Veronika | Blázni – dobrý kanál
něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 20. 08. 2018 na slet č.34 v 19h do klubu Paliárka.            

Domov snů (próza, Veronika) • Ještě ani nedejchám, a už vydělávám (próza, Veronika) • Jarní (obraz, Veronika) • Holky z kanclu (obraz, Veronika) • Ne**r Boha!, část 1. (seriál) (próza, Veronika) • Něco bys o mě měla vědět... (obraz, Veronika) • Duševní hygiena (obraz, Veronika) • Podle snu - Mrakodrap (próza, Veronika) • 90. léta - imprese (próza, Veronika) • Jak se Blázni CZ rozhodli, že si seženou producenta (próza, Veronika) • Bad hair day? (obraz, Veronika) • Kuřáci aneb Večer na Paliárce (obraz, Veronika) • Buddha v Afghánistánu (z cyklu Stresové omalovánky) (komiks, Veronika) • Bez názvu (obraz, Veronika) • Improvizace (obraz, Veronika) • Co jsme my, budete i vy! (Povídka dušičková) (próza, Veronika) • Labyrint Bláznů (obraz, Veronika) • Rozlučte se s beztvarými stehny jednou provždy (obraz, Veronika) • Poznamenáni uměním (próza, Veronika) • Hadráci (próza, Veronika) • Z cyklu "Chiméry" (obraz, Veronika) • Z cyklu "Chiméry" #2 (obraz, Veronika) • Z cyklu Annonce #1 (obraz, Veronika) • Z cyklu "People of Walmart" (obraz, Veronika) • Andělíčkové (próza, Veronika)

15.6.2018
Andělíčkové

Andelickove.JPG

 

Probudila mě zima a mokro. Otevřela jsem oči a zjistila, že už nejsem u sebe doma v koupelně, ale někde venku, ležím na poli v oranici, na obzoru v mlze rozeznávám siluety stromů a z jejich korun se line kakofonie ptačích skřeků. Zvedám se a přitahuji si nohy k tělu. Hlava mi ještě trochu třeští. Moje myšlenky ale přeruší hlas, který se za mnou ozve.

            „No konečně, vstávej, nemáme moc času!"

            Ten chlap v černé mnišské kutně má přísný výraz a z tónu jeho hlasu je jasné, že není zvyklý o něčem diskutovat. Mávnutím ruky mi pokyne, abych ho následovala, otočí se a rychlou chůzí se vzdaluje. Ale já mám tolik otázek! Například by mě zajímalo, jak jsem se sem vlastně dostala.

Poslední, co si pamatuji z domova, byla rána do hlavy.

Celý večer mi bylo nějak divně a uprostřed noci mě ze spánku probudila nevysvětlitelná nevolnost. Jako by mě někdo strčil do odšťavňovače a otočil knoflík na plný výkon, nesnesitelná bolest zachvátila celé moje tělo, nedokázala jsem ani určit, odkud vychází, prostě byla všude. Odplížila jsem se na záchod. Rukama jsem svírala studený porcelán a pozorovala klidnou hladinu vody ve žlábku. Vtom se mi zatmělo před očima a v rukou jsem začala ztrácet cit. Svezla jsem se vedle mísy na studené dlaždičky a za šumění v uších pomalu ztratila vědomí.

            „Počkejte, pane! Řekněte mi, kde to jsem?"

Bosýma nohama se bořím do rozčvachtané oranice, ztratím rovnováhu a padnu obličejem do bláta. Mnich se na mně otočí a zlostně zavrčí:

„My dva máme úkol. Musíme spolu zachránit jeden lidský život." Mávne směrem ke stromům na obzoru a na mé další otázky už nereaguje.

 

            Pod dubem stojí na nahrubo stlučené stoličce mrňavý, na kost vyhublý muž v šedých roztrhaných hadrech a něco kutí ve větvích. Přivazuje tam nějaký provaz. Se smyčkou na konci.

            „Co si myslíš, že děláš, ty hříšníku?", hřímá mnich.

            „Štavim ši houpačku", procedí muž bezzubými ústy.

            „Ty si budeš dělat legraci ze sluhy božího?"

            „Oťče, dějtě mě pokoj."

            Mnich popadne muže za zbytky košile a přitáhne si jeho obličej ke svému, což je neuvěřitelné, protože skrček smrdí tak, že i dva metry od něj mi slzí oči. Asi jako mrtvá ryba macerovaná ve čpavku a zalitá octem.

            „Pamatuj, že život ti dal Bůh! Sám sis život nedal, tudíž nemáš ani právo si ho vzít."

            „Já še žádňýho boha něpjošil, aby mě pošlal ňa ťohje šlžavý údolí! Čopak je ťo nějakej živoť, ťohje?" Muž bezmocně máchne rukou za sebe. Díra v blátě, zakrytá větvemi, jako dům, hromada mechu jako postel. Vyzáblá koza se splasklým vemenem, přivázaná ke kůlu, mečela hlady. Ze skromného políčka žalostně trčely napůl shnilé klásky obilí. Prohlížím jsem si tohle zoufalé zátiší a poslouchám mužovu litanii. 

            Jeho ubohé políčko mu rodilo rok od roku čím dál míň. To málo, co vypěstoval, mu často napadla divná plíseň a když obilí snědl, zvracel a měl halucinace. Vlastně si nepamatoval, jestli se někdy v životě najedl dosyta, spíše ne. Jakmile mu narostly zuby, jeho matka ho naučila, že když si bude kousat kožený pásek, pocit hladu se tím na chvíli potlačí. Teď už žádný kožený pásek nenosil, i ten poslední si dočista rozkousal.

Z lesů za soumraku vylézají hlady pološílení vlci, před kterým se vesničané s nasazením vlastního života snaží uchránit svá pohublá dobytčata. Raději vlčím čelistem nastaví své vlastní krky, jen aby zachránili živobytí své rodiny.

            Náš muž už rodinu neměl. Všechny jeho děti zemřely už jako malé, většina krátce po narození, už si ani nepamatoval jejich přesný počet. O ženu přišel před dvěma lety. Práce bylo hodně a jídla málo, byla vyčerpaná, prostě si lehla a už nevstala. Svlékl jí, odtáhl jí za nohy k bažině (na kopání hrobu byl moc slabý) a tam jí hodil. Zamumlal nějaké modlitbičky, co ho učili, ke Kristovi a Marii, ale i k jiným bohům, ne, že by si od toho něco sliboval, ale protože se to tak sluší.

 

            „Pohane", ulevuje si mnich a posílá hutný plivanec směrem k muži na stoličce. Ten jen pokrčí rameny.

            „Těň váš bůh moč něpomáhá, tak občaš žkouším štajý bohy. Ale ťaky něpomáhaj. Je ťo všechňo šťejňá pakáž!"

            „V pekle už se na tebe chystají. Jéje, tam si na tobě zgustnou! Budou tě vařit v sudech se smolou, a rožnit na ohni. Lucifer tě bude nutit, abys mu líbal zadek."¨

            „Ňo a čo, ašpoň še ohžeju, houší něž ťaďy ťo něbudě. A líbať žaďky - už šem mušel dělať houší věči!"

 

            „Moc vám to nejde", rýpla jsem si do mnicha. „Proč toho pána nenecháte být? Copak nevidíte, jak mizerně žije? Co z toho života vůbec má? Já na jeho místě bych si taky hodila mašli."

Mnich na mně vrhá zlostný pohled, který přechází ve škodolibý škleb.

„Máte pravdu, moc mi to nejde. Ale já koneckonců nejsem ten, kdo by měl mít  největší zájem na tom, aby se tady ten pohan neoběsil."

„Obávám se, že vás asi nechápu..."

Mnich si založil ruce na prsou, zhluboka se nadechl, podíval se mi do očí a řekl: „Je to váš předek. Jestliže zemře dříve, než zanechá živého potomka, vy se vůbec nenarodíte."

 

Přiskakuji k dědovi na stoličce a tahám ho za rukáv.

„Počkejte, pane, hlavně se neunáhlete! Uvědomte si, že takovéhle rozhodnutí už nikdy nebudete moct vzít zpátky! Třeba se za pár měsíců všechno zlepší a vy na tohle všechno jednou budete vzpomínat s úsměvem." Co to plácám, proboha. Tenhle člověk zažil za svůj krátký život tolik hrůz, že si to vůbec nedokážu představit. A teď se na něj snažím zapůsobit radami z Mojí psychologie.

„Musíte myslet na budoucnost. Kolikrát v historii to lidé měli opravdu těžké, ale vždycky to překonali a šli dál, založili rodiny a zplodili potomky. Kdyby to naši předkové vzdali, nikdy bychom se nedostali tam, kde teď jsme."

„Já už žáďňý děti něchči. Je ťo hjožňý še dívať, jak vžďyčky umžou."

„Ale všechny vám neumřou! Koukejte, já to musím vědět, protože jsem váš potomek a pocházím z budoucnosti!"

„A jak ťo ťam vypaďá, v ťý buďoučňošti? Jako ťaďy? Je ťam ťaky ťak těžký vypěšťovať ťjochu obilí?"

„Já ani nevím, my si potraviny nepěstujeme, prostě zajdeme do obchodu a tam si koupíme, na co máme chuť."

„A vežměš mě ťam š šebou?"

„To asi nepůjde."

„Ťak ši ťjhni ňohou." Muž se otáčí a zkouší pevnost větve, na které se houpe oprátka.

 

Mnich se na mně vítězoslavně usmívá, otáčí se k muži a říká:

„Ta dáma se ti snaží říct, že budoucnost máš ve svých rukou a neměl bys jí jen tak zničit jedním neuváženým činem. Z krve vás, špinavých chudáku, co ryjí nosem v hlíně, jednou vzejdou umělci, lékaři, vládci a vědci, kteří budou posílat plavidla je hvězdám."

„Má pravdu", přidávám jsem se k mnichovu monologu, „do vesmíru se opravdu létá. Už za časů mé babičky první člověk opustil Zemi a prošel se po Měsíci."

Muž pouští z ruky provaz a otáčí se k nám.

„Opjavďu? A jak ťo ťam vypaďá? Šedí ťam Páňbůh ňa ťjůně a kojem líťaj aňdělíčkové a hjajou mu ňa hajfičky?"

Začínám jsem se smát a mnich po mně vrhá káravý pohled. Schovám jsem si obličej do rukávu od pyžama a na zamaskování svého počínání zakašlu.

„To víte, že je tam Pánbůh i všichni svatí a andělíčkové! Pánbůh sedí na zlatém trůně a pozoruje, co se děje na Zemi, Ježíš si zapisuje, kdo půjde do nebe a Panna Marie háčkuje andělíčkům čepičky. Jsou s nimi všechny duše dobrých lidí a ty se bez ustání radují. Hopsají po hvězdách a koupou se v Mléčné dráze. Když mají hlad, přiletí tác s jídlem, na které má kdo zrovna chuť. Rostou tam obří květiny, které nádherně voní a zvířátka jsou tam přítulná, plyšová a neškodná."

„Šou ťam blechy?"

„Ale, kdepak. V nebi jsou to samé radovánky a hostiny a odpočinek. A nejlepší je, že čím víc kdo trpí na Zemi, tím líp se bude mít v nebi. Ti největší chudáci mají v nebi pro sebe ty nejkrásnější zámky, oblékají se do zlatého hedvábí a králové, papežové, exekutoři a ředitelé nadnárodních korporací jim musí prát prádlo a vynášet nočníky!"

Muž se začíná culit a při tom odhaluje odporné krvavé dásně se zčernalými pahýly zubů.

„Ňočníky!"

„Ano, vynášejí jim nočníky a čistí žumpu! A nedostávají žádné nářadí, musejí to dělat rukama!"

Muž se láme v pase a srdečně se směje. V očích mu poprvé zazáří plamínek naděje.

„Vidíš", spokojeně praví mnich, „co jsme ti říkali v kostele, je pravda! Po smrti se dostaneš do nebe a všechno tvé vezdejší strádání se ti obrátí ve věčné blaženství. Musíš jen být pokorný křesťan, poslouchat církev a svou vrchnost a žít tak, jak se líbí Bohu. V potu tváře dobývat svůj chléb, najít si ženu a rozmnožit se!"

Muž se škrábe na hlavě.

„Žeňu bych ši ňašel, ťo jo, vďova po šoušeďovi po mně pokukuje, ale žíkala, že už žáďňý děčka něchče."

„Tak jí jednu vraž, to seš chlap, sakra? O tomhle nemá ženská co rozhodovat!", zahřímal mnich. Muž pokýve hlavou a odvazuje oprátku ze stromu. Mnich mu požehná znamením kříže, ještě mu krátce promluví do duše, potom mě bere za předloktí a vzdalujeme jsme se.

 

Probudila jsem se v koupelně na studené zemi. Nevolnost byla pryč. Jen pyžamo jsem měla celé promočené a zablácené. Vlezla jsem si do vany a pustila na sebe proud teplé vody. Potom jsem hodila pyžamo do pračky, napustila si vanu s pěnou do koupele a lehla si do ní s hrnkem horké čokolády a marshmallows. Uprostřed této rozkoše jsem věnovala vzpomínku muži, který si tohle nemohl dopřát jedinkrát v životě, ale díkybohu uvěřil, že po smrti si to vynahradí. Když ve čtyřiceti umíral uvnitř rákosové chatrče nasáklé dýmem na zablešeném slamníku, byl určitě šťastný a těšil se na všechno to rozmazlování, které ho podle jeho víry čekalo. Takový nekonečný wellness pobyt na Onom světě.

 

Jak byl na tom lépe oproti dnešku, kdy se všichni umírání bojí. Jeho život měl v podstatě happy-end, kdy to nejlepší přišlo nakonec.

10.5.2018
Z cyklu "People of Walmart"

Walmart_2.JPG

2.4.2018
Z cyklu Annonce #1

Annonce_3.JPG

11.3.2018
Z cyklu "Chiméry" #2

chimera 17.JPG

13.2.2018
Z cyklu "Chiméry"

Chimera zelena.JPG

1.1.2018
Hadráci

Být sám je peklo. Jako příprava na smrt, po které nic nebude. Být uvězněn mezi čtyřmi stěnami bez lidského kontaktu, zabíjet den opakující se sestavou stereotypních činností, které nemilosrdně vyměřují tvůj čas, dokud nezemřeš. Těšit se, až přijde noc, nejzajímavější část dne, kdy se děje alespoň něco v barvitých snech.

Když Magdu vyhodili z práce, snažila se to brát pozitivně. Psychologové z dámských časopisů ji ujišťovali, že to má brát jako výzvu, jako možnost se posunout k zajímavější práci a k seberealizaci. Vymalovala si, vytřídila staré krámy, uklidila dům od sklepa až po půdu a čekala, že přijde ta skvělá, pozitivní změna v jejím životě.

Jenže z každé pracovní nabídky na „kancelářskou práci v perspektivní firmě" se vyklubalo otravování lidí po telefonu a nabízení nebankovních půjček, samozřejmě bez pracovní smlouvy. Přiopilá personalistka na uvítanou protočila oči v sloup a ulevila si: „Ježišmarjá, víte kolik mi dneska přišlo životopisů? Dvě stě, jenom za dnešek! Odkud se ti lidi furt berou?"

Jednu takovou nabídku Magda nakonec přijala, aby se sama před sebou přestala cítit jako flákač. Tři měsíce se sebezapřením a s maximálním nasazením obvolávala polohluché babičky a vyjukané teenagery a přesvědčovala je o výhodnosti lichvářských úvěrů, poskytovaných její firmou. Alespoň se mohla každé ráno, když rozespalá nastupovala do autobusu s termoskou kávy v ruce, cítit jako hrdý člen pracující třídy a po cestě zpátky přejet zoufalce, poflakující se u večerky, pohrdavým pohledem. Hrdost byla také to jediné, co jí tahle práce přinesla. Plat nikdy nedostala. Když už trpělivost zaměstnanců přetekla a šli sborem žádat vedení o své peníze, našly kanceláře vedení opuštěné, počítače odvezené a telefony odpojené.

Magdin přítel si po několika měsících beznadějného hledání našel v zahraničí práci a nakonec i novou přítelkyni. Kdo mohl, ten z městečka zmizel. Když se zavřela továrna na zápalky a výroba se přesunula do Číny, všechno se zhroutilo jako domeček z karet. Jenže Magda jen tak odejít nemohla. Její domek na samotě ještě nebyl splacený a ještě žila Magdina babička, která už nikoho jiného neměla. Poté, co Magdini rodiče zemřeli při autonehodě, jí babička vychovala a Magda se zařekla, že jí nikdy neopustí. Babička naštěstí byla pořád celkem soběstačná, jen občas měla podivné stařecké vrtochy. Například Magdě zakázala vyhodit z půdy starou singrovku a několik pytlů látkových odstřižků s tím, že se to ještě bude hodit.

