strništěm na bradě. „Ahoj Viktore, tak prý už jsi to slyšel!" „Jo, Sandra mi to právě oznámila, gratuluju vám oběma!" „Říkala ti Sandra o té oslavě? Chystáme takovou menší akci u nás doma, doufám, že přijdete i s Olivií." „Určitě, vezmu jí s sebou." „A jak vám to klape?" „Jak jsem už říkal Sandře, je nám spolu dobře. I když na začátku jsem musel v jejím nastavení udělat pár změn. Některý vlastnosti jsem musel přeprogramovat, než jsem to vyladil." „To já jsem v Allanově nastavení neměnila skoro nic. Zamilovala jsem si ho okamžitě takového, jaký je."
Sandra se zavřenýma očima mlaskavě políbila obrazovku.
„Já tě taky moc miluju. Kdy přijdeš domů?" „Brzy, jen s Viktorem dopijeme to kafe, skočím si ještě na manikúru a vyrazím." „Nejezdi přes Barrandovský most, je tam bouračka. Dvě dodávky v sobě, stojí to tam v obou směrech." „Dobře, díky za radu. Zatím, lásko." „Na viděnou, miláčku, pa!"
Sandra ještě jednou obrazovku políbila, než Allanova fotografie zmizela.
„A co ty a Olivie, neuvažoval jsi o rodině?" „Ale uvažoval, jenže v našem případě je to o dost složitější. Dárkyni vajíček by Olivie našla, ale s náhradní matkou je to horší. Tady za to chtějí strašné peníze. Musel by se sehnat někdo za hranicemi. A potom - vždycky tam těch oplodněných vajíček vloží radši víc, protože všechny se neujmou. Ale bývají z toho vícečata, a představ, jak by se o takový trojčata, čtyřčata staral sám." „Ono se to časem určitě nějak usnadní, uvidíš. Ty jako chlap nemusíš na rodinu tak spěchat."
Než Sandra odešla, ještě chvíli si povídali. Sandra pochválila Viktorovu fialovou košili s proužkem, kterou mu Olivie vybrala. Až ona mu ukázala, že černá a šedá nejsou jediné barvy, které smí muži nosit.
„Dovedeš si představit, jak bychom žili, kdybychom naše miláčky neměli?" „Jak? No museli bysme chodit s jinýma lidma. Například spolu navzájem." „My dva? Spolu? Dokážeš si to představit? Já mám ráda asijskou kuchyni, ty jíš knedlíky se zelím. Já si ráda popláču u romantických filmů, ty máš rád akčňáky. Já sleduju seriály a ty každý večer koukáš na fotbal." „Ty jsi nekuřačka, já si občas zapálím. Ty ráda cestuješ po památkách, mě to ubíjí. Já miluju adrenalinový sporty, ty máš strach z výšek. Kdybychom my dva žili spolu..." „...tak bychom se asi navzájem pozabíjeli."
KONEC |
|
Ještě ani nedejchám, a už vydělávám
Zanedlouho se narodím, na což bych se měl těšit, ale je to přesně naopak. Nejen, že mě nečeká to, co většinu z vás – milující rodiče. Mě je navíc jasný, že budu mít naprostý utrum se soukromím – teda, ne, že bych ho teď měl. Moje fotky se v bulvárních časopisech objevujou už teď.
Jedna věc je jistá: jakmile opustím tělo ženy, které bych měl říkat matka, a budu špinavej od krve mžourat na svět kolem sebe, hned ke mně přiběhne armáda fotografů a začnou cvakat, fotky pošlou do redakce mailem hned z čekárny, grafici to plesknou na titulní stránku a další exkluzivní nášup fotek bude vevnitř. Hned druhej den si to poběžej všichni koupit – všichni, i ti, co tvrděj, že je to nezajímá, protože o čem by se bavili v práci o polední pauze, že jo?
Před šesti měsícem, kdy jsem ještě nevěděl, jestli jsem kluk, nebo holka, poněvadž jsem si dole nedokázal nic nahmatat, jsem si vybíral jména, který bych mohl mít ať už jako kluk, nebo jako holka. Staročeský jména, neobvyklý jména, zapomenutý jména. Nakonec sem vyfasoval Pepíčka, jako půlka tohohle národa.
Mí rodiče se nikdy nemilovali. Nejsem ale nechtěný dítě, ani omyl, to vůbec ne. Přesně naopak.
Tenkrát večer seděl můj zploditel (po něm mám mimochodem to supertuctový jméno Pepíček) sám doma na gauči. Jeho manželka odjela moderovat nějakou snobskou akci – vyhlášení golfisty roku, nebo nějaká charita pro děti na vozíku – tím si nebyl jistej, copak jí věnoval pozornost, když mu to říkala? On nesnáší šampaňský, z těch bublinek ho pálí žáha a to blbý suši je tak malý, že se z něj nenají.
Má prostě rád svůj klid doma před velkoplošnou obrazovkou svýho domácího kina. Tak tam tak sedí, a najednou zazvoní zvonek.
Moje jakože matka se tváří, jako by jela kolem čistou náhodou, „viděla jsem, že se u vás svítí, tak jsem si řekla, že se stavím“, těžko říct, jestli jí to věřil, ale na tom nesejde. Pozve jí dál a naleje jí víno, k jídlu bohužel nic nemá, návštěvu nečekal. Tak tam seděj na gauči před gigantickou obrazovkou, na který běží nějakou dokument o velrybách, „to snad není možný, člověk si platí kabelovku se sto padesáti programama a jediný, na co se dá koukat, sou velryby“. Zpočátku vesele švitořej, ale po pár skleničkách jsou čím dál víc zamlklí, je jim už nejspíš jasný, že spolu skončej v posteli, ale potřebujou na to asi dostat odvahu, nebo spíš zploditel doufá, že se s nějakým tím promile v krvi nebude druhej den ráno cejtit tak provinile, až mu manželka přiveze čerstvý koláčky a začne vyprávět jak bylo na golfovým/ dobročinným večírku.
Jeho ruka se nenápadně přesunula na její koleno, ona pořád předstírá, že sleduje velryby, teprve až za pár minut mu její ruka nesměle prohrábne vlasy. Potom oba beze slov vstanou a odcházejí po schodech nahoru.
Když zploditel v manželské posteli usnul, matka vylezla a oblékla se, boty si vzala do ruky, aby ho nevzbudila. Auto nechala zaparkované dál od domu, ale na cestě k němu se neovládla, vytáhla z kabelky svůj ocingrlátkovaný iPhone a volala nadšeně svojí matce. Potom vyťukala SMSku zploditeli, kde ho ubezpečila, jak bylo všechno krásný, fajn a super, a že se mu brzy ozve.