Jednoho dne Magdě zrušili autobus, jediné spojení s okolním světem. Nějakou dobu jí do města vozil soused, jehož matka občas zašla za babičkou na kus řeči. Jenže potom se odstěhovali i oni. Jejich dům zůstal prázdný, a cedule „Na prodej" postupně opršela a pokryla se slizkým lišejníkem. Od té doby jezdívala Magda do města jen jednou týdně, s málomluvným náladovým dědkem, co žil ve srubu na vrcholu hory, měl deset psů a žádný telefon. Občas se s rezavým favoritem objevil za plotem a netrpělivě zatroubil. Magda musela v tu chvíli všeho nechat, popadnout peněženku a přisednout k němu. Ve městě udělala velký nákup brambor, konzerv a trvanlivých potravin, protože nevěděla, za jak dlouho se do města zase dostane. Po takovém výletě vždycky dostala vyrážku a příšernou rýmu, protože byla alergická na psy i kočky. Děda ale z nepochopitelných důvodů vždycky alespoň jednoho psa bral s sebou.

Stejně tak s nimi vypelichaný vlčák jel, když vezli babičku do nemocnice. To, co vypadalo jako obyčejná chřipka, se zhoršilo a Magda se rozhodla spojit nákup s návštěvou lékaře. Ten se rozhodl babičku nechat v nemocnici a Magda tak musela strávit několik dní v domě sama. Bylo to děsivé, všude kolem jen černý les a naproti mrtvá tmavá okna sousedovic domu, jedno už dokonce vytlučené.

Vypadalo to, že se babička uzdravuje, ačkoliv se zdála čím dál zmatenější. Občas si při návštěvě nemohla vzpomenout na Magdino jméno a nechápala, co u ní ta cizí slečna dělá. Magdu to děsilo - ale předpokládala, že babička je jen v šoku ze změny prostředí a že až se obě vrátí domů, tak se to srovná. Bohužel už na to nedošlo. Když Magda jednoho dne přišla na návštěvu, našla babiččinu postel zastlanou a v kanceláři vrchní sestry dostala igelitku s babiččiným županem, řetízkem a pantoflemi.

Od té doby dělal Magdě občasnou společnost jen psí děda. Zjara se ale přestal ukazovat i on. Když už jí to začalo být divné, a začaly jí docházet zásoby, vydala se zrána na půldenní výšlap do hor. Rezavý favorit potažený šedou plachtou stál na dvoře, jako vždycky. Opodál se smečka psů s vrčením prala o něco velkého a bezvládného.

Po dědově pohřbu psy odvezli, srub rozebrali a zahradu nechali zarůst. Magda zůstala sama, obklopena jen mlčícími, majestátními horami. Jednoho dne při úklidu narazila na starou singrovku a vzpomněla si na babičku. Jak vehementně jí přesvědčovala, aby tenhle starý krám nevyhazovala! A těch zbytků látek a odstřižků tak prťavoučkých, že už se nedají použít ani na záplaty. Co s tímhle vším bude dělat?

Bezmyšlenkovitě vyprázdnila tašky a začala barevné kousky rozkládat po pokoji, jeden vedle druhého. Smrděly naftalínem a zatuchlinou. Když jimi pokryla celou podlahu, vloudil se oknem do místnosti zbloudilý paprsek jarního slunce a rozehrál na hromadě dosud nerozložených hadříků stínohru. A Magda v tu chvíli věděla, co má udělat.

Stroj byl po několikaletém ležení na vlhké půdě zadřený. Magda musela jeho vnitřní ústrojí prokapat olejem a promazat zpuchřelé hnací řemeny indulonou. Ale po téhle proceduře zase šlapat jako hodinky. Naši pradědečkové holt uměli vyrobit věci, které se nerozbijí po několika použitích, ale přetrvají po generace!

Ze začátku to Magdě moc nešlo. Stroj běžel buď příliš pomalu, nebo moc rychle. Nedařilo se jí koordinovat pohyby rukou a nohou. Nadávala si, že musela začínat zrovna tím nejtěžším: obličejem. Ten se opravdu moc nepovedl, lezly z něj nitě, každé ucho bylo v jiné výšce a ten křivý úsměv! Když mu ještě přišila oči ze starých knoflíků (v šicím koši bohužel nebyly dva stejné), byl vážně směšný. Magda se rozhodla, že když už, tak tedy bude tenhle první výtvor vážně potrhlý. Udělala mu různobarevnou kštici ze starých vln, dlouhé ruce jako chapadla, každou se šesti prsty a krátké nohy s ohromnými chodidly. Když byl hadrový panák hotový, posadila ho do křesla pro návštěvy, do ruky mu dala staré noviny a na nos mu posadila brýle po dědečkovi. Když ho takhle viděla, poprvé po několika měsících se od srdce zasmála.

Tohohle prvního hadráka Magda pokřtila „Klaun". Každé ráno, když sešla do kuchyně, jí vítal svým přiblblým úsměvem a ona mu ho oplácela. Žertovně mu zacuchala barevnou kštici a ujistila ho, jak mu to sluší.

Na dalšího panáka Magda použila starou, od molů prožranou mysliveckou uniformu po dědovi a paroží, které leželo v dřevníku. „Myslivec Paroháč" měl dobrosrdečný výraz a v ruce brokovnici. Magda ho postavila na stráž do verandy a aby mu tam nebylo smutno, ušila mu i společníka, pejska s ušima až na zem, dlouhého jako tři běžní jezevčíci v řadě za sebou.

Když šila třetího hadráka, plakala. Ať chtěla nebo ne, panák jí připomínal babičku. Nebyl to záměr, ale tak nějak se jeho obličej pod jehlou šicího stroje zformoval přesně do výrazu, jaký měla ona. Magda mu vyrobila vlasy ze šedého chemlonu a oblékla ho do babiččiny oblíbené zástěry. Posadilo ho na babiččino oblíbené místo do rohu a položila před něj knihu křížovek, kterou už babička nestihla vyluštit.

Když měla doma hadrové panáky, už se necítila tak sama. Když si ráno udělala snídani, sedla si vedle Babičky a snažila se dovyluštit její křížovky, potom jí učesala. Někdy jí zkoušela různé účesy a potom jí před obličejem držela kosmetické zrcátko, aby se Babička mohla podívat, jak jí to sluší. Když šila, odkládala si rozešité kusy na klín Klauna. Když bylo venku hezky, šla na zahradu. Myslivce Paroháče posadila do kuchyně, aby pořád nemusel stát sám v chodbě.

Sousedovic opuštěný dům ji ale rozčiloval. Ze střechy mu začaly padat tašky, rozbitá okenní tabulka v podkroví už vypadla úplně. Branka se jednou během vichřice vyvrátila i s plotem, teď ležela na zemi a zarůstala travou. Tohle Magdě usnadnilo její záměr. Zbývalo jen vzít si z bedny s vercajkem kladivo a majzlík a domovní dveře povolily po několika ranách. Čtyři hadroví panáci, tři velcí a jeden malý, mezitím seděli na opršelé lavičce na zápraží. Magda poté každého umístila ze jedno okno a zvedla mu ruku, jakože mává. Od té doby každý den, když vyšla před dům, zamávala svým novým sousedům také.

Občas jí během šití vyvstaly myšlenky, které jí připadaly nevhodné. To se většinou naschvál píchla špendlíkem do prstu, aby je přerušila. Z hebkého plyše si ušila kočku, kterou si brala do postele, před spaním ji hladila a lehala si na ní místo polštáře. Jenže namísto toho, aby jí to uklidnilo, se myšlenky začaly objevovat s větší úporností. Nakonec to Magda vzdala. Nejjednodušší bude našeptávání podlehnout, než ho pořád muset poslouchat a potlačovat.

Když šila Krasavce, otočila Babičku obličejem ke zdi. U Klauna jí nevadilo, když jí pozoruje, jak pečlivě sestavuje obličej, aby připomínal jejího oblíbeného filmového herce, jak si tiskne útržky látek k ústům, aby vybrala materiál na ty nejhebčí rty. Ale když si z dílny přinesla kousek drátu, precizně ohnutého do požadovaného tvaru, a potom jím vyztužila část jeho těla, aby byla správně pevná ale zároveň netlačila, tehdy nesnesla, aby se na ni kdokoli díval a hodila Klaunovi přes hlavu ozdobný přehoz.

Když byl Krasavec hotový, odnesla si ho nahoru do své ložnice. Když se ve verandě její oči setkaly s knoflíkovým pohledem Myslivce Paroháče, zrudla a upřela oči do země. Když za ní ale zapadly dveře ložnice, celý svět zmizel, až na ni Krasavce. Rozsvítila lampičku, ale její světlo bylo moc ostré a vystupoval v něm každý šev na Krasavcově tváři. Když přes stínítko přehodila svůj šifónový šátek, bylo to mnohem lepší. V pološeru Krasavec docela připomínal živého člověka. Chvějícími prsty se vysvlékla. Když přehazovala kalhotky přes čelo postele, proběhlo jí hlavou: „Musela jsem se zbláznit."

Druhý den ráno Magda litovala, že nemá žádný kontakt na svého bývalého přítele. Toužila mu říct, že i hadrový panák je v posteli lepší, než byl on.

Teď, když měla svým způsobem společnost i milence, byla Magda plná života. Od rána kreslila, stříhala a šila. Na krbové římse byly vystaveny hlavy nových panáků, kterým Magda postupně tvořila těla. Starci i děti, různé rasy a národy. Momentálně šila černošku, která jí mimořádně bavila, kvůli jejím vlasům. Z metr dlouhých chemlonových pramenů jí upletla drobné copánky a vplétala do nich korálky. Potom jí škodolibě posadila vedle Babičky, která se zaživa projevovala jako pěkná rasistka, i když vlastně moc cizinců v životě nepotkala.

„Co s těmi všemi panáky budu dělat?", pomyslela si jednou před spaním Magda. „Nemám jich už dost? Co kdybych některého zkusila prodat? Jenže kde? Mohla bych si ve městě, třeba na radnici, uspořádat výstavu. Ale vždyť by se mi smáli! Nebo ne?" Z úvahy jí vytrhly rány a řinčení skla.

„Co to děláš, ty vole?"

„Jau, napíchnul sem se na paroh!"

„Ty vole, tak tohle je moc! Tady žije nějakej magor, ve vedlejším domě byly taky takovýhle divný panáci. To je nějaký vúdú, nebo co. Poďte, pudem rači pryč!"

Hysterický ženský hlas tomuto návrhu přizvukoval. Ozvalo se plesknutí a vzlyknutí a autoritativní hlas zařval. „Žádný takový. Máme moc horký zboží a musíme se někde zašít. Tady je to ideální. Pokud vim, bydlela tu jedna stará bába, která už je asi po smrti. A jestli není, tak si s ní poradíme. Přestříhli jsme dráty, takže se nikam nedovolá, auto nemá a daleko nedoběhne. Prohledáme to tu: vy dva děte nahoru, my dva to prohlídneme dole.

Když uslyšela přibližující se vrzání dřevěných schodů, krve by se v ní nedořezal. Křečovitě držela za ruku Krasavce, jako by věřila, že ji snad dovede ochránit. Nedovedl. Přivázali jí k posteli a řekli, že nemá dělat hlouposti, mezitím se zabydleli v jejím domě. Z hadráků byli ze začátku nervózní, potom se jim začali smát a z legrace je ničit. Babičce spálili vlasy zapalovačem, Klaunovi utrhli hlavu a hráli s ní fotbal, Myslivci utrhli ruku.

Zakrývali si obličeje, aby je nepoznala. Byly to čtyři muži a žena - ta dostala za úkol sedět u Magdy v ložnici a hlídat ji, přitom znuděně pokuřovala jednu cigaretu za druhou. Přes Krasavce hodila deku, protože ji znervózňoval. Mohla ho sice sebrat a odnést, ale místo toho štítivě pokrčila nos a řekla: „Fuj, když si představim, co si s nim dělala, rači na něj šahat nebudu!"

Třetí den žena od Magdy odešla a dlouho se nevracela. Potom Magda uslyšela vrzání schodů, ale tentokrát měla chůze jiný rytmus. Ve dveřích ložnice se objevil jiný člen party - mrňavý, obtloustlý, s prasečíma očkama. Jen tak přešlapoval na prahu dveří a civěl na Magdu. V ruce nervózně žmoulal tkanici od mikiny a funěl. Potom se pomalu přišoural k Magdině posteli a sedl si na pelest.

„Sem slyšel, že seš pěkně zlobivá holka. Prej tady máš nějakou neslušnou hračku. No na to se podíváme." Týpek shodil na zem peřinu a projel Krasavce pohledem, načež pubertálně vypísknul: „No ty krávo! Ty se ale nezdáš. Ale nemá ho teda moc velkýho. To já ho mám mnohem většího. Ukážu ti to!"

Chvíli zápasil s poklopcem džínů. Když mu kalhoty přistály u kotníků, vrhnul se na zkoprnělou Magdu. Rukou jí zacpal ústa a druhou rukou se jí snažil vyhrnout noční košili. Magda se svíjela a kopala kolem sebe, až se týpek svalil zády na Krasavce. V ten moment vytřeštil oči a nelidsky zařval.

Za chvíli byli v ložnici všichni, jako poslední doběhla žena s vůdcem party, oba byli rozcuchaní a ve spěchu se upravovali. Vůdce skočil k týpkovi a převrátil ho na břicho. Z místa, kde měl ledvinu, trčel tlustý zahnutý drát a kolem se rozlévala krev.

„Kdo ti to u udělal? To vona?"

„Dyť je svázaná, ty vole!"

„To von, to von", chroptěl týpek a ukazoval na Krasavce. Panák stále zíral do stropu tímž nepřítomným pohledem, ale v rozkroku byl celý rozpáraný.

„Co si s nim dělal, ty vole?"

„Nemáme čas se hádat, potřebuje k doktorovi. Kašlem na to, balíme to tady. Pomozte mi ho odnést do auta!"

„Já si stejně myslim, že to udělala ta mrcha!"

„Zaplatí za to!"

Poslední, co Magda viděla, bylo, jak žena vzala do ruky baterku a rozmáchla se nad její hlavou.

Když Magdu propustili z nemocnice, všimla si, jak kolem domku neustále krouží cizí auta. Lidé si fotili její dům i dům sousedů s mávajícími figurínami. Když se s nimi Magda pokoušela dát do řeči, většinou se sebrali, bez pozdravu nastoupili do auta a zmizeli. V bulvárních novinách otiskli fotografie z místa činu a vzbudilo to poprask. Psali o ní ještě několikrát, ale už ne v souvislosti s přepadením, tisk se snažil získat nebo si vymyslet šokující informace o té bláznivé ženské, která bydlí s hadrovými panáky. Magdě to zpočátku vadilo, ale potom začala čumily ignorovat. Postupně v domě opravila všechno, co jí zničili, včetně panáků. Nejvíc to schytal Myslivec. Chlap, kterého zranilo jeho paroží, mu ho ze vzteku rozlámal. Magda mu také musela ušít novou ruku, protože tu utrženou už nenašla.

Jednoho dne zastavilo před jejím domem luxusní auto. Jeho majitel namísto toho, aby jako všichni očumoval, šel a zazvonil. Nechal se pozvat na čaj a představil se Magdě jako galerista. Vyjádřil obdiv k její práci a nabídl se, že jí uspořádá výstavu.

Magda se poté prosadila jako textilní výtvarnice, vystavovala u nás i v zahraničí. Zakázek měla tolik, že musela přibrat dvě pomocnice. Galerista měl z jejího úspěchu radost a velice se s ní sblížil. Časem ji požádal o ruku. Magda měla plné ruce práce a plnou hlavu nově nabytého štěstí, že docela přehlédla zprávu o incidentu, který se odehrál nedaleko jejího rodného města. Pět lidí, čtyři muži a jedna žena, se udusilo v chatičce v lesích. Na místě tragédie se našlo několik kufrů s kradeným zbožím, převážně šlo o obrazy a sošky z okolních kostelů. Příčinou jejich smrti byly jedovaté výpary ze staré karmy, kterou ucpal chumel starých hadrů, připomínající lidskou ruku.

 

 

 

 

10.12.2017
Poznamenáni uměním


Nenávidím výstavy současného umění. Všechny vernisáže jsou stejné: ty sterilní bílé prostory, připomínající banky nebo nemocnice, znuděný hipster nalévá špatné víno do jednorázových plastových kelímků, po kterých se sápe holubí letka - fádní, upocená stafáž všech výstav. Mezi nimi Fantom vernisáží, který za večer tutově obrazí všechny podobné akce ve městě, všude si stihne udělat selfíčko s mistrem a letmo se pozdravit se všemi lidmi, které pravidelně míjí. Nestihne ani zahájení výstavy. O nic nepřijde. Výstava samotná taky nestojí za řeč. To, co przní bílé stěny galerie, se dá těžko nazvat uměním.

Na takových akcích (pokud mě tam někdo donutí jít) vždycky vyvstanou bolestné vzpomínky na Kena Taurskiho. Ne, nikdo ho nemůže nahradit. Znuděné protáhlé ksichty kolem mě jsou toho důkazem. Tváří se jako že: „Já vím, co se umělec snažil říct, mluví v jinotajích a symbolech, které jsou srozumitelné pouze mimořádně inteligentním a sečtělým lidem, jako jsem například já; umělec chce sdělit zásadní, šokující pravdu, která...jak to jen naformulovat...to se nedá vyjádřit slovy, to se musí cítit, tady..."

Kecy! Je to celé o hovně a nikdo si nechce přiznat, že ztratil čas sledováním něčeho, co za to vůbec nestojí.

Ken byl poslední výtvarný umělec v historii, který dokázal lidi strhnout, dát jim zážitek na celý život, doslova je poznamenat. Ano, můžete si myslet, že moje hodnocení nebude úplně nestranné, vzhledem k tomu, že já a Ken - asi víte, že jsme byli partneři a nejen v práci. Nevíte, ovšem, jak byste mohli!

Snažili jsme se to utajit, Ken byl veřejně známá osobnost a nechtěl, aby se veřejně rozebíralo jeho soukromí. Nechtěl riskovat, že nás spolu někdo někde uvidí, tak mě s sebou nebral na žádné mimopracovní akce. Ano, novináři ho několikrát vyfotili ve společnosti jiných žen, to byla samozřejmě součást krycího plánu, jak náš vztah udržet v utajení. Byl to Kenův plán, Ken vždycky uměl všechno tak do detailů promyslet! Ty ženy byly prostitutky, já vím. Samozřejmě, není to logické? Koho jiného by si Ken měl najmout, aby předstíral, že je jeho přítelkyně? Aby ochránil svou jedinou, opravdovou lásku - mě!

Znali jsme se už od jeho studentských let. Ken navštěvoval ateliér multimédií a zpočátku mi vůbec neimponoval, plácal se v poloze klasické figurální malby, ano, řemeslně sice skvěle zvládnuté, ale proboha, koho v to dnešní době zajímá, nějaké obrazy. Jeho vedoucí ateliéru i spolužáci mu to taky dávali pořádně sežrat. Divím se, že se na té škole vůbec udržel. Ale v posledním ročníku se v něm konečně něco zlomilo a on odhodil své zkostnatělé umělecké názory jako starý kabát.

Vývoj jeho absolventské práce byl zahalena tajemstvím, Ken se nikomu nesvěřoval s tím, na čem pracuje, neměl zájem ani o konzultace s vedoucím ateliéru. Všichni čekali, že to bude průšvih - ale ne, byla to absolutní bomba! Ken zastínil všechny svoje spolužáky i vyučující a přes noc se stal hvězdou uměleckého nebe.

Dílo mělo název „Forbidden View" a spočívalo v tom, že Ken tajně natočil všechny své učitele a spolužáky pomocí miniaturních kamer, skrytých v mísách školních toalet. Videa poté umístil na internet a samozřejmě všechny „účinkující" označil a umožnil přidávat komentáře, které se online přenášely a promítaly na školní fasádu.

Bylo to jako rána mezi oči. Celou dobu ho všichni podceňovali, včetně mě! Šla jsem tenkrát hned po prezentaci za ním, a řekla jsem mu: „Tohle je to nejlepší, co jsem na téhle škole kdy viděla."

On namítl, že to byl jen takový fór, že chtěl zesměšnit lidi, kteří se vysmívali jeho umění. Řekla jsem mu, že se plete, že právě stvořil nesmrtelné umělecké dílo. A také jsme mu řekla: „Pracuj se mnou a udělám z tebe hvězdu."

A on poslechl. A tak začala jeho hvězdná kariéra, na které jsem se podílela. Jako jeho produkční, agentka, účetní, múza a milenka.

První projekt, který jsme spolu realizovali, se jmenoval „Ecce Homo Sapiens". Spočíval v tom, že jsme do galerie umístili obří skleněné terárium a těsně před vernisáží jsme nic netušícího kurátora výstavy chytili, svlékli a zavřeli ho dovnitř. Z počátku si myslel, že je to nějaký vtip a že ho po skončení vernisáže zase pustíme.

Nechali jsme ho tam po celou dobu trvání výstavy, což bylo něco přes měsíc. Jídlo jsme mu spouštěli otvorem ve stropě a občas jsme ho z hadice postříkali vodou. Podestýlku jsme mu neměnili. Měla jsem strach, že by nám utekl a už bychom ho nedostali dovnitř a kromě toho vytvářely kupící se hromádky výkalů krásnou metaforu zániku, nebo tak něco.

Potom nás čekal první opravdu velký projekt, který jsem nazvala „Pod kůží". Jeho realizace nám zabrala celý rok a zaměstnala armádu sochařů, programátorů i elektrotechniků. Jednalo se o interaktivní objekty, které reagovaly na diváky pomocí čidel. Z objektů se po stisknutí různých knoflíků ozývaly různé zvuky - smích, pláč, vzdychání, kvílení, prosby nebo řev. A čas od času, když byl nějaký divák zabrán do hry, se otevřela malá dvířka a z nich vyjel dlouhý ostrý nůž a diváka bodnul - a potom zase zajel zpátky. Bylo to naprosto neočekávatelné a náhodné. Měli jsme zklamaného návštěvníka, který byl na výstavě celkem desetkrát, pokaždé několikrát oběhl všechny objekty, pomačkal všechna tlačítka - a nic se mu nestalo! Zranění návštěvníci zato se cítili ohromně uvolněně, jako kdyby prošli nějakým iniciační rituálem sdílené bolesti. Na sociálních sítích potom nadšeně sdíleli fotografie svých zranění na stránce „Poznamenáni uměním Kena Taurskiho".

 Ta stránka mi moc líbila a přiměla jsem Kena, aby jí veřejně vyjádřil svou podporu. Rozhodli jsme se koncept poznamenání uměním dotáhnout ještě dál. Instalace „To máš na památku" byla tvořena labyrintem s černých plechových desek, sporadicky osvětlených blikajícími, skomírajícími zářivkami. Z reproduktorů se linul šepot v neexistujícím jazyce, který občas bez varování přešel v bláznivý jekot. Na stěnách se objevovaly a zase mizely fotografie obětí brutálních vražd z policejních archivů. Občas se pod procházejícím návštěvníkem otevřela podlaha (desky byly posuvné a ovládané počítačem), on spadl dolů a zlomil si nohu. Nebo se z leknutí opřel o stěnu, která ale byla pod proudem. Těhotné ženy měly vlastní vchod do druhé verze instalace, kde otevírací se podlaha chyběla. Namísto toho byl v rohu hned za vchodem umístěn zdroj rentgenového záření, který se čas od času sám zapínal. Díky tomu existují lidé, kteří jsou uměním Kena Taurskiho poznamenaní již od narození.

Chudák Ken se bohužel nedožil toho, aby to viděl. Umřel při hloupé nešťastné náhodě. Vypadl z okna svého střešního ateliéru. Samozřejmě, hyeny z bulváru hned začaly šířit nesmyslné a ničím nepodložené spekulace. To se přeci může stát každému, že vypadne z okna, dejme tomu při mytí oken, nebo když se koukáte, kdo to jde dole po chodníku a moc se vykloníte, zkrátka stává se to dnes a denně, notabene, když nemůžete spát a spolykáte celé plato prášků na spaní, to jste pak trochu dezorientovaní.

Proč by to Ken dělal? Byl na vrcholu, byl světově uznávaný umělec a hlavně - měl mě, které za to všechno vděčil! Kde by beze mě byl! Nejspíš by se vrátil k malování a tvořil by nějaké velké, barevné obrazy, portréty lidí, které znal, zachycoval jejich emoce, každodenní starosti i prchavé chvíle štěstí. 

 

A koho tohle dneska zajímá?

24.11.2017
Rozlučte se s beztvarými stehny jednou provždy

beztvara stehna.JPG

9.11.2017
Labyrint Bláznů

Labyrint full.JPG

31.10.2017
Co jsme my, budete i vy! (Povídka dušičková)

 

img027.jpg

 

 

 

Večer o svátku Dušiček byly ulice jak vymetené. Starší generace v teple svých bytů vzpomínala nad fotografiemi zemřelých blízkých, mladší generace se bavila v klubech na halloweenských párty.

Skrčené postavě, zachumlané do několika šál a starého vaťáku, která se právě vyšourala ze vchodu do katakomb, nikdo nevěnoval pozornost. Obešla majestátní jezuitský kostel, kde svatí na fasádě extaticky upírali oči na šedou podzimní oblohu a zamířila do večerky s blikajícím neonovým nápisem.

Svým vzhledem a podivným, zatuchlým zápachem odtud vypudila jediného zákazníka, v rychlosti si naplnila několik košíků převážně alkoholem, strčila pokladnímu velkou bankovku a aniž by čekala na vrácení, popadla igelitky s nákupem a vyběhla ven na náměstí. Starý Asiat u pokladny zamumlal ve své mateřštině několik modliteb, poklekl u domácího oltáříčku v rohu prodejny a rozechvělýma rukama zapálil několik vonných tyčinek – nejen jako oběť Buddhovi, ale také proto, aby přebily odporný zápach, který tu po návštěvníkovi zůstal.

Zvláštní postava mezitím přešla náměstí a zastavila se u vchodu do katakomb. Rozhlédla se, zda ji nikdo nesleduje a zaklepala na dveře v domluveném rytmu. Dveře se otevřely a naše dychtivé ruce od ní převzaly tašky s nákupem. Zaplula rychle dovnitř a když se za ní dveře zaklaply, s úlevou si vydechla a začala si odmotávat šály z obličeje.

„Já se vám na to už vážně vykašlu! Proč nemůže jít někdo jiný? Proč pořád já?“

„Víš moc dobře proč! Jsi tady z nás nejkratší dobu a zelenáči vždycky musejí shánět pití!“

„Jenže posledních dvě stě let to dělám pořád já, protože se tu už nepohřbívá! To má být nějaká spravedlnost, tohleto? V kostele mi vždycky říkali, že po smrti se spravedlnosti dočkám!“

Fňukání přerušil autoritativní hlas: „Přinesl si svíčky?“

Všichni jsme se otočili ke vchodu do podzemí, kde se tyčila nezaměnitelná silueta. Tašky s alkoholem jsme se narychlo pokusili schovat za zády.

„Ano, otče Yanusi, vzal jsem dvě balení!“

„To je dobře. Protože, i když na to možná někteří z vás zapomněli, dnešní večer se bude sloužit mše a poté celou noc až do rána strávíme na modlitbách. Dnešní večer totiž má být především o zpytování a pokání – a ne o nezřízeném pití, jak se někteří z vás mylně domnívají! Co to máte za zády? Ukažte mi to!“

„To máme na mši, otče. Krev Kristovu!“, odvětil pohotově můj dobrý přítel Fabricius.

„Tak krev Kristovu, jo? Vždyť tolik krve náš Pán snad v těle ani neměl! Myslíte si, že se vám zase podaří mě opít, abych si nevšímal těch starořímských orgií, co jste tu minule pořádali? Nemyslete si, já moc dobře vím, co se tu dělo!“

Podívali jsme se na sebe a bylo nám to jasné. Egidius, ta krysa v lidské podobě. Slíbil nám, že před Yanusem decentně pomlčí o tom, jak se nám minule oslava poněkud zvrtla. A vida ho, místo toho donášel!

„Tentokrát na vás budu dohlížet, abyste svědomitě plnili své povinnosti vůči mně a Bohu a společně se budeme modlit za spásu našich duší! Tentokrát mi Pán dá sílu a já nepodlehnu! Napiji se pouze symbolicky na konci mše – a pak už ani hlt! Všechny láhve odneste k Egidiovi do rakve, on už na ně dohlédne!“

Z Yanusova předsevzetí nebyl kromě Egidia vůbec nikdo nadšený. Ani hospodská Matylda, která byla jinak velice zbožná a věnovala našemu kostelu velký zvon, se necítila být stvořena k noci plné modlení. Ani ubohá Salomena, která zemřela týden před svatbou a o každé dušičkové slavnosti si vynahrazovala to, že zemřela jako panna.

U našeho doktora se dalo těžko určit, co si myslí, protože byl zachmuřený, jako vždy. Poslední dobou se totiž děje to, že Ti druzí si naše těla vypůjčují a ve svých chorobincích je zkoumají. Jejich felčaři jsou schopni podívat se do našich útrob, aniž by do nás museli řezat! Jen nás strčí do takového tunelu, kde nás nějaké magické světlo prosvítí naskrz a oni podle toho nakreslí obrázek, jaké choroby nás sužovaly a co nás zabilo.

Například Fabriciovi stanovil náš doktor složitou diagnózu, kdy za příčinu jeho trápení považoval to, že se mu v těle hromadí černá žluč. Léčil ho tak, že ho za úplňku potíral směsí ambry, rozdrcených červů a mumiového prášku a do toho mu vydatně pouštěl žilou. Můj přítel však záhy po zahájení této kúry zemřel. Čím Fabricius doopravdy trpěl jsme se dozvěděli, až když jsme se o minulých Dušičkách opět probudili. Přímo u jeho rakve visel názorný obrázek jeho vnitřního ústrojí, které rozežíral jakýsi houbovitý nádor.

Můj dobrý přítel patřil k těm, kterým léčba našeho doktora sice nepomohla, ale v zásadě ani neublížila. Jsou mezi námi ovšem tací, které do hrobu přivedly právě léčebné postupy našeho pana doktora. A ti svou nespokojenost s jeho péčí pochopitelně dávají najevo. Tím pádem se pan doktor, kdysi jedna z nejvíce respektovaných osobností mezi námi, propadl až na samotné dno společenského žebříčku.

Naopak hraběnka Uršula, dáma mimořádně sečtělá a zcestovalá, byla váženou osobností zaživa a je jí i nyní. Není tedy divu, že i přes značný věkový rozdíl si získala i mé srdce. Ve své mladické nerozvážnosti jsem kdysi dával přednost mladičkým dívenkám, ale teď se cítím šťastný v náručí zralé ženy.

Uršula byla třikrát vdaná a je velmi zkušená – jestli víte, co tím myslím. Moji rodiče zpočátku ostře vystupovali proti našemu věkově nerovnému svazku, ale pak si uvědomili, že při našem stavu už rozdíl nějakých pár desítek let nehraje roli.

„Já jsem vám říkala, že to bude průšvih“, vyplísnila nás má láska poté, co jsme si jí postěžovali na Yanuse. „Co jste čekali? Že vám to projde? Alespoň jste se mohli ujistit, že ten jeho patolízal má pořádně nakoupeno! Ale vy ne!“

„Uršulinko, drahoušku, nemohla bys s ním promluvit? Na tebe on dá. Co by to bylo za Dušičky bez sklenky vína a trochy veselí?“, vrkal jsem, laskajíce její šedé vlasy. Páter Yanus si nebral servítky a s oblibou nám nadával do hříšníků sodomských, k Uršule si však nikdy nic nedovolil. Není ani divu – pokud vím, kostel nad námi byl z větší části postaven za peníze z Uršuliny kapsy.

„Nemyslím si, že to k něčemu bude. On je tvrdohlavý jak beran, když si něco vezme do hlavy, tak…“ Uršula větu nedopověděla, protože jsme zaslechli odemykání těžkých dubových dveří a kroky. Ti druzí! Co tu dělají, takhle pozdě večer? Navíc o Dušičkách, to jsme vždycky měli klid!

Nastala panika, všichni naskákali do rakví, co byly nejblíž. Moje byla obsazená. Zoufale jsem se rozhlížel kolem, všude plno. Nezbylo mi nic jiného, než běžet dozadu a doufat, že to stihnu. Uršula mě však zadržela, chňapla mě za ruku a odtáhla do předsíně, do své rakve, kde jsem se schoval pod jejími nabíranými sukněmi.

Jen tak tak jsem to stihnul, než dovnitř vešel mladík ve směšném ustrojení. Oblékl si příliš velké kalhoty, které na něm nehezky plandaly, rozkrok se mu plácal u kolen zatímco spodky měl vytažené až do pasu. Krátký bílý kabátec měl pošitý směšnými cingrlátky, na zádech měl namalované srdce propíchnuté šípem a přes to vedla páska s nápisem v cizím jazyce, kterému jsem nerozuměl.

„Láska zabíjí pomalu“, zašeptala mi do ucha má drahá. Usoudil jsem, že jinoch má na sobě asi maškarní kostým. Což je divné, protože není Masopust.

Zvláštně ustrojený holobrádek zatím ze stolku u naší rakve sundal návštěvní knihu a bezohledně s ní mrsknul na zem. Na stolek vyrovnal řadu lahví různých barev a tvarů. Z kapsy kabátce vytáhl pytlík se sušenými bylinkami a druhý pytlík s houbičkami a znalecky k obojímu přičichnul. Že by nějaký mastičkář?