On teda ráno vystřízlivěl, ale výčitky, který očekával se nějak nedostavily, ale v podvědomí se naopak rozrůstal pocit hrdosti, že on, takovej starej paprika, sbalil mladou holku.
Jo, sbalil, prdlajs, kdybys věděl, fotříku, jak to na tebe pěkně vymyslela.
Od tý doby se viděli skoro obden, někdy se sešli po domluvě, někdy se matka „náhodou“ objevila tam, kde byl zrovna zploditel, ať už s manželkou, nebo bez ní.
Pořád jí opakoval, jak je pro něj rodina důležitá, jak nechce ublížit manželce, a už vůbec ne dětem, a pár minut na to už se s mojí matkou vášnivě svíjel na zadním sedadle auta, na kuchyňský lince u ní doma nebo v manželský posteli, kterou sdílel se svojí ženou.
Mohla sis tu námahu ušetřit, mami, protože už tu první noc, kdy si v týhle posteli ležela, sem se ve tvým břiše začal skládat dohromady. Kouzelnej čůrací papírek ti to ale řekl až za dva měsíce po tom.
Když se to babička dozvěděla, skákala radostí do vzduchu, co jí to její tloušťka dovolila. Se slzama v očích matku objímala a říkala jí: „To je bomba, to je super, jen počkej, nech všechno na mě, udělám z tebe hvězdu!“
Za dva dny přišla skupina tří lidí. Moje matka se na jejich návštěvu dobře přichystala, a pod vedením babičky se naučila, co jim má říct:
„Pepa a já se milujeme už dlouho. Byla to láska na první pohled, znáte to, jenom jsme se jako na sebe podívali a hned sme měli pocit, jak to říct, no jako bysme našli svý to, duchovní dvojče, nebo tak něco. Von Pepa nechtěl ublížit svý rodině, protože mu nich jako fakt záleží, tak jsme se snažili, no, bejt jenom jako kamarádi, ale vono to dlouho, žejo, nešlo. No a Pepa se teda rozhod, že všechno manželce řekne, že jako má tý přetvářky dost a že chce bejt se mnou, protože voni si už ani nerozuměj a vona mu navíc několikrát byla už nevěrná, ale já jí nechci pomlouvat, takže prostě jí to Pepa řek a vona, že mu ten rozvod nedovolí, jí prostě nestačí, jak ho celej život trápila, vona si ho totiž vzala jsem kvůli penězům, tak mu chce prostě dál ubližovat a představte si, že dokonce volala mně, napřed, ať prej se s Pepou rozejdu a potom, když zjistila, že čekám dítě, tak mi začala vyhrožovat, že mě a dítěti něco udělá! No já se normálně bojim teď z domu, aby mi něco neudělala, žejo. Úplnej psychopat, prostě.
Pepa jí řek: Vem si můj barák, vem si všechno, co mám, jenom mě nech odejít s mojí láskou Laurou – no a vona začala ječet a rozbíjet nádobí, a vyhrožovala, že mu sebere děti a odstěhuje se s nima do Austrálie, aby je už nikdy neviděl a že nikdy nedopustí, aby byl Pepa šťastnej s jinou.“
Tenhle příběh byl tak dojemnej, že i redaktorka začala popotahovat. I když pochybuju, že mojí matce někdo tuhle story z červený knihovny věřil, o hledání pravdy v jejich branži ale nejde, oni musej ty svý noviny nabít emocema, aby to lidi kupovali.
Já bych teda docela rád věřil tomu, že se moji rodiče maj rádi a že maj rádi mě.
Druhej den ráno vstala babička za svítání a vyhnala svýho starýho, ať běží koupit noviny. Mezitím vytáhla z postele i mojí matku a obě čekaly v obýváku u kafe, až jim manžel a otec přinese plod jejich snažení.
Plátek, co přines, vypadal dost uboze. Vytištěnej vyblitejma barvama na tom nejlacinějším papíře, kterej strukturou připomínal toaleťák, ale babička ho brala do rukou jako klenot, vždyť tohle čte většina populace. Existujou samozřejmě časáky na křídovým papíře, svázaný a s lesklou obálkou, do nich se člověk taky může dostat. Ale aby se tam dostal, musí z něj bejt hvězda, celebrita. A k tomu, aby se jí stal, mu můžou pomoct právě takovýhle toaletní noviny.
„Já věděla, že to dotáhneš daleko, princezno moje“, vzlykala babička, „tvoje fotka na titulní stránce. Čtyřikrát sem potratila, než ses mi narodila ty a teď je z tebe hvězda. Všechno to utrpení si mi vynahradila.“
Užij si svojí slávu, matko, než papír s tvojí fotkou skončí v něčích kamnech, než ho hajzlbáby rozřežou na kousky, do kterejch ženský budou balit použitý vložky.
Ještě ten den přišli na bleskovou návštěvu další pisálkové, kterým matka potvrdila to samý, co už v novinách vyšlo. Řekla jim, že je s otcem svého dítěte v kontaktu, ale že se raději nechtějí scházet, protože jeho manželka je všeho schopná.
Potom jim zapózovala venku u bazénu, vzala si bikiny aby na fotce bylo vidět její pomalu se rýsující bříško. Potom je babička vypakovala a přitom je nemilosrdně zkasírovala, každýho o několik tisícovek.
„Ani Madonna si neúčtuje peníze za rozhovor“, bránil se jeden.
„Jenže Madonna tu byla naposled před třema rokama a ty o něčem psát musíš, aby ses uživil“, odbyla ho babička, která jim všem suverénně tykala.
Předpokládám, že o mojí existenci se zploditel dozvěděl z novin. Možná, že mu je přinesla jeho rozzuřená manželka, protože on se o společenský dění nezajímal. Každopádně se před ní dušoval, že s mojí matkou nikdy nic neměl, což mu zpočátku asi i věřila, protože za prvý, on nebyl zrovna idol žen. Za druhý, moje matka se začala honit za slávou už nějakej ten rok zpátky a snažila se uhnat nějakýho postaršího prachatýho týpka, aby se mohla přiživit na jeho jméně, ale nevycházelo jí to.
„Dyť co to taky bylo za nápad,“ povídala takhle jednou večeře babička, „spát s chlapem, o kterým beztak všichni vědí, že je děvkař a stejně už spal s každou – to nikoho nezajímá. A eště se hlídá, aby ti neudělal dítě. Ztracenej čas, naprosto ztracenej čas.“
„Aspoň si holka něco užila“, zazubil se její manžel.
„Užila, to jo, to víš, že jo, co si tak asi mohla užít, co si ženská tak může užít s chlapem, co sem si kdy já užila s tebou, prosimtě?“
Moje matka se začala hýkavě smát a její otec zahanbeně sklopil oči do rozčvachtané směsi masa se zelím.