V tom se sklepením rozezněla zvonkohra, která, jak se ukázalo, vycházela z malé krabičky v mladíkově kapse. Chlapec se vzdálil, a po chvíli přišel zpět, tentokrát ve společnosti neméně podivně ustrojené děvy.

Jednalo se o velmi chudé děvče, které nemělo ani na šaty. Přišlo v kalhotách, asi po menším bratrovi, které sotva zapnulo. Byly tak strašně roztrhané, že na ní držely jen silou vůle. Děvče nemělo pražádné vychování a během rozhovoru s mladíkem neustále něco přežvykovalo v ústech.

„No ty vole, ty seš fakt vadnej. Ses posral? Já tady s těma mrtvolama nebudu!“

„Neblbni, to bude super, já myslel, jakože halloween, víš co? Podívej, co jsem koupil za matroš! To bude jízda!“

Mladík zamával dívce před nosem pytlíkem s houbičkami a lišácky na ní mrknul.

„Hele, do toho já nejdu a už vůbec ne tady. Ježíš, je tu zima a smrdí to tu mrtvolama, no fuj! Začínám si myslet, že budeš asi pěknej úchyl.“

Dívce zazvonila v kapse podobná zvonkohra, jakou měl mladík. Vytáhla jí ven a letmo přejela pohledem.

„Hele, u Dejva začíná mejdan, já tam jdu, ty si tu dělej, co chceš. Čau!“

Chudá dívenka razantně vyšla ze dveří, aniž by se na mladíkovy zoufalé prosby alespoň otočila. Chlapec vztekle kopnul do podstavce naší rakve, až jsme se k sobě s Uršulou přitiskli ještě úžeji a já zjistil, že blízkost nebezpečí mě vzrušuje. Potom mladík narychlo posbíral do náruče láhve ze stolu a odběhl za svou přítelkyní. Pečlivě jsem napínal uši, až zaslechnu zašramotit klíč v zámku, vzdalující se kroky a potom zvuk kovové petlice.

Nebezpečí tedy bylo zažehnáno, ale rozhodl jsem se, že svým bratrům a sestrám ve smrti o tom zatím nebudu nic říkat. Mé vzrušení totiž stále nepolevilo a já začal horečnatě odhrnovat záplavy černého brokátu. Má milá se zprvu naoko bránila, ale záhy se mnou splynula v aktu lásky až za hrob. Až když naše hlavy těžce dopadly na saténový polštář a my opět popadli dech, zvolali jsme unisono: „Už odešel všichni můžete zase vylézt!“

img028.jpg

 

Když jsem se opět stavěl na malátné nohy, všimnul jsem si na zemi pytlíčku se sušenými houbami. Musel mladíkovi vypadnout z kapsy. Mí rodiče vlastnili lékárnu na náměstí a já k jejich řemeslu trochu přičichnul – tudíž jsem věděl, že houby mívají různé podivuhodné účinky. Z výrazu toho mladíka jsem usuzoval, že by se vskutku mohlo jednat o ony pověstmi opředené plodiny. Probral jsem svůj nález s otcem, který mě v mé víře podpořil.

Zaúkolovali jsme mého nejmladšího bratříčka Dominika, který měl při mši ministrovat, aby hrst houbiček nepozorovaně rozdrtil do poháru s mešním vínem. Nebyli jsme si zcela jistí, zda to zabere, ale byli jsme odhodlaní to alespoň zkusit.

Mše byla neúnosně dlouhá a Yanus trval na tom, abychom na svých kostnatých kolenech celou dobu klečeli. Když přišel čas na přijímání svátosti, zhostil se Dominik svého úkolu na jedničku, takže Yanus nic nepoznal. A po několika modlitbách jsem zpozoroval, že už začíná trochu mluvit z cesty. S otcem a Dominikem jsme si vyměnili vítězoslavné pohledy.

A tehdy se to stalo. Katakombami otřásl příšerný výkřik. Všichni se otočili a uviděli ve dveřích toho podivně ustrojeného mladíka. Nikoho z nás nějak nenapadlo, že by se mohl vrátit. Mohlo mi dojít, že tu ty houbičky, které dozajista draze zaplatil, nenechá.

Nejrychleji zareagoval páter Yanus. Několika plavnými skoky přeskočil své ovečky, popadl mladíka kostlivýma rukama u krku a začal ho škrtit. Bylo nás zapotřebí šest, abychom Yanusovi zabránili porušit páté přikázání. Za žádnou cenu nechtěl svou oběť pustit a ječel: „Bezbožníku! Tohle je bohoslužba pro mrtvé! Živí tu nemají co dělat! Rouhání! Takové rouhání!“

Pořád se sápal po mladíkovi, který byl už beztak polomrtvý strachy. Z oživlé noční můry chlapce vysvobodila až Matylda, která ho přetáhla po hlavě prázdnou lahví od vína.

„Chudáček. Ten bude mít těžké sny z toho, co tu viděl.“

„Jaképak slitování, zabijme ho, bezbožníka!“, hřímal s pěnou u úst páter Yanus.

Matylda zavrtěla hlavou. Postačí, když chlapci nikdo nebude věřit, až to bude vyprávět. Někoho napadlo, nalít do mladíka víno. To otec kategoricky zakázal – jelikož byl hoch v bezvědomí, není to dobrý nápad. Alespoň jsme mu vínem polili šaty, aby to z něj táhlo jako ze sudu. Otec poté z houbičkové drti na koleni zručně vyrobil pilulku a vsunul ji chlapci pod jazyk. Tím pádem by měl mladík mít halucinace i dlouho poté, co se vzbudí. Poté jsme hocha svázali a odnesli do vedlejší místnosti, kde se nacházel opuštěný sarkofág nějakého bavorského vojevůdce. Až večírek skončí, chlapce vyndáme a vyneseme před katakomby.

Když otec chlapce prohlížel, našel u něj ještě pytlík se zeleným býlím, ve kterém spolehlivě poznal indické konopí a tento nález si nechal pro sebe.

Pátera Yanuse, který už začal brebentit úplné nesmysly, jsme odvedli k jeho rakvi, kde do sebe bez odporu nechal nalít láhev vína, což ho dorazilo.

Když jeho vůdce odpadnul, Egidius se začal družit a navrhovat, ať to konečně pořádně rozjedeme! Naoko jsem souhlasil a přiložil mu k ústům láhev, do které otec předtím vmíchal zbytek kouzelných houbiček.

Nikdo se neodvažoval propadnout příliš bujnému veselí, dokud byl Egidius při smyslech. Kromě toho jsme se obávali, že chlapce budou jeho přátelé hledat a pátrání je logicky zavede sem. Dominik se s dalšími dětmi střídal na stráži u malého sklepního okénka, ale nikdo nepřicházel. A to ani po dvou hodinách, když už se večírek začal pomalu rozjíždět.

Chlapec tedy moc přátel, kterým by na něm záleželo, neměl. Chodili jsme kontrolovat, zda se neprobouzí, ale rána ho hlavy byla silná a otcův lék už jistě také začal účinkovat.

 

Otec z náprsní kapsy vytáhl svou oblíbenou dýmku a naplnil ji býlím z mladíkova sáčku. S kouřící dýmkou nás poté obcházel a nikdo z nás nepohrdnul. Matka se naoko nechala přemlouvat, ale nakonec také neodolala. Matylda dávala přednost vínu a Salomenu, nacházející se v rozverném objetí se třemi mladíky, jsme nechtěli vyrušovat.

Temperamentní Italka, tanečnice Barbarina, se na pódiu z narychlo naskládaných rakví pustila do tance. Dominik a další chlapci z chrámového sboru ji doprovázeli zpěvem a zvoník Paulus do toho rytmicky bubnoval na kovové zábradlí.

Levou rukou jsem k sobě přivinul Uršulu a pravou rukou sličnou pekařku Terezii a společně jsme se pustili do tance. Koutkem oka jsem zahlédl své rodiče, jak společně se svými přáteli a dodavateli manžely Polaufovými s chichotáním vysvlékají Yanuse a Egidia z hábitů a oba je v páterově rakvi aranžují do necudných póz.

Tempo tance se poněkud zvolnilo a já si všimnul, že Uršula s Terezií si začínají vyměňovat něžnosti. Byl to pohled tak milý, že mě ani nenapadlo učinit tomu přítrž. Vzal jsem si příklad z otce, který také nic nenamítal, když se maminka střídavě věnovala panu a paní Polaufovým. Vždycky mi vštěpoval, že ctností pravého muže je skromnost a jak tam tak postával s rukama v kapsách, byl mi tím nejlepším příkladem.

Fabricius nedbaje své nadváhy vyskočil na pódium k Barbarině a ukázal se být překvapivě pohybově nadaným. Chlapci a dívky se chytili za ruce a tančili v kruhu kolem pódia za zpěvu velmi starých a ne zrovna cudných písní.

Polonahá Matylda obíhala tanečníky s lahvemi vína. Souhlasil jsem, že se napiji, ale jedině ze žlábku mezi jejími ňadry. Víno mi tímto způsobem chutnalo víc než obvykle a neměl jsem pořád dost. Matylda dolévala a smála se, celá červená a ulepená od vína.

Když je má milá zaneprázdněna, není nic špatného na tom, najdu-li si svou zábavu. Zmítal jsem se ve víru vinného opojení, hrdelního smíchu, ulepených objetí a poskakujících ňader, až se mé vnímání dočista rozmazalo.

Když jsem se za svítání probudil, zjistil jsem, že se nacházím v základně pyramidy, navršené z různě propletených lidských těl. Mí druhové se s úpěním zvedali, hledali své svršky a beze slov začali rovnat rakve na původní místa a lehat si do nich.

Prázdné láhve jsme posbírali do tašek a ty vyházeli z okna. Určitě se to svede na nějakého místního ochmelku, který nechtěl platit za svoz odpadu. Podlahu jsme vytřeli do čista, objali se, potřásli si rukama a odebrali se opět k požehnanému odpočinku.

S Uršulou jsem si vyměnil vášnivý polibek a oba jsme se v objetí chichotali, když se k nám doneslo Yanusovo klení a Egidiovy koktavé omluvy. Když jsem ulehl vedle svého dobrého přítele Fabricia, zvoník Paulus nás všechny obešel, ujistil se, že je každý na svém místě a s úlevným povzdechnutím se svalil do své dubové truhly.

V tom jsem se zděsil.

„Ten kluk! My ho zapomněli vynést a rozvázat! Fabricie, nemůžeme ho tam nechat!“

Ale můj dobrý přítel mi již neodpověděl. Kdesi venku právě zakokrhal kohout a všichni jsme se propadli do hlubokého spánku.

 

Epilog:

         O dalších Dušičkách zapálil pan Nguyen u malého oltáříčku v rohu své večerky štos papírových peněz a pronesl několik modliteb na ochranu před přízraky ze záhrobí.

         Vzápětí do obchodu bázlivě vešla podivně zapáchající postava s obličejem omotaným několika šálami. Rychle k pokladně nanosila plno lahví s alkoholem a velké balení svíček. Zaplatila velkou bankovkou a ani nečekala na vrácení.

         Když obtížená taškami spěchala ven, prodavač si všimnul, že na zadní straně omšelé bundy má namalované velké srdce propíchnuté šípem a přes to vede nápis: „Love kills slowly.“

29.10.2017
Improvizace

obrazek4.JPG

8.10.2017
Bez názvu

obrazek1.JPG

16.3.2017
Buddha v Afghánistánu (z cyklu Stresové omalovánky)

stresove 2.JPG

11.12.2016
Kuřáci aneb Večer na Paliárce

DSC_0081.JPG

5.11.2016
Bad hair day?

img029.jpg

1.11.2016
Jak se Blázni CZ rozhodli, že si seženou producenta

Jednou takhle seděli všichni Blázni na Paliárce a padala na ně deprese. Měli pocit, že nemají takový úspěch, jaký by mohli mít. Vystupovali v malých, zakouřených klubech a na obskurních festivalech, kde často nedostali ani cesťák, ani na pivo.

            Dlouho se radili, jak z toho ven a nakonec dospěli k závěru, že potřebují kvalitního producenta, který je seznámí s těmi správnými lidmi a dostane je na ta správná místa.

            „Ale kde někoho takového najít?", ptala se Heda, zatímco si balila svou stodvacátou cigaretu.

            „A kde na něj vezmeme?", přisadila si Andie.

            „Jo, co my mu můžeme nabídnout?", zamyslela se Terka.

            „Leda tak naše duše.", povzdechl si Filip.

            Najednou se země zatřásla, všechna světla zhasla a odněkud z hlubin země se ozval nelidský chechot. Lidé křičeli, Jaruška srdceryvně vyla, sklo se tříštilo. Potom se světla zase rozsvítila. Heda si klekla a sbírala ze země rozsypaný tabák, Gábina přiběhla s hadrem utřít rozlitá piva.

            „To jsem nevěděla, že to metro D už začali stavět.", podivila se Verča.

            V tom mumraji nikdo nevěnoval pozornost muži v červeném kabátě, který se zničehonic v oblaku kouře objevil u baru. Vydal se rovnou ke stolu Bláznů, vytáhl ze záňadří vizitku a s úlisným úsměvem ji podal Fankymu.

            „Když dovolíte, zaslechl jsem, že potřebujete producenta. Někoho, kdo vás takzvaně „udělá". Náhodou jdu kolem a tak mě napadlo nabídnout vám spolupráci. Prostě občas dostanu takový spontánní nápad někomu nezištně pomoci. Přivedl jsem k úspěchu již celou řadu jednotlivců i skupin. Základem dobré spolupráce však je naprostá důvěra a poslušnost. Musíte udělat, co vám řeknu a že to s vámi myslím dobře - mám koneckonců své dlouholeté zkušenosti."

            „Věříme vám", vydechl Fanky.

            „Výborně, navrhuji tedy takovýto postup. Napřed mi každý předvede, co umí a já vymyslím, jak to ještě vylepšit. Tak kdo půjde první?"

            Blázni se rozhodli, že to vezmou podle abecedy, takže první šla Andie. Procítěně přečetla báseň opěvující narození jejího vytouženého syna. Producent uznale pokýval hlavou.

            „To bylo moc pěkné, takové hřejivé, od srdíčka. Maminy z toho budou naměkko. Hele, co kdybyste si při vystoupení vzala na jeviště i to mimino a během recitace ho kojila? A nemáte tu ještě někdo nějaký mimino? Vy, výborně? Co je to? Holčička? No skvěle! Náhodou mám totiž kontakt na výrobce luxusního dětského oblečení. Je to inspirované hiphopovou módou, samá kůže, zlato, třpytky, znáte to. Kolekci pro chlapečky s názvem „Little Pimp" navrhl Kanye West, kolekce pro holčičky se jmenuje „Little Slut" a navrhla jí Kim Kardashian."

            Terka chtěla něco říct, ale producent jí mávnutím ruky umlčel a pokračoval dál.

            „Samozřejmě, to ty děti budou muset mít oblečené na každém vystoupení, o tom není žádná diskuse! Kdybyste jim oblékly něco jiného, tak by za to byly dost vysoké pokuty!"

            Další šla na improvizované jeviště Blanča.

            „Je to vtipné", konstatoval producent, „ale co to máte proboha na sobě?"

            „To jsem vyfárala z popelnice na sídlišti Řepy, dobrý, co?", zazubila se Blanča.

            Producent si dal hlavu do dlaní a zhluboka se nadechl.

            „Bude se raději tvářit, že jsem to neslyšel. Tady máte kontakt na stylistku, hned zítra se k ní objednáte. Je velmi schopná, oblékala finalisty Superstar. Další!"

            Třetím vystupujícím byl Fanky. Chvíli mu trvalo, než si naladil kytaru a producent mezitím se zaujetím zkoumal rysy jeho tváře. Když se Fanky chystal začít zpívat, vypálil na něj producent otázku: „Nejste vy náhodou vnuk Zdeňka Svěráka?"

            Fanky překvapeně přikývl.

            „No to je skvělé, proč tuto informaci nepoužijete při propagaci vaší skupiny? Tohle musíme uvést na všech plakátech, známé jméno prodává! Neznáte náhodou nějaké pikantní rodinné historky?"

            „Nezlobte se", zavrtěl Fanky hlavou.

            „Nevadí, tak něco o Smoljakovi? Děda vám o něm určitě vyprávěl, ne? O něm se toho povídalo spousta, byl to kanec! Ne? Nevadí, tak si něco vymyslíme. Zatím zahrajte něco od dua Svěrák/ Uhlíř."

            „Ale já si píšu svoje vlastní, autorské věci."

            „To je hezké, ale lidé lépe reagují na staré a prověřené fláky."

            Fanky nakonec zahrál svou verzi reggae a nemastně neslaně se tvářící producent ho poslal si sednout.

            Další byl na řadě Filip, který přečetl povídku o mužích, vystupujících na Vánoce coby Tři králové, kteří si dlouhou chvíli krátí przněním hospodářských zvířat. Producent se chechtal, až se za břicho popadal.

            „Vy jste dobrej, fakt dobrej! Akorát ten váš plnovous, to už je trochu moc. Zkraťte si to na hipsterskou bradku. A zajít občas do posilovny by vám taky neuškodilo."

            Jako pátá přišla na řadu Heda a zazpívala Punkerku, neboli píseň o ní samé a o všech průserech, které kdy měla. Její hlas jako zvon rozvibroval celou Paliárku. Okouzlený producent tleskal, až mu zčervenaly dlaně.

            „Vy jste úžasná, vtipná, provokativní, ano, vy na jeviště patříte! Ovšem až poté, co shodíte nějakých dvacet, třicet kilo. Potom vás zapíšeme do kurzů tance k Benu Cristovaovi a uděláme z vás zpěvačku, jak má být."

            Po Hedě následoval její muž. Přečetl parodii na autogenní trénink a vysloužil si pochvalu, zároveň s radou, aby pravidelně navštěvoval posilovnu, solárium a kadeřníka.

            Když Honza začal přednášet o dadaismu, producent mu zprvu nevěnoval pozornost. Nepoznal totiž, že vystoupení už začalo. Když mu to došlo, rázně Honzu přerušil.

            „Člověče, tady nejste ve škole. Lidé se chtějí bavit, ne se nechat poučovat. Navíc, já vám vůbec nerozumím, jaký dadaismus, vždyť ten byl před sto lety, koho to dneska zajímá?"

            Honza svěsil hlavu a posadil se, po zbytek večera už nepromluvil a kouřil jednu za druhou.

            Turda se pustil do přednášky o Ciceronovi, instantní moudrosti a pareidolii - naší schopnosti nalézat významy i tam, kde nejsou. Ani to se producentovi nelíbilo.

            „Jak jsem říkal tady kolegovi, lidé se chtějí bavit, když budou chtít, aby jim někdo něco naléval do hlav, přihlásí se na večerní školu! A taky, diváci zásadně nemají rádi, když jim někdo dává najevo, o kolik je chytřejší a vzdělanější, než oni. To koneckonců vidíme i na výběru naší politické reprezentace."

            Poslední přišla na řadu Verča s povídkou o veselých mumiích, které každoročně na Dušičky ožívají a pořádají mejdan.

            „Vtipná povídka, ale ty vaše sykavky jsou strašné. Tady kolegyně", řekla a ukázal na Andie, „sice trochu ráčkuje, ale dá se to poslouchat, na rozdíl od vás. Ten váš hlas je vůbec nepříjemný. Netrpěla jste v dětství na angíny? A brali vám krční mandle? No tak vidíte, to máte z toho. S tím bohužel nemůžete nic dělat. Na druhou stranu," zamyslel se producent s očima upřenýma do Verčina překypujícího dekoltu, „by bylo škoda vás nevyužít. Víte co? Oblečeme vás do bikin, dáme vám andělský křídla a vysoké latexové kozačky na podpatku a budete dělat uvaděčku!

            No, bude to těžká práce, ale já už s vámi něco udělám. Myslím ale, že byste potřebovali novou krev. Náhodou znám skvělou taneční skupinu, takové mlaďoši, mají nápady a spoustu energie, ti tomu dodají šťávu!"

            Vtom na Paliárku vtrhli Adam a Rogo. Oba za sebou měli divoký mejdan na farmě u Standy Pence a vypadali podle toho - bláto na botách, slámu ve vlasech, hlínu za nehty a šířili kolem sebe nezaměnitelný kozí odér. Hned začali hlasitě halekat a zpívat.

            „Ticho!", zařval producent, „Tady se nedá pracovat! Mladíci, jak to, že jdete tak pozdě? Uvědomujete si, že slet začal v 19:00? A kolik je teď? 20:30! Vy si tady z toho děláte úplný holubník, takhle by to dál nešlo! Od příště bude za každý pozdní příchod 500 Kč pokuta. Sednout!"

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

            Od té doby se z pondělních blázních sletů zcela vytratil duch nevázané radosti a hravosti. Přesně v 19:00 začal koloběh zkoušení, pilování a peskování. U některých nevedla návštěva posilovny a solária ke kýženým výsledkům a byli nahrazeni mladými, vysportovanými, ambiciózními studenty konzervatoře. Ti na jevišti četli, zatímco praví autoři zůstávali v pozadí.

            Někteří měli problém s docházkou a po zaplacení několika pokut zjistili, že už nemají ani na pivo. Přestali tedy docházet úplně.

            Ti, kdo zůstali, se postupně na pondělky přestali těšit.

            Producent splnil své slovo a dostal je na festivaly, do televize a do reklam. Blázni si ale kladli otázku, jestli tohle je to, o co jim na začátku šlo.

            Nakonec zůstal z původní sestavy jen Fanky, který své zábavné číslo uváděl historkou o tom, jak Ladislav Smoljak v Západním Berlíně jednou omylem vešel do gay baru.

14.2.2016
90. léta - imprese

90. léta - imprese

 

Sál zapadlé vesnické hospody byl naplněný tak, jako snad nikdy. U stolů pro čtyři se tísnilo šest a více lidí, poposedávali, šoupali židlemi; zkrátka snažili se vydobýt si pro sebe trochu toho pohodlí. K nervózní náladě přispělo i to, že ačkoliv jim v letáku byly slíbeny „staročeské hody", zatím nedostali vůbec nic k jídlu. Sálem se neslo komandování, fňukání i stížnosti.

            „Slíbili nám, že navštívíme zoologickou. A přitom jsme jí viděli jenom zvenku. Že prý není čas. Aby taky jo, když ta cesta trvala přes tři hodiny. A přitom to není daleko, po dálnici je to od nás slabá půlhodina. Kudy to ten řidič jezdil, to mi hlava nebere!"

            Zatímco si účastníci zájezdu navzájem stěžovali, vystoupali na malé pódium ozdobené krepovým papírem tři usměvaví muži ve fialových sakách s vycpanými rameny. Ve stejnou chvíli vytlačila z kuchyně malá pihovatá servírka velký barel na kolečkách a jednotlivým hostům nalévala do sklenic naběračkou vlažný čaj.

            Nejmenší z mužů přistoupil k mikrofonu a do hlučícího davu zvolal: „Vážení přátelé, dámy a pánové! Všechny vás tady srdečně vítáme! Omluvte prosím tu trochu nepohodlí - pan hostinský s námi tak brzy nepočítal, ale jsem si jistý, že za chvíli stihne dát všechno do pořádku. Zatím se napijte - určitě máte po té dlouhé cestě žízeň!"

            Lidé začali z plastových kelímků bez valného nadšení usrkávat tekutinu neurčité barvy, muž u mikrofonu je mezitím uklidňoval: „V kuchyni už všechno připravují, můžete se těšit na klobásky, jitrničky, ovárek s křenem, to si dáte, dědo, už se oblizujete, co? A taky budou chlupatý knedlíčky, bramboráčky, pan hostinský narazí soudeček a dáme si pěkně vychlazený, napěněný, to se tady všichni pomějeme! Jak nám tu spolu bude dobře! A teď, když dovolíte, dám slovo tady Čendovi, který se právě vrátil - to neuhodnete - až z Ameriky, kde několik let žil!"

            Davem proběhlo obdivné zašumění a drobný muž předal mikrofon svému nejstaršímu kolegovi. Ten si odkašlal a poté hlubokým, melodickým hlasem spustil: „ Dámy a pánové, mám z vás radost! Už jsem ani nedoufal, že se tady něco změní, že tady z toho srabu někdy vylezeme a že ty rudochy vyženeme od válu a najednou BUM - Gusta, Milouš, Vasil a ti další exoti už si balej fidlátka! Jste úžasný, že jste to dokázali. Jste neuvěřitelní. A na to se napijeme."

            V ten moment vešla do sálu opět pihovatá servírka, tentokrát ve společnosti vytáhlého kolegy. Oba na rukou nebezpečně balancovali obří podnosy s vysokými sklenicemi plnými průzračné tekutiny.

            „Napijte se s námi, všichni, i vy paní! Jen se klidně napijte - domů vás přece odvezeme. My se také napijeme!" Trojice mužů si na pódiu nalila z láhve bez etikety a pozvedla sklenice směrem k publiku.

            „Na revoluci, přátelé! Na svobodu! A na budoucnost!" Všichni do sebe na povel obrátili sklenice a muž u mikrofonu zavelel: „Jeden přípitek je málo, napijeme se ještě jednou!" Personál obíhal stoly s velkou lahví slivovice a doléval postupně všem hostům.

            „Napijeme se ještě jednou! I vy paní, nestyďte se! Přeci nám nebudete trhat partu, když je nám tu spolu tak dobře!" Připíjelo se ostošest, až se nad sedícími lidmi začal vznášet nezaměnitelný alkoholový opar. Muži na jevišti se na sebe spokojeně usmáli.

            „A teď vám, přátelé, něco prozradíme. My pro vás máme překvapení. Nejen, že jsme vás dneska vzali na výlet na ten krásný zámeček, a potom do zahrady na tu výstavu růží, no a potom sem, do téhle překrásné hospůdky, kde už za chvilku dostanete zadarmo všechny ty dobroty, co už jsme vám jmenovali: jitrničky, jelítka, chlupaté knedlíčky a tak dál. My pro vás máme ještě něco. Něco, co vám změní život, něco úžasného a revolučního."

            K mikrofonu přistoupil obtloustlý muž s vysokým, pronikavým hlasem. Rozhlédl se po davu pod ním a začal: „Taky vás těch čtyřicet let štvalo, jak v obchodech nic není, na všechno se musí stát fronty; jak si musíte pěstovat vlastní ovoce, šít vlastní šaty? Pořád samé shánění, doprošování se, uplácení a na všechno pořadníky, pořadníky, pořadníky! Brát si dovolenou, abyste mohli dva dny kempovat před Diamantem, abyste se pak dozvěděli, že ty japonský televize stejně nepřivezli?"

            Muž u mikrofonu udělal dramatickou pauzu. Dav souhlasně pobrukoval a přikyvoval. Tohle všichni dobře znali.

            „Nebo byty. Pokoutně si je vyměňovat, lézt do zadku úředníkům a pak dostat byt na sídlišti bez silnic a bez chodníků, v desátým patře, kde ještě půl roku nefungoval výtah!

            A teď zavřete oči. No fakt, zavřete oči a představujte si: jdete do samoobsluhy. Regály doslova přetékají zbožím: čerstvé tropické ovoce, francouzské jogurty, německá čokoláda, irská whisky! Když někdo něco z regálu vezme a dá si to do košíku, okamžitě to zboží doplní, takže regál se nikdy nevyprázdní! No řekněte, není tohle ráj? Ale pozor, pokračujeme dál! Na pultech leží metráky masa. Prodavačka se na vás usmívá. Neschovává před vámi zboží pod pult, ale nabízí vám ho. Nabízí vám víc jídla, než vůbec dokážete sníst.

            Nebo jiný příklad: rozhodnete se, že si koupíte televizi. Jen tak, z fleku se rozhodnete, že chcete televizi! Půjdete do elektra, a tam se nebudete muset vedoucího doprošovat a strkat mu bankovky do kapsy, aby vám pak stejně nabídnul nějaký šmejd z Jugoslávie, kterému neustále skáče obraz! Ne! Půjdete tam a na pultech tam bude deset, dvacet značek televizí, americké, japonské, korejské! A ty si budete moct hned koupit a odnést domů!"

            Lidé poslušně seděli se zavřenýma očima. Někteří, zmožení alkoholem, usnuli. Zbylí se zasněně usmívali. V této toužebné atmosféře se mikrofonu opět chopil mrňavý kolega a než stačili zbylí dva muži zaprotestovat, vypálil do mikrofonu jako kulomet: „A víte, proč v obchodech nic není? Protože hospodářství je centrálně řízené, nepružné, absolutně nedokáže sledovat naší poptávky. Továrny a obchody musí být v soukromých rukou, aby se to zlepšilo! Všechno musíme rozprodat a zprivatizovat! I školy, nemocnice, domovy důchodců, lékárny, doly, vodovody, elektrárny, prostě všechno! VŠECHNO! Teprve až bude hospodářství řídit volná ruka trhu, bude všechno jak má!"

            Prcek teatrálně rozhodil rukama, načež mu jeho starší kolega vyrval mikrofon z ruky a zpražil ho vyčítavým pohledem. Tlustý muž si ťukal na čelo a z pohybů jeho rtů se dalo vyčíst, že říká: „Moc brzo, ty vole. Ještě ne!"

            Z davu povstal pán ve flanelové košili. Změřil si tři fialová saka pohledem a pronesl: „A komupak chcete všechny ty továrny prodat? Kdo tady z nás má tolik peněz, kromě veksláků?"

            „Zahraničním investorům, pane."

            „Ale jaký to bude mít dopad na nás, zaměstnance? Nesníží nám platy? Nevyhází nás?"

            „Pane, prosím vás, u těch si vyděláte takových peněz, to jste si v životě nevydělal!"

            „A kdo mi to zaručí?"

            Muži na jevišti na sebe pobaveně pohlédli a nejmenší se zasmál: „Co byste chtěl zaručovat, vždyť to je snad jasné, ne? Jé, podívejte, už se nese předkrm! Tenhle luxusní salámek jsme pro vás nechali přivézt až z Itálie, okoštujte všichni, ať si naladíte chuťové buňky, něž nám z kuchyně přinesou ten ovárek! Mám od pana kuchaře zprávu, že bude obzvlášť libový! Že už ho cítíte až sem?"

            Ale nic cítit nebylo, kromě palčivého aroma salámu Vysočina a kremžské hořčice. Mikrofonu se zase chopil prcek, ve snaze si to u kolegů trochu vyžehlit.

            „ No a co ty naše hnusná sídliště, že už se na ně nemůžete ani podívat? Panelové krabice, jedna jako druhá, malé byty, tenké stěny, přes které slyšíte sousedy. Až to tady vezmeme do rukou my, to budete koukat! Třeba tamto velké pole, přes které jsme projížděli - tak místo zelí tam budou stát baráky! Každý si bude moct koupit vlastní dům, a bude si ho moct třeba natřít narůžovo, ozdobit fontánou nebo balustrádou."

            Neodbytná flanelová košile se v první řadě opět postavila. „Máte pravdu, že naše byty nejsou nic extra. Ale pamatujte, že jsme je dostali zadarmo! Například já - nastoupil jsem do podniku a za rok jsme dostali byt. Jak dlouho bych musel šetřit na ten váš růžový domeček s balustrádou?"

            „Pane, kdybyste mi laskavě neskákal do řeči, hned bych se k tomu dostal. Chtěl jsem si to nechat až na konec, jako zlatý hřeb, ale když to pán už nakousnul: vězte, že to nejlepší na našem systému je: „když něco chcete, nemusíte čekat, až na to budete mít! Domy, auta, pohovky, dovolený u moře - to všechno můžete mít hned! A splácet to budete až pak, postupně."

            „A když mě vyhodí z práce, tak ten dům budu splácet z čeho?"

            „Pane, vy jste takový ten rejpal, co? Vy musíte pořád být středem pozornosti, že jo?"

            „Zato vám se nějak nechce do diskuse. Vždyť tohle všechno by se mělo pořádně probrat a prodiskutovat."

            „Prodiskutovat! Pane, my nejsme jako oni. To byly samé kecy, projevy, kecy, projevy... My nekecáme, my makáme! A nesnášíme takovéhle rejpaly. Kdo nejde s námi, jde proti nám!"

            „To oni říkávali taky..."

            Pánové ve fialových sakách zrudli. Pán ve flanelové košili hrdě mrknul na dámu s pudlí trvalou po své pravici. Potom se otočil do davu a zvolal: „Podívejte se na ně! Bavit se s námi nechtějí! Chtějí jen, abychom je poslouchali - to už jsme tu přece měli. Jen se na ty grandy podívejte, naslibovali nám jitrnici, jakou svět neviděl a zatím jsme dostali akorát veku s Vysočinou. Já se s vámi klidně vsadím, že se v kuchyni nic nepřipravuje. Teď hned se tam půjdeme podívat a uvidíte, že tam nenajdeme žádné maso, žádné pivo, nic!"

            Lidé se začali zvedat ze židlí, dokud je nezastavil vytáhlý číšník. „Tak to teda ne, do kuchyně mi žádné davy courat nebudou, to bych měl opletačky s hygienou! Tam může jenom personál s potravinářským průkazem. Tady pána tam pustím, protože mu chci ukázat, že v kuchyni je všechno, jak má být. Spoléhám na vás, že mě za to nikam nenahlásíte, to by nám to tu taky mohli zavřít."