Cirkusová sláva má jepičí život, to věděla babička moc dobře. Proto se jí s matkou snažily živit, jak jen to šlo. Zásobily bulvár s každou maličkostí, která se mě týkala. Když mi koupily nechutný dupačky ve kterejch mimino vypadá jako los (i s parohama, nekecám), noviny otiskly fotku. Když mi koupily kočárek z černý koženky s logem Louis Vuitton, noviny otiskly fotku.
Když se matce začalo pořádně kulatit břicho, protože sem už pořádně vyrost, nechala se vyfotit, jak leží úplně nahá na kožešině z ledního medvěda, intimní partie zasypaný hromádkou bílejch okvětních plátků z růží.
Když se matka vydala do společnosti, brala si pořádně upnutý šaty, aby vypouklinu svýho břicha pořádně vystavila na odiv. Jako její náhrdelník od Swarovskýho a kabelka od Vuittona, i já byl její módní doplněk.
A jednoho dne, aniž by na mě kdokoliv bral ohled, otiskli MOJÍ fotku.
Jak se vznáším v plodový vodě, cucám si palec a netuším nic o tom, že mě někdo fotí. Vzali mě z takovýho úhlu, že je vidět moje nádobíčko a kdybyste ho náhodou přehlídli, ukazuje k němu velká červená šipka s nápisem JE TO KLUK!
Výtisk nám samozřejmě přinesl děda ještě začerstva. Zatímco se všichni radovali, že už je zase rodina na titulní stránce, já sem vevnitř začal skákat, kopat a kdybych mohl křičet, tak křičím: „Ty náno pitomá, eště sem se ani nenarodil a už si ta nejblbější část národa prohlíží moje intimní partie! Já nechci bejt děvka bulváru, stačí, žes jí udělala ze sebe!“
Matka se chytila za břicho a bědovala: „Už to do mě zase kope. Už se nemůžu dočkat, až se vyvalí ven a bude pokoj. To tam nemůže jen tak sedět a dělat mi hezký bříško? To sebou musí furt mlít?“
„No tak holka, musíš něco vydržet, stojí to za to, podívej se, jak jsi díky tomu slavná. A těch nabídek co máš: reklama na sunar, focení těhotenskejch šatů, kolekce kočárků – když si ještě nebyla těhotná, tak tě nechtěli ani do komparsu. A dáváš čtyři rozhovory tejdně. To za to stojí, ne?“
Matka uznala, že ano, ale postěžovala si, že nemůže spát na břiše a že nechápe, proč nedělají císařskej řez na požádání.
„Ty si blbá, přece si nebudeš zbytečně kazit břicho jizvama? Oni ti něco píchnou, nějakej ten epidurál, potom to tak nebudeš cejtit.“
„Ale žádný další dítě už nechci“, uzavřela diskusi matka, „příště adoptuju černouška z Afriky.“
„To je nápad“, zaradovala se babička, „to je ještě větší trhák, než mít vlastní dítě.“
Zploditeli se dařilo chlácholit manželku dost dlouho. Ubezpečoval jí, že moje matka je šílená, že jí jde jen o slávu a že ho nařkla křivě. Přísahal, že se jí nikdy ani nedotknul. Mezitím mojí matku bombardoval SMSkama a telefonátama a prosil jí, aby šla na potrat. Když už tohle řešení bylo passé, na tři měsíce se odmlčel. Mezitím se snažil bejt vzornej manžel a dokonce svojí ženu doprovázel na všechny ty nudný golfově dobročinný akce s kyselým šampaňským a prťavým suši. Ale důvěra jeho manželky postupně vyprchávala a jednoho dne našel zploditel před domem svoje kufry.
Nenapadlo ho nic lepšího, než přijít k nám.
Prostě přišel a zůstal, moc řečí se kolem toho ani nenadělalo. Najednou s náma bydlel pod jednou střechou, válel se u bazénu, koukal s tchánem na televizi, spal s mojí matkou. A neustále telefonoval s exmanželkou a právníkem, kvůli čemuž se zavíral na záchodě, ale stejně to bylo jedno, protože jsme ho slyšeli.
S mojí matkou se začal objevovat i na veřejnosti. Znudění fotografové bulvárních magazínů byli nadšení, že můžou vyfotit „kontroverzní pár“.
S blížícím se porodem psali o matce čím dál víc, ž čehož měla radost i když ne všechny články o ní vypovídaly lichotivě. Je fascinující, jak vás ti samí novináři z toho samýho plátku dokážou jeden den vychválit a druhej den absolutně ponížit. Ale nikdo si nestěžuje. Je to součást hry. Jeden den napsali: „Víme to první: Laura bude rodit do vody!“ a den nato: „Co sakra dokázala tahle holka, že se o ní pořád tolik píše?“ Další titulek zněl: „Těhotná Laura nahoře bez – pánové, budete slintat“ a pak zase: „To je hnus! Laura přibrala dvacet kilo a vypadá jako buldozer!“
Tři týdny před porodem odešla babička něco zařizovat a vrátila se akorát k večeři a se spokojeným výrazem nám oznámila:
„Prodala jsem Blesku práva na porod! Za milión! Ty, Lauro, z toho dostaneš dvě stě padesát litrů.“
„No moment“, povídá můj zploditel, „to dítě je moje a Lauřino, takže si ty prachy zasloužíme hlavně my dva!“
„Já se s tim balvanem devět měsíců tahám a mám dostat jenom čtvrtinu?“
„Měla bys dostat aspoň polovinu, a druhou půlku bych měl dostat já.“
„A za co? Neudělals pro to dítě nic, kromě toho, žes ho udělal!“
„Rozbilas mi manželství a zničilas mi život! Schválněs mi nastrčila Lauru do postele, nenávidim tě, ty vodbarvená mumie!“
„Já sem manažerka projektu“, konstatovala babička, „takže ty prachy patřej hlavně mně. Byl to můj nápad a polibte mi všichni prdel.“
Potom se ty imbecilové hádali celej večer až do noci, nadávali si do kurev, děvkařů a kuplířek, pak jim došla energie, tak se opili a šli spát, přičemž zploditel se pokusil, jak jen mu to její obří břicho dovolilo, usmířit se s matkou.
Proč je sakra někdo zvědavej na mý fotky těsně po narození. Na fotky normálního mimina, stejnýho jako tisíce ostatních? Copak sem nějakej novej mesiáš? Proč pořád chcete čumět do soukromí cizích? To neumíte žít svůj vlastní život, lidi?
Už se to blíží. Za chvíli budu na světě, nahej a bezmocnej, vystavenej na milost a nemilost foťákům, kamerám a mobilům. Pak mě budou fotit, jak si dělám do plen, jak sedím na nočníku, zdokumentujou každej můj pohyb a předložej národu na stříbrným podnose – teda vlastně na toaletním papíře. Dlouho to ale trvat nebude.
Dřív nebo pozdějc se musí objevit někdo jinej, kdo na sebe strhne chvilkovou pozornost. Nějakej novej skandálek, kterej rozvíří hladinu tohohle rybníka. A o mě ztratěj zájem.
A kdyby ne, tak až vyrostu, všechny ty foťáky jim rozmlátim a paměťový karty jim nacpu do prdele!
|
|
Domov snů
Část I. – Stěhování Andrea seděla po boku svého přítele Jakuba v autě nacpaném taškami s oblečením. Zbytek jejich majetku vezlo stěhovací auto za nimi. A to už se jí podařilo některé krámy odvézt během předchozího týdne. Neuvěřitelné, co člověk za život nashromáždí, pomyslela si.
Za odbočkou na Vrtichvosty sjela auta z dálnice do polí, na nedávno zbudovanou cestu a za kopcem za chvíli vykoukl jejich nový domov – dvě dvanáctipatrové věže elipsovitého půdorysu natřené kombinací meruňkové a bordó barvy.
Andrea bydlela na privátu se dvěma kamarádkami, sbírala letáky s novými developerskými projekty a snila o tom, že si v nějaké takové zbrusu nové čtvrti pořídí vlastní byt. Nejvíc se zamilovala do 3D Rezidence Bellevue ve Vrtichvostech. Celé večery proseděla na internetu a kochala se nádhernými fotografiemi a vizualizacemi s rozesmátou rodinkou, kdy otec a matka tančili v prostorném obýváku tango, zatímco děti si na pohovce hráli se zlatým retrívrem. Svého přítele neustále nudila fantaziemi o dokonalém bytě a nutila ho procházet si katalogy, ačkoliv jí tvrdil, že si nic takového dovolit nemůžou.
Potom zničehonic zemřel Andrein dědeček z Kladna, samotářský kmet proslulý lakotou, kterého rodina navštěvovala jen o Vánocích. Andrea se vzápětí dozvěděla, že po něm zdědila dva a půl milionu korun. Neváhala ani chvíli, ani se neporadila s Jakubem nebo s rodinou a koupila si vysněný byt ve Vrtichvostech. Na poslední chvíli, protože devadesát procent bytů už bylo prodaných.
Vykládání věcí bylo neuvěřitelně náročné. Zatímco Jakub podle Andreiných instrukcí tahal do jednotlivých pokojů bedny s oblečením, zařízením a složeným nábytkem, ona peskovala humpolácké stěhováky, kteří nebrali žádné ohledy na krabice s nižborským křišťálem a karlovarským porcelánem, ačkoliv Andrea je všechny pečlivě nadepsala nápisem „křehké“. Večer padli s Jakubem jak podťatí na matrace s tím, že postel a další důležité kusy nábytku dají dohromady zítra.
Druhý den ráno, zatímco Jakub skládal dohromady postel z Ikey a nadával u toho jako dlaždič, seběhla Andrea dolů ke vchodu, aby na zvonky upevnila jejich jmenovky. Překvapilo jí, že žádný ze zvonků dosud nenese jméno majitele. Vždyť makléř říkal, že všechny byty jsou prodané. Kde tedy jsou ti lidé, kteří si je koupili? Nejspíš zatím stěhování odložili.
U večeře se svěřila Jakubovi s tím, že jsou v celém domě nejspíš sami. Jakub se zasmál. „Nevadí, aspoň můžeme při milování křičet a nikdo nás neuslyší!“ Po několikaletém bydlení v paneláku, který měl stěny snad z papíru a člověk měl přehled o tom, co zrovna dělají sousedé, stejně jako oni měli přehled o něm, Jakub oceňoval fakt, že zatím nemají sousedy, jejichž hádky, smích, močení a prdění by musel poslouchat.
Část II. - Zabydlování se
Prodloužený víkend, během kterého se přestěhovali do nového bytu a zařídili v něm to nejnutnější, skončil. Oba se poprvé chystali Jakubovým autem do práce v Praze. „Najedeme na dálnici, sjedeme na exitu do Letňan, tam tě hodím na metro a pojedu do práce. Pohodička, za půl hodiny bychom tam měli být.“ Jenže realita byla trochu odlišná. Když objeli kopec před Vrtichvosty, rozevřel se před nimi výhled na nekonečně dlouhou řadu aut, nehybných jako korálky na šňůře. „Co to do prdele je?“ Jakubovo auto se do řetězce vozů zařadilo až na třetí pokus. Poté, co ho odmítl pustit řidič luxusního bílého Range Roveru a řidička černé limuzíny BMW, kteří se nemínili vzdát ani jednoho místa ve prospěch někoho jiného, se nad ním slitoval děda ve škodovce. Do práce dorazil každý o hodinu a půl později. „Na dálnici musela být nějaká bouračka, nebo co…“, omlouvala se Andrea šéfové. „A kde že to vlastně bydlíš? Ve Vrtichvostech? Vždyť tam je to každej den. Co postavili to satelitní městečko v Krutopyscích, to tam po ránu stojí i dvě hodiny.“
Po celou cestu domů Jakub nepromluvil. V duchu si představoval, jak bude každý den muset absolvovat martyrium hodinového dřepění na místě, popojíždění o centimetry a boje o místo ve frontě. A to si auto koupil proto, aby se všude rychle dostal.
Po večerech nebylo doma co dělat. Prvních několik večerů je vytížilo zařizování bytu a na balkóně si Andrea vyrobila malou zahrádku. Ale oba byli zvyklí chodit za kulturou a do hospod. Jednou si udělali procházku do tři kilometry vzdálených Vrtichvost. Museli jít po silnici, protože žádná slušná cesta tam nevedla a na rozblácenou polňačku se jim nechtělo. Silnice byla úzká a když projíždělo auto, museli uskakovat do příkopu. Vrtichvosty vypadaly jako z nějakého válečného filmu. Třetina domů rozpadlá, zbylé domy se špinavými fasádami a dvorky zaplněné automobily v různém stadiu rozkladu a nikdy nepoužitým stavebním materiálem. Mezi plevelem a shnilým ovocem hrabaly slepice.
Z cedule na plotě zjistili, že ve Vrtichvostech se nachází hospoda U Krále Jiříka. Jakub se zaradoval, že výlet, který je nenadchnul, alespoň zakončí nad dobře naloženým hermelínem a pěnivým mokem, Andrea si dá espresso a salátek Caprese. Hospoda stála uprostřed návsi, v přízemí barokního selského dvora. Přes špinavá okna nebylo vidět dovnitř. Když Jakub otevřel dveře, vyvalil se ven cigaretový kouř a puch spáleného oleje. U stolu na sebe pokřikovali ožralí strejcové, za barem si zmalovaná peroxidová padesátnice znuděně psala na mobilu. Největší ruch byl u zdi, kde stály v řadě blikající hrací automaty, navzájem se přehlušující v bzučivé kakofonii. U každého z nich seděl hráč obklopený bandou kibiců, nahlas ho ujišťujících, že teď už to určitě přijde. Andrea popadla Jakuba nekompromisně za rukáv a vytáhla ho ven tak rychle, že si jich barmanka ani nevšimla.