            Lidé si zase posedali a pán ve flanelové košili odešel s vytáhlým číšníkem kamsi dozadu. Prcek zamával směrem ke dveřím, odkud zase vyběhla pihovatá servírka s další várkou tvrdého alkoholu.

            Atmosféra se trochu uvolnila. Muži na jevišti se předháněli v líčení skvělé budoucnosti, která přítomné čeká, až jim dají svou důvěru. Popisovali jim silnice plné krásných silných aut, bazény u každého domu; jak lidé budou moci kdykoli jít k milým, kultivovaným lékařům i když nebudou nemocní, jen budou mít pocit, že by potřebovali větší prsa nebo menší nos. Vypočítávali, za jak dlouho doženeme v životní úrovni západní země, a předháněli se v optimistických odhadech. „Dohnat, předehnat!", burácelo sálem. Tahle hláška se prostě lidem dostala pod kůži.

  Jen paní s pudlí trvalou byla nervózní. Pán ve flanelové košili se podezřele dlouho nevracel.

3.2.2016
Podle snu - Mrakodrap

Mrakodrap

Povídka podle snu

 

Ani nevím, jak jsem se ocitla v téhle děsivé chudinské čtvrti amerického velkoměsta, takové, jakou znám z televizních kriminálních seriálů. S tím, jak se stmívá, se na špinavé ulici, plné agresivních frustrovaných lidí cítím čím dál méně bezpečně. Bude lepší obstarat si nějaký nocleh a ráno se odsud pokusit nějak dostat.

Pod pouliční lampou se nakrucují dvě dívky, od prvního pohledu prostitutky: nevkusné sytě černé paruky ve stylu osmdesátých let, zářivě modré minišaty s výstřihem na zádech, lesklé kozačky na jehlovém podpatku. Po krátkém rozhovoru mi nabídnou přespání na jedné volné posteli ve svém bytě.

Předpokládám, že dívky musí bydlet v jednom z nízkých, zanedbaných činžáků, lemujících hlavní ulici. Místo toho mě ale vedou k neméně zanedbanému, avšak impozantnímu mrakodrapu, který hrozivě ční nad celou čtvrtí.

Byt se nachází v jednom z vyšších pater, proto musíme jet výtahem, na který se stojí dlouhá fronta přes celý vestibul. Dívky ale mají velmi ostré lokty a se mnou v závěsu se jim podaří procpat se až ke dveřím. Ty se vzápětí otevřou - a mě už je jasné, proč se na výtah stála taková fronta. Nejen, že tenhle výtah je na celý mrakodrap jediný, ale ještě navíc slouží jako záchod. Ven právě vychází plešatý tlouštík s novinami pod paží a blaženým úsměvem na tváři. Za ním se z výtahu line příšerný smrad.

To ovšem neodradí dav čekajících, kteří se bezohledně začnou hrnout dovnitř, strkat se a šlapat si na nohy. Jedna z mých dívek mě popadne za ruku a vtáhne dovnitř. Interiér připomíná tradiční dřevěnou kadibudku, včetně dřevěného schodu s kulatým otvorem, který zakrývá rezavá poklice. Vetchý a přetížený výtah se dává do pohybu. Lidé postupně vystupují a kabina se trochu odlehčí, já jsem přesto nervózní a nemůžu se dočkat, až už budeme na místě. Všechno tu vrže a praská, a navíc ten smrad!

Už jsme skoro v cíli, když výtah zastaví. Ve dveřích stojí stará babička v květované zástěře, nohy omotané obvazy, opírá se o francouzské hole. Podává mi v igelitu zabalený balíček a malý pytlíček z květované látky. Prosí mě, abych obě věci předala jejím vnukovi, který shodou okolností bydlí na stejném patře, jako my.

„To víte", vysvětluje, „ já už skoro nemůžu chodit, sotva se dobelhám k tomu výtahu, tak posílám vnoučkovi dárečky po lidech." Udělá to na mě moc hezký dojem. Konečně jsem v téhle čtvrti vyděděnců potkala čistou lidskou bytost, která překypuje láskyplným vztahem k svému bližnímu. A co ta milá babička svému vnoučkovi vlastně posílá? Snad nebude moc nezdvořilé, když se podívám...

Když rozvážu mašli na květovaném pytlíčku, vypadne z něj sáček plný bílého prášku. V igelitovém balíčku se zase po bližším prozkoumání nacházejí injekční stříkačky.

 

Výtah konečně zastavuje na našem patře. Vstupujeme do dlouhé chodby, ve které lidé různě posedávají a polehávají na zemi, opření o zdi a hledí tupě do prázdna. Po obou stranách chodba ústí do kolmých, menších chodbiček. Pode dveřmi jednoho rohového bytu se ven hrne hromada použitých injekčních stříkaček, gázy a dalšího lékařského materiálu. Není pochyb o tom, že právě tady musí bydlet vnuk té milé paní.

12.4.2015  (upr. 17.4.2015)
Duševní hygiena

img011.jpg

12.4.2015  (upr. 17.4.2015)
Něco bys o mě měla vědět...

img014.jpg

22.3.2015
Ne**r Boha!, část 1. (seriál)

Kapitola I.

 

Byly čtyři hodiny ráno, a ztemnělým podchodem páchnoucím močí si to šněroval muž v obleku s kravatou, brašnu s notebookem pověšenou křížem přes tělo. Jeho stín tančil po stěnách pokreslených divoce barevnými graffiti a z úst se mu linul monolog, který neměl posluchače.

 

Dementi skopčácký namyšlený, co si vo sobě myslej? Hlavně ten tlustoprd uprostřed, ten plešatej. Tak plešatej, že neměl na hlavě už ani vlas, vole, takovou pleš sem ještě neviděl - ani jedinej vlásek. Všechny jeho vlasy spáchaly sebevraždu! Pleš - co je to vlastně pleš? To je postupná přeměna hlavy v prdel, vole. Napřed povrchem, potom obsahem. A taky tlustý prsty měl, jak klobásy - jak bavorský klobásy, jen je ufiknout a dát na gril. Všichni měli tlustý mastný prsty a celý, úplně celý byli tlustý a mastný, a slizký. Člověk před nima poskakuje jak šašek, žongluje tam s tabulkama, tancuje před grafama, posílá jim vzorky, ať je opatlávaj těma svejma tlustejma prstama. A co myslíš vole? Myslíš, že je z toho nějakej výsledek? Ne, dáme vám vědět. Za měsíc, za dva, nikdy! Ale předtim tam s nima musíš dřepět a klábosit, a tvářit se, že ste vlastně kamarádi, že nejde o byznys, že ste si tak přišli jenom pokecat, že to pro tebe není otázka bytí a nebytí, když si od tebe to podělaný potrubí objednaj!

 

Najednou se zlomil v pase a udělalo se mu zle. Opřel se o počmáranou zeď a pozvracel se. Ale úleva nepřišla, místo toho se chytil za hlavu a sesul se do podezřelé špíny podél stěny. Nesrozumitelně blábolil a těžce oddechoval. Potom za velkého úsilí vstal, chvíli se opíral o zeď a když se mu vrátila rovnováha, vykročil. Teď už jistějším krokem, ale samomluva ho stále neopouštěla.

 

Jó, to by se mi líbilo bejt na vašem místě a dívat se, jak se přede mnou nějakej východoevropan plazí po zemi a čeká na smilování. To by se mi líbilo, mít plat, ze kterýho ušetřim na auto a nemusim brát hypotéku - podělanou hypotéku na všechno, žít na dluh! Serete mě. Všichni mě serete! Kde jste? Kde jste, pojďte sem, ať vám můžu říct do očí, jaký ste kreténi!

 

Vykřikoval do temnoty kolem sebe, osvětlené chorobným světlem zářivek. Zhluboka dýchal a zatínal pěsti. Vtom se z tmy před ním vyloupla bizarní postava. Trpaslík s velkou hlavou, tak asi metr vysoký. A co bylo ještě podivnější, byl nahý. Nahý až na nějaký kus hadříku nebo snad kapesník, který mu ukrýval intimní partie. A křížem přes holou hruď měl popruh, na kterém bylo připevněné válcovité pouzdro. A v ruce ten člověk nesl dlouhý prohnutý kus dřeva, na obou koncích spojený provázkem.

 

„Ty seš ale hnusnej, trpaslíku! Tak hnusnýho chlapa sem ještě neviděl! Hlavu máš jak pátrací balón, nohy křivý, pupek vyvalenej! A eště se ukazuješ skoro nahej! Měl bys chodit v pytli vod brambor a ještě kanálama!"

 

Trpaslík obrátil oči v sloup a s povzdechem pokračoval v cestě, v úmyslu se pokřikujícímu opilci vyhnout. Když ho míjel, přidal do kroku a odvrátil hlavu. Ale ten ožrala po něm chňapnul - tolik rozhodnosti by u člověka, co měl vypito, rozhodně nehledal! Než se vzpamatoval, klátil nohama ve vzduchu, zatímco surová ruka ho svírala pod krkem a na tváři cítil dech páchnoucí zvratky a alkoholem.

 

„Tys mě neslyšel? S tebou mluvim, skřete!"

 

Trpaslík, ač se bezmocně houpal nad zemí neprosil o slitování, ale sebejistým hlasem pravil:

„Raději si se mnou nic nezačínej, smrtelníku, nebo to s tebou špatně dopadne. Když budu chtít, zničím ti život!"

 

Opilec trpaslíka pustil na zem. Jakmile drobné tělo dopadlo na zem, chlap v obleku mu uštědřil kopanec. Trpaslík se chytil za břicho a začal dávit. Kravaťák se chechtal a ještě několikrát do svíjejícího se uzlíčku kopnul.

 

„Jen počkej", sípal trpaslík. „Já jsem tě varoval. Neměl sis se mnou začínat. Tohle bude tvůj konec. Teď teprve poznáš, co je to utrpení! Milovat znamená trpět a ty budeš trpět ze všech nejvíc! Tvoje vlastní srdce se stane zdrojem absolutního zoufalství, dosud nepoznané bolesti a nástrojem tvého konce!"

 

Kravaťák uštědřil na škubajícímu se tělíčku hustý plivanec a za veselého prozpěvování si opustil podchod.

 

Když nastoupil do ranního autobusu, spolucestující na něj zírali s vyvalenýma očima. Zprvu si jich nevšímal, potom se na obstarožní dámu, která na něj civěla obzvlášť nápadně utrhl „Nečum!". „Tam vzadu", špitla paní a ukazovala mu na zadnici. Otočil se, aby se v odrazu skleněných dveří prohlédl. Jeho světle šedé kalhoty byly nasáklé krví a z levé hýždě mu trčel šíp.

22.3.2015
Holky z kanclu

obr 091.jpg

22.3.2015
Jarní

obr 122.jpg

5.10.2014
Ještě ani nedejchám, a už vydělávám

kresby nove 109.jpg

 

 

Ještě ani nedejchám, a už vydělávám

 

Zanedlouho se narodím, na což bych se měl těšit, ale je to přesně naopak. Nejen, že mě nečeká to, co většinu z vás – milující rodiče. Mě je navíc jasný, že budu mít naprostý utrum se soukromím – teda, ne, že bych ho teď měl. Moje fotky se v bulvárních časopisech objevujou už teď.

 

Jedna věc je jistá: jakmile opustím tělo ženy, které bych měl říkat matka, a budu špinavej od krve mžourat na svět kolem sebe, hned ke mně přiběhne armáda fotografů a začnou cvakat, fotky pošlou do redakce mailem hned z čekárny, grafici to plesknou na titulní stránku a další exkluzivní nášup fotek bude vevnitř. Hned druhej den si to poběžej všichni koupit – všichni, i ti, co tvrděj, že je to nezajímá, protože o čem by se bavili v práci o polední pauze, že jo?

 

Před šesti měsícem, kdy jsem ještě nevěděl, jestli jsem kluk, nebo holka, poněvadž jsem si dole nedokázal nic nahmatat, jsem si vybíral jména, který bych mohl mít ať už jako kluk, nebo jako holka. Staročeský jména, neobvyklý jména, zapomenutý jména. Nakonec sem vyfasoval Pepíčka, jako půlka tohohle národa.

 

Mí rodiče se nikdy nemilovali. Nejsem ale nechtěný dítě, ani omyl, to vůbec ne. Přesně naopak.

 

Tenkrát večer seděl můj zploditel (po něm mám mimochodem to supertuctový jméno Pepíček) sám doma na gauči. Jeho manželka odjela moderovat nějakou snobskou akci – vyhlášení golfisty roku, nebo nějaká charita pro děti na vozíku – tím si nebyl jistej, copak jí věnoval pozornost, když mu to říkala? On nesnáší šampaňský, z těch bublinek ho pálí žáha a to blbý suši je tak malý, že se z něj nenají.

 

Má prostě rád svůj klid doma před velkoplošnou obrazovkou svýho domácího kina. Tak tam tak sedí, a najednou zazvoní zvonek.

 

Moje jakože matka se tváří, jako by jela kolem čistou náhodou, „viděla jsem, že se u vás svítí, tak jsem si řekla, že se stavím“, těžko říct, jestli jí to věřil, ale na tom nesejde. Pozve jí dál a naleje jí víno, k jídlu bohužel nic nemá, návštěvu nečekal. Tak tam seděj na gauči před gigantickou obrazovkou, na který běží nějakou dokument o velrybách, „to snad není možný, člověk si platí kabelovku se sto padesáti programama a jediný, na co se dá koukat, sou velryby“. Zpočátku vesele švitořej, ale po pár skleničkách jsou čím dál víc zamlklí, je jim už nejspíš jasný, že spolu skončej v posteli, ale potřebujou na to asi dostat odvahu, nebo spíš zploditel doufá, že se s nějakým tím promile v krvi nebude druhej den ráno cejtit tak provinile, až mu manželka přiveze čerstvý koláčky a začne vyprávět jak bylo na golfovým/ dobročinným večírku.

 

Jeho ruka se nenápadně přesunula na její koleno, ona pořád předstírá, že sleduje velryby, teprve až za pár minut mu její ruka nesměle prohrábne vlasy. Potom oba beze slov vstanou a odcházejí po schodech nahoru.

 

Když zploditel v manželské posteli usnul, matka vylezla a oblékla se, boty si vzala do ruky, aby ho nevzbudila. Auto nechala zaparkované dál od domu, ale na cestě k němu se neovládla, vytáhla z kabelky svůj ocingrlátkovaný iPhone a volala nadšeně svojí matce. Potom vyťukala SMSku zploditeli, kde ho ubezpečila, jak bylo všechno krásný, fajn a super, a že se mu brzy ozve.

 

On teda ráno vystřízlivěl, ale výčitky, který očekával se nějak nedostavily, ale v podvědomí se naopak rozrůstal pocit hrdosti, že on, takovej starej paprika, sbalil mladou holku.

 

Jo, sbalil, prdlajs, kdybys věděl, fotříku, jak to na tebe pěkně vymyslela.

 

Od tý doby se viděli skoro obden, někdy se sešli po domluvě, někdy se matka „náhodou“ objevila tam, kde byl zrovna zploditel, ať už s manželkou, nebo bez ní.

 

Pořád jí opakoval, jak je pro něj rodina důležitá, jak nechce ublížit manželce, a už vůbec ne dětem, a pár minut na to už se s mojí matkou vášnivě svíjel na zadním sedadle auta, na kuchyňský lince u ní doma nebo v manželský posteli, kterou sdílel se svojí ženou.

 

Mohla sis tu námahu ušetřit, mami, protože už tu první noc, kdy si v týhle posteli ležela, sem se ve tvým břiše začal skládat dohromady. Kouzelnej čůrací papírek ti to ale řekl až za dva měsíce po tom.

 

Když se to babička dozvěděla, skákala radostí do vzduchu, co jí to její tloušťka dovolila. Se slzama v očích matku objímala a říkala jí: „To je bomba, to je super, jen počkej, nech všechno na mě, udělám z tebe hvězdu!“

 

Za dva dny přišla skupina tří lidí. Moje matka se na jejich návštěvu dobře přichystala, a pod vedením babičky se naučila, co jim má říct:

 

„Pepa a já se milujeme už dlouho. Byla to láska na první pohled, znáte to, jenom jsme se jako na sebe podívali a hned sme měli pocit, jak to říct, no jako bysme našli svý to, duchovní dvojče, nebo tak něco. Von Pepa nechtěl ublížit svý rodině, protože mu nich jako fakt záleží, tak jsme se snažili, no, bejt jenom jako kamarádi, ale vono to dlouho, žejo, nešlo. No a Pepa se teda rozhod, že všechno manželce řekne, že jako má tý přetvářky dost a že chce bejt se mnou, protože voni si už ani nerozuměj a vona mu navíc několikrát byla už nevěrná, ale já jí nechci pomlouvat, takže prostě jí to Pepa řek a vona, že mu ten rozvod nedovolí, jí prostě nestačí, jak ho celej život trápila, vona si ho totiž vzala jsem kvůli penězům, tak mu chce prostě dál ubližovat a představte si, že dokonce volala mně, napřed, ať prej se s Pepou rozejdu a potom, když zjistila, že čekám dítě, tak mi začala vyhrožovat, že mě a dítěti něco udělá! No já se normálně bojim teď z domu, aby mi něco neudělala, žejo. Úplnej psychopat, prostě.