Nezbylo jim, než za kulturou a kulinárními zážitky jezdit do Prahy. Jelikož nazpátek museli autem, Jakub byl pokaždé rozmrzelý, že si nemůže dát ani malé pivo.
Část III. – Bydlení
V sobotu ráno Andrea zaslechla zvuky z chodby – hlasitý rozhovor muže a ženy, zvuk klíčů v zámku a otevírání dveří. Vyskočila z postele, jak byla a hnala se ke dveřím přivítat své první sousedy. U protějších dveří stáli muž a žena, šedesátníci při těle, on v děrovaném nátělníku a šortkách a sandálech s bílými ponožkami, ona v červených letních šatech na ramínka, s masivní kabelou a taktéž nezbytnou ponožkosandálovou kombinací. Andrea se představila a zvala oba na kávu a štrúdl. „Jejda, to ste moc hodná, ale my s dědoušem jsme tu jen na otočku, jedem na chatu na Slapy.“ „A kdy se stěhujete?“ „Ále, my se sem nestěhujem, dyť máme chatu na Slapech a eště byt na Novodvorský.“ „Tak ten byt není váš?“ Asi patří jejich dětem, tím líp, alespoň si věkově sedneme. „Ale jo, je náš. Ale bydlet se tu nechystáme. To víte, dneska nemůžete nikomu věřit, a bankám už vůbec ne, tak dědoušovi tuhle večer povídám…“ Děda něco nesrozumitelně zamumlal. „Ale di do háje, Emile, to já sem to tenkrát říkala, ty už si taky nic nepamatuješ ty palice děravá! To byl můj nápad!“ „Co byl váš nápad?“ „No přece koupit si byt a uložit si peníze do něj. Auto vám ukradnou, peníze vám ukradnou, televizu vám ukradnou, ale byt vám nikdo neukradne! Do nemovitosti je nejlepší investice. To dneska každej ví. Naši mladý si takhle taky koupili byt v Rezidenci Mastihlavy. Zatím ho maj jen tak a časem ho budou třeba pronajímat. Ale já sem se s váma zapovídala a zapomněla sem, že už musíme jet. Emile, skoč do auta pro tu druhou bednu s porculánem po tetě Kláře!“ Děda pomalu supěl k výtahu a babka pokračovala: „Aspoň nám ten bordel nebude překážet doma, i k tomu je ten byt dobrej.“ „A budete tu aspoň občas?“ „No, výjimečně. Na skok, jako dneska, přivézt nějaký starý krámy, co nám strašej doma. My máme chatu na Slapech a byt na Novodvorský, tak co bysme tu dělali?“
Po rozloučení s babkou a dědou se Andrea zklamaně vrátila do bytu. Jakub přespával v Praze u kamarádů, protože chtěl zajít na pivo, autem se tím pádem vrátit nemohl a poslední autobus do Vrtichvost jede v šest večer. Najednou, po několika letech, které prožila bez televize, si Andrea pomyslela, že by se jí tahle kouzelná skříňka hodila. Alespoň by nebyla tak sama.
Nejhorší je, že auto má jen Jakub. Andrea sice měla řidičský průkaz, ale od svých dvaceti za volant neusedla. Řídit se bála čím dál víc, obzvlášť v pražském provozu, který stále houstl a komplikoval se.
Andree nemohlo uniknout, jak se Jakub snaží z jejich domova utéct při každé možné příležitosti a s jak otráveným výrazem se do něj vždycky vrací. Občas trávil u známých celé víkendy, prostě Andree napsal, že se párty protáhla a že ho ještě ten a ten pozval tam a tam a že ho nemá čekat dřív než v neděli. Andrea zuřila, ale nic s tím nenadělala.
Po návratu mu vyčetla, že tenhle byt koupila proto, aby v něm oba žili a trávili čas, ne aby odsud utíkali a přespávali po kamarádech. „Tak fajn“, opáčil Jakub, „a co bys tu chtěla dělat? Můžeme si jít do Vrtichvost do hospody zahrát na automatech a dát si k tomu zvětralý pivo a turka s lógrem. Nebo si vylezeme támhle na pole a budeme se kochat romantickým výhledem na dálnici. Napadá tě ještě nějaký lepší program, co by se tu dalo dělat?“ Andrea se rozplakala s tím diskuse skončila.
Část IV. – Nový nájemník
Mezi ní a Jakubem to neklapalo už delší dobu. Často jí po práci hodil domů, nasedl zpátky do auta a vydal se zpět do Prahy. Vracel se pozdě v noci, smrděl po cigaretách, pivě a cizím parfému. Když jí oznámil, že poznal někoho jiného, ani jí to nepřekvapilo, tak nějak to čekala. Netrvalo mu dlouho, sbalit si těch pár věcí, co si do bytu přinesl. Nasedl do auta, rozloučil se s Andreou a byl ten tam, a s ním i jejich dvouletý vztah.
Andreu ten večer vyzvedla autem Denisa, bývalá spolubydlící z privátu. Vzala ji do jejich starého bytu, kde se Andrea holkám vyplakala na rameni a pak vyrazily na dámskou jízdu, jako za starých časů. Bylo to skvělé, ale když ji druhý den večer Denisa odvezla zpátky do Vrtichvost, dolehla na Andreu její samota ještě tíživěji.
Jejím nejoddanějším společníkem se stal mobilní telefon. Už předtím maximálně využívala svůj neomezený tarif a volala příbuzným a kamarádkám a alespoň na chvíli měla pocit, že vedle ní někdo sedí a povídá si s ní. Teď mobilní telefon měla u ucha neustále. Adresáti jejích telefonátů jí však zvedali telefon stále méně, protože je vždycky zaměstnala na jednu až dvě hodiny a pusu přitom nezavřela.
S koncem pracovní doby měla Andrea vždycky pocit, jako by jí rostla křídla, jen chvilku a bude moct uletět za svobodou. Teď se jí ale z práce nechtělo a zůstávala mnohem déle, než měla. Věděla, že ji čeká jen prázdný byt v prázdném domě, daleko od přátel a civilizace. Až za ní jednou přišli naštvaní kolegové a se slovy: „Magda si všimne že děláš přesčasy, zvykne si na to a pak to bude chtít i po nás.“ jí vyštípali z kanceláře.
Jelikož Jakub i se svým autem zmizeli nadobro z jejího života, musela Andrea svůj život přizpůsobit jízdnímu řádu linky 399 na trase Černý most – Kuchostřevy, myslivna. Autobus jel hodinu a deset minut, stavěl v zapadákovech, jejichž jména si Andrea ani nepamatovala a vysadil ji ve Vrtichvostech na návsi, odkud musela Andrea ještě půl hodiny jít pěšky po silnici a doufat, že auta se jí vyhnou. Zavolala na Dopravní podnik, zda by nešlo upravit linku tak, aby jela kolem 3D Rezidence Bellevue Vrtichvosty a stavěla tam, ale paní jí rázně odmítla s tím, že kvůli jednomu člověku nebudou měnit trasu celé linky.
Před domem Andrea občas zahlédla auta a z chodby zaslechla hlasy, ale lidé, jimž auta a hlasy patřily, odjeli tak rychle, jako přijeli. Zkontrolovali svůj majetek, navzájem se pochválili, jak rozumně uložili své peníze a rozjeli se do svých domovů a na své chaty. Až jednou, když se vracela po silnici domů, utahaná z osmi hodin práce a čtyř hodin cestování, spatřila před svým vchodem stěhovací vůz.
Rozběhla se k němu jak zhypnotizovaná. Spatřila oplácaného třicátníka se zapadlýma prasečíma očkama v bílém tričku s límečkem, který udílel instrukce stěhovákům. Když spatřil Andreu, usmál se.
„Á, vy budete moje sousedka, Andrea Pivoňková. Paní, nebo slečna?“ „Slečna.“ „Těší mě, slečno Pivoňková, Marcel Nesnídal, jméno mé. Ale už jsem snídal, hahaha. Jak se vede? Pan Jakub Mařák je ještě v práci?“ Andrea si vzpomněla, že ještě Jakubovo jméno neodstranila ze zvonku. „Pan Mařák už tu nebydlí.“ Muž se šibalsky pousmál.
Část V. – Sousedské vztahy
Marcel Andree nabídl, že ji druhý den do práce sveze svým autem. Andrea byla radostí bez sebe a pozvala ho na večer k sobě do bytu na večeři. Při přípravě steaků si prozpěvovala. Grilovací pánev jí koupil Jakub a tenkrát si představovala, jak si budou opékat flákoty masa a jíst je na balkóně a kosti házet zlatému retrívrovi, kterého si koupí.
Když Marcel zazvonil, jídlo bylo připravené. Přinesl jí ohromnou kytici a na přivítanou jí objal a mlaskavě políbil na obě tváře, což Andreu uvedlo do rozpaků. Při jídle se snažila navázat konverzaci, ale Marcel nemluvil, jen na ní civěl. Pořád na ní zíral, jako kdyby se snažil do ní očima propálit díru. Když dojedli, Andree se ulevilo a pomalu expedovala Marcela pryč s tím, že teď se bude dívat na „Zoufalé manželky“. „Jejda, tak to já se budu dívat s tebou! Ty dementní svině stěhováci mi rozbili televizi, teď se nemám na čem dívat.“ A beze všeho se rozvalil do gauče. Andree bylo hloupé mu nějak razantněji dát najevo, že chce být sama, když je to její jediný soused a nabídl se, že jí bude vozit do práce. Tak si sedla vedle něj a zapnula televizi. Ale měla pocit, že Marcel se na televizi vůbec nedívá, cítila na sobě jeho pohled a jeho horký dech. V jednu chvíli ucítila, jak se jí něco sune nahoru po páteři. Polekaně vyskočila z gauče s tím, že si jde udělat pití. Potom už si na gauč nesedla a seriál dokoukala ze židle, ačkoliv Marcel vyzývavě poplácával dlaní po místě, na kterém seděla a vrhal na ní smutné psí pohledy. Potom se uraženě otočil k televizi, něco si mumlal pod fousy a nervózně poposedával.
Ráno Andrea přemýšlela, jestli má s Marcelem jet. Možná by mohla na autobus, ten svůj už nestihne, ale za půl hodiny jede další, sice přijde pozdě, ale pro jednou se snad svět nezboří… Jenže Marcelovo auto už stálo přímo před vchodem se staženými okýnky a naplno ohulené reproduktory vyřvávaly na celé parkoviště milostné songy Káji Gotta. Marcel se za okýnkem pitvořil a otvíral pusu jako na playback. Když Andrea sedla dovnitř, ztlumil zvuk. „Tak co, jak se ti líbil můj zpěv?“ „Perfektní, ale měli bychom už jet.“ „Jasně, už jedééééém!“, zařval Marcel a šlápl na plyn tak prudce, že auto vyletělo za skřípání pneumatik jako zběsilé a Andreu zarazila tlaková vlna do sedadla. U nájezdu na dálnici musel Marcel tempo zmírnit, a v koloně aut už se sunul jako šnek. Co si ale musel odepřít na rychlosti auta, si vynahradil vulgaritou nadávek. Za nájezdem z Kuřislupek už kolona stála tak dlouho, že řidiči vypínali své motory. Marcel namísto toho zarazil řadící páku na neutrál, vytáhl ruční brzdu a naprázdno týral motor vysokými otáčkami, při kterém auto řvalo jako zvíře. Ostatní řidiči troubili, Marcel troubil také, nadával a mával vztyčeným prostředníkem. „No tak Marceli, uklidni se. Marcel vypnul motor, otočil se na Andreu a usmál se. „Máš pravdu, proč se rozčilovat a kazit si tak den. Máme teď spoustu času a nemáme co dělat, napadá tě, čím bychom si mohli ukrátit volnou chvíli?“ „Můžeme třeba hrát slovní fotbal.“ „Hmm, a co třeba tohle?“ zavrněl Marcel, rozepnul si pás a svalil se na Andreu. Jeho tlusté mokré rty hledaly ty její –které se mu však úspěšně vyhýbaly a tak jí Marcel neobratně ožužlal nos a oslintal bradu. Nakonec se Andree podařilo vyprostit z laviny sádla jednu ruku a tou mu hlavu nekompromisně odstrčila. „Marceli přestaň, já nechci!“ „Ale chceš, zatím si to nepřipouštíš, ale chceš to!“ Marcelovy dlaně popadly Andreu za zápěstí a monstrózní hlava se zase blížila. Vtom se ozval sbor klaksonů a Marcel se otočil před sebe – jeho jízdní pruh se uvolnil. „Do háje“, zaklel, když startoval motor.