 

Pepa jí řek: Vem si můj barák, vem si všechno, co mám, jenom mě nech odejít s mojí láskou Laurou – no a vona začala ječet a rozbíjet nádobí, a vyhrožovala, že mu sebere děti a odstěhuje se s nima do Austrálie, aby je už nikdy neviděl a že nikdy nedopustí, aby byl Pepa šťastnej s jinou.“

 

Tenhle příběh byl tak dojemnej, že i redaktorka začala popotahovat. I když pochybuju, že mojí matce někdo tuhle story z červený knihovny věřil, o hledání pravdy v jejich branži ale nejde, oni musej ty svý noviny nabít emocema, aby to lidi kupovali.

 

Já bych teda docela rád věřil tomu, že se moji rodiče maj rádi a že maj rádi mě.

 

Druhej den ráno vstala babička za svítání a vyhnala svýho starýho, ať běží koupit noviny. Mezitím vytáhla z postele i mojí matku a obě čekaly v obýváku u kafe, až jim manžel a otec přinese plod jejich snažení.

 

Plátek, co přines, vypadal dost uboze. Vytištěnej vyblitejma barvama na tom nejlacinějším papíře, kterej strukturou připomínal toaleťák, ale babička ho brala do rukou jako klenot, vždyť tohle čte většina populace. Existujou samozřejmě časáky na křídovým papíře, svázaný a s lesklou obálkou, do nich se člověk taky může dostat. Ale aby se tam dostal, musí z něj bejt hvězda, celebrita. A k tomu, aby se jí stal, mu můžou pomoct právě takovýhle toaletní noviny.

 

„Já věděla, že to dotáhneš daleko, princezno moje“, vzlykala babička, „tvoje fotka na titulní stránce. Čtyřikrát sem potratila, než ses mi narodila ty a teď je z tebe hvězda. Všechno to utrpení si mi vynahradila.“

 

Užij si svojí slávu, matko, než papír s tvojí fotkou skončí v něčích kamnech, než ho hajzlbáby rozřežou na kousky, do kterejch ženský budou balit použitý vložky.

 

Ještě ten den přišli na bleskovou návštěvu další pisálkové, kterým matka potvrdila to samý, co už v novinách vyšlo. Řekla jim, že je s otcem svého dítěte v kontaktu, ale že se raději nechtějí scházet, protože jeho manželka je všeho schopná.

 

Potom jim zapózovala venku u bazénu, vzala si bikiny aby na fotce bylo vidět její pomalu se rýsující bříško. Potom je babička vypakovala a přitom je nemilosrdně zkasírovala, každýho o několik tisícovek.

 

„Ani Madonna si neúčtuje peníze za rozhovor“, bránil se jeden.

 

„Jenže Madonna tu byla naposled před třema rokama a ty o něčem psát musíš, aby ses uživil“, odbyla ho babička, která jim všem suverénně tykala.

 

Předpokládám, že o mojí existenci se zploditel dozvěděl z novin. Možná, že mu je přinesla jeho rozzuřená manželka, protože on se o společenský dění nezajímal. Každopádně se před ní dušoval, že s mojí matkou nikdy nic neměl, což mu zpočátku asi i věřila, protože za prvý, on nebyl zrovna idol žen. Za druhý, moje matka se začala honit za slávou už nějakej ten rok zpátky a snažila se uhnat nějakýho postaršího prachatýho týpka, aby se mohla přiživit na jeho jméně, ale nevycházelo jí to.

 

„Dyť co to taky bylo za nápad,“ povídala takhle jednou večeře babička, „spát s chlapem, o kterým beztak všichni vědí, že je děvkař a stejně už spal s každou – to nikoho nezajímá. A eště se hlídá, aby ti neudělal dítě. Ztracenej čas, naprosto ztracenej čas.“

 

„Aspoň si holka něco užila“, zazubil se její manžel.

 

„Užila, to jo, to víš, že jo, co si tak asi mohla užít, co si ženská tak může užít s chlapem, co sem si kdy já užila s tebou, prosimtě?“

 

Moje matka se začala hýkavě smát a její otec zahanbeně sklopil oči do rozčvachtané směsi masa se zelím.

 

Cirkusová sláva má jepičí život, to věděla babička moc dobře. Proto se jí s matkou snažily živit, jak jen to šlo. Zásobily bulvár s každou maličkostí, která se mě týkala. Když mi koupily nechutný dupačky ve kterejch mimino vypadá jako los (i s parohama, nekecám), noviny otiskly fotku. Když mi koupily kočárek z černý koženky s logem Louis Vuitton, noviny otiskly fotku.

 

Když se matce začalo pořádně kulatit břicho, protože sem už pořádně vyrost, nechala se vyfotit, jak leží úplně nahá na kožešině z ledního medvěda, intimní partie zasypaný hromádkou bílejch okvětních plátků z růží.

 

Když se matka vydala do společnosti, brala si pořádně upnutý šaty, aby vypouklinu svýho břicha pořádně vystavila na odiv. Jako její náhrdelník od Swarovskýho a kabelka od Vuittona, i já byl její módní doplněk.

 

A jednoho dne, aniž by na mě kdokoliv bral ohled, otiskli MOJÍ fotku.

 

Jak se vznáším v plodový vodě, cucám si palec a netuším nic o tom, že mě někdo fotí. Vzali mě z takovýho úhlu, že je vidět moje nádobíčko a kdybyste ho náhodou přehlídli, ukazuje k němu velká červená šipka s nápisem JE TO KLUK!

 

Výtisk nám samozřejmě přinesl děda ještě začerstva. Zatímco se všichni radovali, že už je zase rodina na titulní stránce, já sem vevnitř začal skákat, kopat a kdybych mohl křičet, tak křičím: „Ty náno pitomá, eště sem se ani nenarodil a už si ta nejblbější část národa prohlíží moje intimní partie! Já nechci bejt děvka bulváru, stačí, žes jí udělala ze sebe!“

 

Matka se chytila za břicho a bědovala: „Už to do mě zase kope. Už se nemůžu dočkat, až se vyvalí ven a bude pokoj. To tam nemůže jen tak sedět a dělat mi hezký bříško? To sebou musí furt mlít?“

 

„No tak holka, musíš něco vydržet, stojí to za to, podívej se, jak jsi díky tomu slavná. A těch nabídek co máš: reklama na sunar, focení těhotenskejch šatů, kolekce kočárků – když si ještě nebyla těhotná, tak tě nechtěli ani do komparsu. A dáváš čtyři rozhovory tejdně. To za to stojí, ne?“

 

Matka uznala, že ano, ale postěžovala si, že nemůže spát na břiše a že nechápe, proč nedělají císařskej řez na požádání.

 

„Ty si blbá, přece si nebudeš zbytečně kazit břicho jizvama? Oni ti něco píchnou, nějakej ten epidurál, potom to tak nebudeš cejtit.“

 

„Ale žádný další dítě už nechci“, uzavřela diskusi matka, „příště adoptuju černouška z Afriky.“

 

„To je nápad“, zaradovala se babička, „to je ještě větší trhák, než mít vlastní dítě.“

 

Zploditeli se dařilo chlácholit manželku dost dlouho. Ubezpečoval jí, že moje matka je šílená, že jí jde jen o slávu a že ho nařkla křivě. Přísahal, že se jí nikdy ani nedotknul. Mezitím mojí matku bombardoval SMSkama a telefonátama a prosil jí, aby šla na potrat. Když už tohle řešení bylo passé, na tři měsíce se odmlčel. Mezitím se snažil bejt vzornej manžel a dokonce svojí ženu doprovázel na všechny ty nudný golfově dobročinný akce s kyselým šampaňským a prťavým suši. Ale důvěra jeho manželky postupně vyprchávala a jednoho dne našel zploditel před domem svoje kufry.

 

Nenapadlo ho nic lepšího, než přijít k nám.

 

Prostě přišel a zůstal, moc řečí se kolem toho ani nenadělalo. Najednou s náma bydlel pod jednou střechou, válel se u bazénu, koukal s tchánem na televizi, spal s mojí matkou. A neustále telefonoval s exmanželkou a právníkem, kvůli čemuž se zavíral na záchodě, ale stejně to bylo jedno, protože jsme ho slyšeli.

 

S mojí matkou se začal objevovat i na veřejnosti. Znudění fotografové bulvárních magazínů byli nadšení, že můžou vyfotit „kontroverzní pár“.

 

S blížícím se porodem psali o matce čím dál víc, ž čehož měla radost i když ne všechny články o ní vypovídaly lichotivě. Je fascinující, jak vás ti samí novináři z toho samýho plátku dokážou jeden den vychválit a druhej den absolutně ponížit. Ale nikdo si nestěžuje. Je to součást hry. Jeden den napsali: „Víme to první: Laura bude rodit do vody!“ a den nato: „Co sakra dokázala tahle holka, že se o ní pořád tolik píše?“ Další titulek zněl: „Těhotná Laura nahoře bez – pánové, budete slintat“ a pak zase: „To je hnus! Laura přibrala dvacet kilo a vypadá jako buldozer!“

 

Tři týdny před porodem odešla babička něco zařizovat a vrátila se akorát k večeři a se spokojeným výrazem nám oznámila:

 

„Prodala jsem Blesku práva na porod! Za milión! Ty, Lauro, z toho dostaneš dvě stě padesát litrů.“

 

„No moment“, povídá můj zploditel, „to dítě je moje a Lauřino, takže si ty prachy zasloužíme hlavně my dva!“

 

„Já se s tim balvanem devět měsíců tahám a mám dostat jenom čtvrtinu?“

 

„Měla bys dostat aspoň polovinu, a druhou půlku bych měl dostat já.“

 

„A za co? Neudělals pro to dítě nic, kromě toho, žes ho udělal!“

 

„Rozbilas mi manželství a zničilas mi život! Schválněs mi nastrčila Lauru do postele, nenávidim tě, ty vodbarvená mumie!“

 

„Já sem manažerka projektu“, konstatovala babička, „takže ty prachy patřej hlavně mně. Byl to můj nápad a polibte mi všichni prdel.“

 

Potom se ty imbecilové hádali celej večer až do noci, nadávali si do kurev, děvkařů a kuplířek, pak jim došla energie, tak se opili a šli spát, přičemž zploditel se pokusil, jak jen mu to její obří břicho dovolilo, usmířit se s matkou.

 

Proč je sakra někdo zvědavej na mý fotky těsně po narození. Na fotky normálního mimina, stejnýho jako tisíce ostatních? Copak sem nějakej novej mesiáš? Proč pořád chcete čumět do soukromí cizích? To neumíte žít svůj vlastní život, lidi?

 

Už se to blíží. Za chvíli budu na světě, nahej a bezmocnej, vystavenej na milost a nemilost foťákům, kamerám a mobilům. Pak mě budou fotit, jak si dělám do plen, jak sedím na nočníku, zdokumentujou každej můj pohyb a předložej národu na stříbrným podnose – teda vlastně na toaletním papíře. Dlouho to ale trvat nebude.

 

Dřív nebo pozdějc se musí objevit někdo jinej, kdo na sebe strhne chvilkovou pozornost. Nějakej novej skandálek, kterej rozvíří hladinu tohohle rybníka. A o mě ztratěj zájem.

 

A kdyby ne, tak až vyrostu, všechny ty foťáky jim rozmlátim a paměťový karty jim nacpu do prdele!

 

29.9.2014
Domov snů

kresby nove 087 (2).jpg

 

Domov snů

 

Část I. – Stěhování

Andrea seděla po boku svého přítele Jakuba v autě nacpaném taškami s oblečením. Zbytek jejich majetku vezlo stěhovací auto za nimi. A to už se jí podařilo některé krámy odvézt během předchozího týdne. Neuvěřitelné, co člověk za život nashromáždí, pomyslela si.

 

Za odbočkou na Vrtichvosty sjela auta z dálnice do polí, na nedávno zbudovanou cestu a za kopcem za chvíli vykoukl jejich nový domov – dvě dvanáctipatrové věže elipsovitého půdorysu natřené kombinací meruňkové a bordó barvy.

 

Andrea bydlela na privátu se dvěma kamarádkami, sbírala letáky s novými developerskými projekty a snila o tom, že si v nějaké takové zbrusu nové čtvrti pořídí vlastní byt. Nejvíc se zamilovala do 3D Rezidence Bellevue ve Vrtichvostech. Celé večery proseděla na internetu a kochala se nádhernými fotografiemi a vizualizacemi s rozesmátou rodinkou, kdy otec a matka tančili v prostorném obýváku tango, zatímco děti si na pohovce hráli se zlatým retrívrem. Svého přítele neustále nudila fantaziemi o dokonalém bytě a nutila ho procházet si katalogy, ačkoliv jí tvrdil, že si nic takového dovolit nemůžou.

 

Potom zničehonic zemřel Andrein dědeček z Kladna, samotářský kmet proslulý lakotou, kterého rodina navštěvovala jen o Vánocích. Andrea se vzápětí dozvěděla, že po něm zdědila dva a půl milionu korun. Neváhala ani chvíli, ani se neporadila s Jakubem nebo s rodinou a koupila si vysněný byt ve Vrtichvostech. Na poslední chvíli, protože devadesát procent bytů už bylo prodaných.

 

Vykládání věcí bylo neuvěřitelně náročné. Zatímco Jakub podle Andreiných instrukcí tahal do jednotlivých pokojů bedny s oblečením, zařízením a složeným nábytkem, ona peskovala humpolácké stěhováky, kteří nebrali žádné ohledy na krabice s nižborským křišťálem a karlovarským porcelánem, ačkoliv Andrea je všechny pečlivě nadepsala nápisem „křehké“. Večer padli s Jakubem jak podťatí na matrace s tím, že postel a další důležité kusy nábytku dají dohromady zítra.

 

Druhý den ráno, zatímco Jakub skládal dohromady postel z Ikey a nadával u toho jako dlaždič, seběhla Andrea dolů ke vchodu, aby na zvonky upevnila jejich jmenovky. Překvapilo jí, že žádný ze zvonků dosud nenese jméno majitele. Vždyť makléř říkal, že všechny byty jsou prodané. Kde tedy jsou ti lidé, kteří si je koupili? Nejspíš zatím stěhování odložili.

 

U večeře se svěřila Jakubovi s tím, že jsou v celém domě nejspíš sami. Jakub se zasmál.

„Nevadí, aspoň můžeme při milování křičet a nikdo nás neuslyší!“

Po několikaletém bydlení v paneláku, který měl stěny snad z papíru a člověk měl přehled o tom, co zrovna dělají sousedé, stejně jako oni měli přehled o něm, Jakub oceňoval fakt, že zatím nemají sousedy, jejichž hádky, smích, močení a prdění by musel poslouchat.

 

 

Část II. - Zabydlování se

 

Prodloužený víkend, během kterého se přestěhovali do nového bytu a zařídili v něm to nejnutnější, skončil. Oba se poprvé chystali Jakubovým autem do práce v Praze.

„Najedeme na dálnici, sjedeme na exitu do Letňan, tam tě hodím na metro a pojedu do práce. Pohodička, za půl hodiny bychom tam měli být.“

Jenže realita byla trochu odlišná. Když objeli kopec před Vrtichvosty, rozevřel se před nimi výhled na nekonečně dlouhou řadu aut, nehybných jako korálky na šňůře.

„Co to do prdele je?“

Jakubovo auto se do řetězce vozů zařadilo až na třetí pokus. Poté, co ho odmítl pustit řidič luxusního bílého Range Roveru a řidička černé limuzíny BMW, kteří se nemínili vzdát ani jednoho místa ve prospěch někoho jiného, se nad ním slitoval děda ve škodovce.

Do práce dorazil každý o hodinu a půl později.

„Na dálnici musela být nějaká bouračka, nebo co…“, omlouvala se Andrea šéfové.

„A kde že to vlastně bydlíš? Ve Vrtichvostech? Vždyť tam je to každej den. Co postavili to satelitní městečko v Krutopyscích, to tam po ránu stojí i dvě hodiny.“

 

Po celou cestu domů Jakub nepromluvil. V duchu si představoval, jak bude každý den muset absolvovat martyrium hodinového dřepění na místě, popojíždění o centimetry a boje o místo ve frontě. A to si auto koupil proto, aby se všude rychle dostal.