Část VI. – Sousedské vztahy-pokračování
„Magdo, nemohla bych dneska jít o něco dřív? Potřebuju ještě nakoupit a nestihla bych autobus.“ Šéfová souhlasila a Andree se ulevilo. Vypadne z práce ještě rychleji, než dorazí Marcelovo auto. Sice mu jasně řekla, že nazpátek s ním jet nechce, ale on se tvářil, jako že to absolutně nebere na vědomí a že pro ni stejně přijede. Tak ať. Ona už tu nebude a vrátný mu řekne, že přijel pozdě a propásl jí. Jenže hodinu před svým plánovaným odchodem zahlédla kolegy, jak se tlačí u okna, koukají na parkoviště a něco řeší. Když přišla blíž, slyšela: „Co je to tam za šaška?“ „Hele, starej Bláha mu řek, že má vypadnout, že to je soukromý parkoviště a ten týpek ho normálně seřval. Snad budeme muset zavolat policii, nebo co?“ Andrea se podívala kolegům přes rameno a zbledla. Na parkovišti stálo Marcelovou auto, Marcel měl nohy vystrčené ven z okénka a reproduktory na plné pecky hrály diskotékové odrhovačky.
Než k němu došla, ztlumil hudbu. „Andrejko, zlatíčko, ty dneska končíš dřív?“ „Marceli, co tu sakra děláš? Zaprvé končím až za hodinu a půl a za druhý jsem ti jasně řekla, že s tebou zpátky nejedu.“ „Ale no tak, přece se nezlobíš kvůli tomu ránu? Neboj, já už budu hóóódnej!, zavrněl Marcel. „To mě nezajímá, já s tebou prostě domů nejedu, tak prosím odjeď, tohle je parkoviště pro zaměstnance a nemáš tu co dělat.“ „Hele zlato, běž pracovat, ať nemáš problémy, já tu na tebe počkám, až se uklidníš a pojedem spolu hezky domů.“, ukončil Marcel rázně konverzaci, pustil hudbu na maximum a vystrčil nohy z okna.
Andreu nakonec domů odvezla šéfová. Když nastupovala do jejího auta, Marcel zpozorněl, ztišil hudbu, srovnal se na sedadle a začal troubit. Magda ho ignorovala a rozjela se. Celou cestu jel za nimi, občas na sebe upozorňoval troubením. Magda konstatovala, že je to magor a že by pro Andreu bylo lepší, kdyby se na pár dní nastěhovala k rodičům nebo kamarádkám. „Sejde z očí, sejde z mysli. Když se na chvíli vypaříš, tak ho to přejde.“ „Jenomže my jsme v baráku sami.“ „Neblbni, fakt? Hele, je září, před zimou se určitě nastěhují noví nájemníci. A třeba si mezi nimi vybere nějakou novou oběť. Hele, nebo ho vezmi do herny v tom zapadákově. Třeba by se mohl zaměřit na tu blondýnu za barem!“ Obě se rozesmály. Najednou se Marcelovo auto vyřítilo zleva. Marcel jel po jejich boku, fanaticky zíral na Andreu a ruku z klaksonu nespouštěl. Naštěstí u výjezdu na Vrtichvosty stála policejní kontrola, která ho zastavila a Andrea dorazila domů aniž by ho musela před domem potkat.
Doma zavolala matce a poprosila jí, jestli by u ní mohla dvě noci přespat. Potom s ní společně pojede na chatu, po víkendu stráví dvě noci u Denisy, a zbytek týdne zase u matky.
Když domluvila, rozhostil se jí v duši klid. Začala balit a přistihla se, že si při tom zpívá.
Ze zpěvu jí vytrhlo bušení na dveře. „Andreo! Já vím, že jsi doma, tvoje okna svítí. Pusť mě dovnitř. Koupil jsem pizzu, kouknem zase na seriál, jo? To jsem celej nedočkavej, jak to dopadne, hehehe…Andreo, slyšíš mě? Andreo!!!“ Volal, bušil na dveře, kopal do nich. Andrea chtěla zakřičet něco o tom, že zavolá policii, ale zjistila, že se jí z krku nemůže vydrat ani hláska. Jen tak seděla na zemi uprostřed haldy oblečení a třásla se.
Za dveřmi bušení a kopání ustalo. „Andreo, vím, že jsi tam. A víš co? Ta představa je strašně vzrušující. Jak jsi tam za dveřmi, chystáš se do postele, svlékáš se, hmmmm, oblékáš si noční košilku, leháš si k plyšovýmu méďovi pod peřinu, uuuuhm, a zdají se ti krásné sny, divoké, nespoutané sny, uhm, uhm, uuuh, áh, ÁÁÁÁÁÁÁGGHH!!!“ Za dveřmi bylo ticho, přerývané jen funěním. Potom Andrea slyšela kroky, vzdalující se chodbou, zvuk přijíždějícího a odjíždějícího výtahu. Chtěla se jít podívat ven, co tam proboha za těmi dveřmi dělal. Ještě dlouho se k tomu odhodlávala, nakonec si v kuchyni vzala steakový nůž a opatrně vyšla ne chodbu. Tam jí nůž vypadl z ruky. Ze dveří stékal průsvitný pramínek husté bílé tekutiny. Bože, snad to není to co si myslím? Ne, bože, ne! To je ale PRASE!!!!
Druhý den ráno si Andrea přivstala. Tušila, že v dobu, kdy standardně chodí do práce, bude přede dveřmi přistavené Marcelovo auto a čekat na ní. Proto se rychle nasnídala a ještě za tmy se vydala na autobus do vsi. Běžela, jako by jí hořelo za patami, těžká taška se jí zařezávala do ramene. Pokaždé, když uslyšela motor auta, píchlo jí u srdce. Představila si, jak vedle ní celou cestu až do Vrtichvost pojede Marcel v autě krokem, se staženým okénkem a bude jí říkat nějaké prasárny. Nebo, ještě hůř, jí bude násilím nutit, ať si k němu do auta vleze. Ale naštěstí k tomu nedošlo. Ve Vrtichvostech si sedla na vymrzlou lavičku a pozorovala obláčky kouře, které jí stoupaly od úst. Někdy stačí ke štěstí tak málo.
V práci se nemohla soustředit. Pořád myslela na to, jestli na parkoviště zase najede Marcelovo auto a bude tu ostentativně stát vyhrávat kolotočářské songy. Poprosila jednoho z kolegů, aby jí hodil na metro, předpokládala, že tam se jí podaří Marcelovi utéct. Než se mu povede někde zaparkovat, bude ona tatam.
Marcel ale nepřijel. Andrea dojela v klidu k matce. Musela spát na matraci v kuchyni a dělit se o koupelnu se třemi lidmi, což byl pro ní nezvyk. Druhý den ráno šla k doktorovi, aby jí předepsal něco na nervy. Když v deset šla přes vrátnici, spatřila hlouček kolegů, kteří o něčem vášnivě debatovali. „Kdes byla, Andreo? Ten tvůj šílenej přítel zase přijel a nechtěl se vocaď hnout. Porval se se starým Bláhou a Jindra musel volat policii. Tři chlapi se s nim prali, než ho zpacifikovali. Prosím tě, proč chodíš s takovým magorem?“ Andrea vysvětlovala, že Marcel NENÍ její přítel, ale podle všeho jí nikdo nevěřil.
Na záchodě spolkla pilulku Neurolu a za půl hodiny cítila, že se jí ulevilo. Ještě zítra půjdu do práce, naštěstí končím už ve tři, a pak hurá na Dobříš! Tam si aspoň odpočinu a zapomenu na chvíli na to, že bydlím v domě duchů s králem všech úchylů!
Část VII. – Nový soused
Ani v pátek se Marcelovo auto neobjevilo a o práci Andreu vyzvedl otec. Na chatě byl božský klid. Andrea vzpomínala, jak sem jako puberťačka nechtěla jezdit, protože jí připadalo, že je tam nuda. Ale teď si zdejší nečinnost a pohodu užívala, na rozdíl od své mladší sestry, která nevytáhla paty z domu a neustále po telefonu něco rozebírala s kamarádkami, které měly to štěstí zůstat v Praze.
V neděli se doma zastavila pro věci. Do domu se bála jít – děsila se, že na dveřích najde milostná psaníčka, sprosté básničky nebo tekoucí sperma – možné bylo cokoliv. Matka musela jít s ní. Ale naštěstí se nic takového neobjevilo. „No vidíš, ten už si dal pokoj. Jak ho sebrali ti policajti, tak mu spadl hřebínek. Nechceš už tu zůstat?“ Andrea zavrtěla hlavou. „Dám tomu ještě týden.“ „Holka ty jsi paranoidní. Přece nebudeš ve třiceti přespávat na matraci u rodičů, když máš vlastní byt?“ Andrea se přemluvit nenechala a vrátila se s matkou a zavazadlem s čistým oblečením do auta.
U Denisy si připomněla dobu jejich spolubydlení, která se jí nakonec nezdálo zas tak strašné. „Sandra za dva měsíce končí školu a vrací se do Brna. Tvůj pokoj bude zase volný, tak se sem zase nastěhuj a ten byt pronajmi.“ „A komu? Kdo by v takový prdeli světa chtěl bydlet?“, vzlykala Andrea. „Kdyby tak shořel. Kdyby tak ten zkurvenej barák někdo zapálil!“
Společné dva dny rychle uběhly a Andrea se zase stěhovala k matce. Do práce už za ní Marcel nepřijel a Andrea ho začala považovat za přízrak, za zhmotněný zlý sen.
Po návratu z chaty jí matka odvedla domů. Uvařila jí čaj, přiměla jí vzít si prášky na spaní, dala jí pusu na čelo a odjela. Andrea si lehla do své studené postele v prázdné ložnici a dívala se do stropu. Z jednoho z vedlejších bytů doléhala tlumená hudba. Tak vida, nakonec přece jen budu mít sousedy. Hned zítra se půjdu seznámit.
Svého souseda potkala u výtahu. Vychrtlý kluk s vyholenou hlavou a nepřítomným pohledem, co jí ani nepozdravil. Na sobě měl tričko s tancujícími zombies a logem nějaké metalové kapely. Hlavu měl položenou na stranu a něco si pro sebe brebentil, přičemž křečovitě zatínal dlaně v pěsti. Další úchyl. Sem se snad nikdo jiný ani nastěhovat nemůže.
Na parkovišti spatřila Marcelovo auto a bodlo jí u srdce. Všechny její pozapomenuté fobie se v tu ránu vrátily. Jenže to nebyla ona, na koho Marcel čekal. Byla to blonďatá barmanka z Vrtichvostské hospody, co právě vycházela z domovních dveří. Ruku s černě nalakovanými nehty sevřela v pěst a rázně zabušila na okénko řidiče. „Hele, brouku, do Vrtichvost řídím já.“ „Ano, miláčku“, zašeptal sladce Marcel a ochotně si přesednul. Při tom si všimnul Andrey a probodl ji nenávistným pohledem. Blondýna tuberácky zakašlala a šlápla na plyn. Bílý Volkswagen Tiguan si to svištěl směrem na Vrtichvosty a Andrea se vydala v jeho stopách.
Část VIII. – Splněné přání
Během polední pauzy zazvonil Andree mobil. Byla to matka, nejspíš se jí chtěla zeptat, jak se cítí. Ano mami, jsem v pořádku, úchyl už si našel jinou oběť a tahle dokonce vypadá, že jí to ani nevadí. Ale matka v telefonu hystericky spustila: „Andrejko, proboha, jsi v pořádku? Nestalo se ti nic? Nejsi doma?“ „Ne, mami, jsem v práci, říkala jsem ti, že jsem si tu dovolenou nakonec přesunula.“ „Díkybohu, díkybohu. To je strašný. Strašný!“ Potom jí matka, sotva popadající dech rozrušením vysvětlila, co se stalo. Když Andrea přijela k ní domů, matka jí v televizi pustila zprávy.
„Třiadvacetiletý Luboš P., v minulosti hospitalizovaný v bohnické psychiatrické léčebně, již v dětství projevoval sklony k sebepoškozování a pyromanii. Lékaři konstatovali těžkou schizofrenii. Luboš P. však léčení zanedbával a namísto toho začal experimentovat s drogami, což jeho duševní stav ještě zhoršilo. Odešel z domova a přespával u kamarádů. Jeden z nich odcizil svému otci klíče od bytu č. 43 v nedávno postavené 3D Rezidenci Bellevue ve Vrtichvostech. Tento Marek D. společně s Lubošem P. odjeli do bytu pravděpodobně v noci na pátek 14. září a oddávali se zde konzumaci návykových látek. V noci z neděle na pondělí Luboš P. Marka D. zavraždil a v pondělí dopoledne byt zapálil. Naštěstí v domě nebyli žádní další lidé. Je s podivem, že v rezidenčním komplexu o 150 bytech byli trvale přihlášení pouze dva lidé a jinak zde nikdo nežil. Proto se také hasiči o požáru dozvěděli pozdě a požár propukl natolik, že dům nenávratně poškodil. Luboše P. našla policie na nedalekém kopci, jak pozoruje dálnici na Prahu.“
3D Rezidence Bellevue Vrtichvosty byla tak poškozená, že ji museli strhnout. Když Andrea dostala peníze z pojistky, matka jí přinesla katalogy developerských společností plné dokonalých bytů obývaných dokonalými lidmi – úspěšnými mladíky, veselými dívkami a šťastnými rodinkami se zlatými retrívry. Andrea ale všechny katalogy odnesla do kontejneru na papír a zavolala Denise, aby se jí zeptala, odkdy že je ten pokoj zase volný.
KONEC
|
|
⇡nahoru⇡ |