 

Po večerech nebylo doma co dělat. Prvních několik večerů je vytížilo zařizování bytu a na balkóně si Andrea vyrobila malou zahrádku. Ale oba byli zvyklí chodit za kulturou a do hospod. Jednou si udělali procházku do tři kilometry vzdálených Vrtichvost. Museli jít po silnici, protože žádná slušná cesta tam nevedla a na rozblácenou polňačku se jim nechtělo. Silnice byla úzká a když projíždělo auto, museli uskakovat do příkopu. Vrtichvosty vypadaly jako z nějakého válečného filmu. Třetina domů rozpadlá, zbylé domy se špinavými fasádami a dvorky zaplněné automobily v různém stadiu rozkladu a nikdy nepoužitým stavebním materiálem. Mezi plevelem a shnilým ovocem hrabaly slepice.

 

Z cedule na plotě zjistili, že ve Vrtichvostech se nachází hospoda U Krále Jiříka. Jakub se zaradoval, že výlet, který je nenadchnul, alespoň zakončí nad dobře naloženým hermelínem a pěnivým mokem, Andrea si dá espresso a salátek Caprese. Hospoda stála uprostřed návsi, v přízemí barokního selského dvora. Přes špinavá okna nebylo vidět dovnitř. Když Jakub otevřel dveře, vyvalil se ven cigaretový kouř a puch spáleného oleje. U stolu na sebe pokřikovali ožralí strejcové, za barem si zmalovaná peroxidová padesátnice znuděně psala na mobilu. Největší ruch byl u zdi, kde stály v řadě blikající hrací automaty, navzájem se přehlušující v bzučivé kakofonii. U každého z nich seděl hráč obklopený bandou kibiců, nahlas ho ujišťujících, že teď už to určitě přijde. Andrea popadla Jakuba nekompromisně za rukáv a vytáhla ho ven tak rychle, že si jich barmanka ani nevšimla.

 

Nezbylo jim, než za kulturou a kulinárními zážitky jezdit do Prahy. Jelikož nazpátek museli autem, Jakub byl pokaždé rozmrzelý, že si nemůže dát ani malé pivo.

 

Část III. – Bydlení

 

V sobotu ráno Andrea zaslechla zvuky z chodby – hlasitý rozhovor muže a ženy, zvuk klíčů v zámku a otevírání dveří. Vyskočila z postele, jak byla a hnala se ke dveřím přivítat své první sousedy. U protějších dveří stáli muž a žena, šedesátníci při těle, on v děrovaném nátělníku a šortkách a sandálech s bílými ponožkami, ona v červených letních šatech na ramínka, s masivní kabelou a taktéž nezbytnou ponožkosandálovou kombinací. Andrea se představila a zvala oba na kávu a štrúdl.

„Jejda, to ste moc hodná, ale my s dědoušem jsme tu jen na otočku, jedem na chatu na Slapy.“

„A kdy se stěhujete?“

„Ále, my se sem nestěhujem, dyť máme chatu na Slapech a eště byt na Novodvorský.“

„Tak ten byt není váš?“ Asi patří jejich dětem, tím líp, alespoň si věkově sedneme.

„Ale jo, je náš. Ale bydlet se tu nechystáme. To víte, dneska nemůžete nikomu věřit, a bankám už vůbec ne, tak dědoušovi tuhle večer povídám…“

Děda něco nesrozumitelně zamumlal.

„Ale di do háje, Emile, to já sem to tenkrát říkala, ty už si taky nic nepamatuješ ty palice děravá! To byl můj nápad!“

„Co byl váš nápad?“

„No přece koupit si byt a uložit si peníze do něj. Auto vám ukradnou, peníze vám ukradnou, televizu vám ukradnou, ale byt vám nikdo neukradne! Do nemovitosti je nejlepší investice. To dneska každej ví. Naši mladý si takhle taky koupili byt v Rezidenci Mastihlavy. Zatím ho maj jen tak a časem ho budou třeba pronajímat. Ale já sem se s váma zapovídala a zapomněla sem, že už musíme jet. Emile, skoč do auta pro tu druhou bednu s porculánem po tetě Kláře!“

Děda pomalu supěl k výtahu a babka pokračovala: „Aspoň nám ten bordel nebude překážet doma, i k tomu je ten byt dobrej.“

„A budete tu aspoň občas?“

„No, výjimečně. Na skok, jako dneska, přivézt nějaký starý krámy, co nám strašej doma. My máme chatu na Slapech a byt na Novodvorský, tak co bysme tu dělali?“

 

Po rozloučení s babkou a dědou se Andrea zklamaně vrátila do bytu. Jakub přespával v Praze u kamarádů, protože chtěl zajít na pivo, autem se tím pádem vrátit nemohl a poslední autobus do Vrtichvost jede v šest večer. Najednou, po několika letech, které prožila bez televize, si Andrea pomyslela, že by se jí tahle kouzelná skříňka hodila. Alespoň by nebyla tak sama.

 

Nejhorší je, že auto má jen Jakub. Andrea sice měla řidičský průkaz, ale od svých dvaceti za volant neusedla. Řídit se bála čím dál víc, obzvlášť v pražském provozu, který stále houstl a komplikoval se.

 

Andree nemohlo uniknout, jak se Jakub snaží z jejich domova utéct při každé možné příležitosti a s jak otráveným výrazem se do něj vždycky vrací. Občas trávil u známých celé víkendy, prostě Andree napsal, že se párty protáhla a že ho ještě ten a ten pozval tam a tam a že ho nemá čekat dřív než v neděli. Andrea zuřila, ale nic s tím nenadělala.

 

Po návratu mu vyčetla, že tenhle byt koupila proto, aby v něm oba žili a trávili čas, ne aby odsud utíkali a přespávali po kamarádech.

„Tak fajn“, opáčil Jakub, „a co bys tu chtěla dělat? Můžeme si jít do Vrtichvost do hospody zahrát na automatech a dát si k tomu zvětralý pivo a turka s lógrem. Nebo si vylezeme támhle na pole a budeme se kochat romantickým výhledem na dálnici. Napadá tě ještě nějaký lepší program, co by se tu dalo dělat?“

Andrea se rozplakala s tím diskuse skončila.

 

Část IV. – Nový nájemník

 

Mezi ní a Jakubem to neklapalo už delší dobu. Často jí po práci hodil domů, nasedl zpátky do auta a vydal se zpět do Prahy. Vracel se pozdě v noci, smrděl po cigaretách, pivě a cizím parfému. Když jí oznámil, že poznal někoho jiného, ani jí to nepřekvapilo, tak nějak to čekala. Netrvalo mu dlouho, sbalit si těch pár věcí, co si do bytu přinesl. Nasedl do auta, rozloučil se s Andreou a byl ten tam, a s ním i jejich dvouletý vztah.

 

Andreu ten večer vyzvedla autem Denisa, bývalá spolubydlící z privátu. Vzala ji do jejich starého bytu, kde se Andrea holkám vyplakala na rameni a pak vyrazily na dámskou jízdu, jako za starých časů. Bylo to skvělé, ale když ji druhý den večer Denisa odvezla zpátky do Vrtichvost, dolehla na Andreu její samota ještě tíživěji.

 

Jejím nejoddanějším společníkem se stal mobilní telefon. Už předtím maximálně využívala svůj neomezený tarif a volala příbuzným a kamarádkám a alespoň na chvíli měla pocit, že vedle ní někdo sedí a povídá si s ní. Teď mobilní telefon měla u ucha neustále. Adresáti jejích telefonátů jí však zvedali telefon stále méně, protože je vždycky zaměstnala na jednu až dvě hodiny a pusu přitom nezavřela.

 

S koncem pracovní doby měla Andrea vždycky pocit, jako by jí rostla křídla, jen chvilku a bude moct uletět za svobodou. Teď se jí ale z práce nechtělo a zůstávala mnohem déle, než měla. Věděla, že ji čeká jen prázdný byt v prázdném domě, daleko od přátel a civilizace. Až za ní jednou přišli naštvaní kolegové a se slovy: „Magda si všimne že děláš přesčasy, zvykne si na to a pak to bude chtít i po nás.“ jí vyštípali z kanceláře.

 

Jelikož Jakub i se svým autem zmizeli nadobro z jejího života, musela Andrea svůj život přizpůsobit jízdnímu řádu linky 399 na trase Černý most – Kuchostřevy, myslivna. Autobus jel hodinu a deset minut, stavěl v zapadákovech, jejichž jména si Andrea ani nepamatovala a vysadil ji ve Vrtichvostech na návsi, odkud musela Andrea ještě půl hodiny jít pěšky po silnici a doufat, že auta se jí vyhnou. Zavolala na Dopravní podnik, zda by nešlo upravit linku tak, aby jela kolem 3D Rezidence Bellevue Vrtichvosty a stavěla tam, ale paní jí rázně odmítla s tím, že kvůli jednomu člověku nebudou měnit trasu celé linky.

 

Před domem Andrea občas zahlédla auta a z chodby zaslechla hlasy, ale lidé, jimž auta a hlasy patřily, odjeli tak rychle, jako přijeli. Zkontrolovali svůj majetek, navzájem se pochválili, jak rozumně uložili své peníze a rozjeli se do svých domovů a na své chaty. Až jednou, když se vracela po silnici domů, utahaná z osmi hodin práce a čtyř hodin cestování, spatřila před svým vchodem stěhovací vůz.

 

Rozběhla se k němu jak zhypnotizovaná. Spatřila oplácaného třicátníka se zapadlýma prasečíma očkama v bílém tričku s límečkem, který udílel instrukce stěhovákům. Když spatřil Andreu, usmál se.

 

„Á, vy budete moje sousedka, Andrea Pivoňková. Paní, nebo slečna?“

„Slečna.“

„Těší mě, slečno Pivoňková, Marcel Nesnídal, jméno mé. Ale už jsem snídal, hahaha. Jak se vede? Pan Jakub Mařák je ještě v práci?“

Andrea si vzpomněla, že ještě Jakubovo jméno neodstranila ze zvonku.

„Pan Mařák už tu nebydlí.“

Muž se šibalsky pousmál.

 

Část V. – Sousedské vztahy

 

Marcel Andree nabídl, že ji druhý den do práce sveze svým autem. Andrea byla radostí bez sebe a pozvala ho na večer k sobě do bytu na večeři. Při přípravě steaků si prozpěvovala. Grilovací pánev jí koupil Jakub a tenkrát si představovala, jak si budou opékat flákoty masa a jíst je na balkóně a kosti házet zlatému retrívrovi, kterého si koupí.

 

Když Marcel zazvonil, jídlo bylo připravené. Přinesl jí ohromnou kytici a na přivítanou jí objal a mlaskavě políbil na obě tváře, což Andreu uvedlo do rozpaků. Při jídle se snažila navázat konverzaci, ale Marcel nemluvil, jen na ní civěl. Pořád na ní zíral, jako kdyby se snažil do ní očima propálit díru. Když dojedli, Andree se ulevilo a pomalu expedovala Marcela pryč s tím, že teď se bude dívat na „Zoufalé manželky“.

„Jejda, tak to já se budu dívat s tebou! Ty dementní svině stěhováci mi rozbili televizi, teď se nemám na čem dívat.“ A beze všeho se rozvalil do gauče. Andree bylo hloupé mu nějak razantněji dát najevo, že chce být sama, když je to její jediný soused a nabídl se, že jí bude vozit do práce. Tak si sedla vedle něj a zapnula televizi. Ale měla pocit, že Marcel se na televizi vůbec nedívá, cítila na sobě jeho pohled a jeho horký dech. V jednu chvíli ucítila, jak se jí něco sune nahoru po páteři. Polekaně vyskočila z gauče s tím, že si jde udělat pití. Potom už si na gauč nesedla a seriál dokoukala ze židle, ačkoliv Marcel vyzývavě poplácával dlaní po místě, na kterém seděla a vrhal na ní smutné psí pohledy. Potom se uraženě otočil k televizi, něco si mumlal pod fousy a nervózně poposedával.

 

Ráno Andrea přemýšlela, jestli má s Marcelem jet. Možná by mohla na autobus, ten svůj už nestihne, ale za půl hodiny jede další, sice přijde pozdě, ale pro jednou se snad svět nezboří… Jenže Marcelovo auto už stálo přímo před vchodem se staženými okýnky a naplno ohulené reproduktory vyřvávaly na celé parkoviště milostné songy Káji Gotta. Marcel se za okýnkem pitvořil a otvíral pusu jako na playback. Když Andrea sedla dovnitř, ztlumil zvuk.

„Tak co, jak se ti líbil můj zpěv?“

„Perfektní, ale měli bychom už jet.“

„Jasně, už jedééééém!“, zařval Marcel a šlápl na plyn tak prudce, že auto vyletělo za skřípání pneumatik jako zběsilé a Andreu zarazila tlaková vlna do sedadla. U nájezdu na dálnici musel Marcel tempo zmírnit, a v koloně aut už se sunul jako šnek. Co si ale musel odepřít na rychlosti auta, si vynahradil vulgaritou nadávek. Za nájezdem z Kuřislupek už kolona stála tak dlouho, že řidiči vypínali své motory. Marcel namísto toho zarazil řadící páku na neutrál, vytáhl ruční brzdu a naprázdno týral motor vysokými otáčkami, při kterém auto řvalo jako zvíře. Ostatní řidiči troubili, Marcel troubil také, nadával a mával vztyčeným prostředníkem.

„No tak Marceli, uklidni se.

Marcel vypnul motor, otočil se na Andreu a usmál se.

„Máš pravdu, proč se rozčilovat a kazit si tak den. Máme teď spoustu času a nemáme co dělat, napadá tě, čím bychom si mohli ukrátit volnou chvíli?“

„Můžeme třeba hrát slovní fotbal.“

„Hmm, a co třeba tohle?“ zavrněl Marcel, rozepnul si pás a svalil se na Andreu. Jeho tlusté mokré rty hledaly ty její –které se mu však úspěšně vyhýbaly a tak jí Marcel neobratně ožužlal nos a oslintal bradu. Nakonec se Andree podařilo vyprostit z laviny sádla jednu ruku a tou mu hlavu nekompromisně odstrčila.

„Marceli přestaň, já nechci!“

„Ale chceš, zatím si to nepřipouštíš, ale chceš to!“ Marcelovy dlaně popadly Andreu za zápěstí a monstrózní hlava se zase blížila. Vtom se ozval sbor klaksonů a Marcel se otočil před sebe – jeho jízdní pruh se uvolnil.

„Do háje“, zaklel, když startoval motor.

 

Část VI. – Sousedské vztahy-pokračování

 

„Magdo, nemohla bych dneska jít o něco dřív? Potřebuju ještě nakoupit a nestihla bych autobus.“

Šéfová souhlasila a Andree se ulevilo. Vypadne z práce ještě rychleji, než dorazí Marcelovo auto. Sice mu jasně řekla, že nazpátek s ním jet nechce, ale on se tvářil, jako že to absolutně nebere na vědomí a že pro ni stejně přijede. Tak ať. Ona už tu nebude a vrátný mu řekne, že přijel pozdě a propásl jí. Jenže hodinu před svým plánovaným odchodem zahlédla kolegy, jak se tlačí u okna, koukají na parkoviště a něco řeší. Když přišla blíž, slyšela:

„Co je to tam za šaška?“

„Hele, starej Bláha mu řek, že má vypadnout, že to je soukromý parkoviště a ten týpek ho normálně seřval. Snad budeme muset zavolat policii, nebo co?“

Andrea se podívala kolegům přes rameno a zbledla. Na parkovišti stálo Marcelovou auto, Marcel měl nohy vystrčené ven z okénka a reproduktory na plné pecky hrály diskotékové odrhovačky.

 

Než k němu došla, ztlumil hudbu.

„Andrejko, zlatíčko, ty dneska končíš dřív?“

„Marceli, co tu sakra děláš? Zaprvé končím až za hodinu a půl a za druhý jsem ti jasně řekla, že s tebou zpátky nejedu.“

„Ale no tak, přece se nezlobíš kvůli tomu ránu? Neboj, já už budu hóóódnej!, zavrněl Marcel.

„To mě nezajímá, já s tebou prostě domů nejedu, tak prosím odjeď, tohle je parkoviště pro zaměstnance a nemáš tu co dělat.“

„Hele zlato, běž pracovat, ať nemáš problémy, já tu na tebe počkám, až se uklidníš a pojedem spolu hezky domů.“, ukončil Marcel rázně konverzaci, pustil hudbu na maximum a vystrčil nohy z okna.

 

Andreu nakonec domů odvezla šéfová. Když nastupovala do jejího auta, Marcel zpozorněl, ztišil hudbu, srovnal se na sedadle a začal troubit. Magda ho ignorovala a rozjela se. Celou cestu jel za nimi, občas na sebe upozorňoval troubením. Magda konstatovala, že je to magor a že by pro Andreu bylo lepší, kdyby se na pár dní nastěhovala k rodičům nebo kamarádkám.

„Sejde z očí, sejde z mysli. Když se na chvíli vypaříš, tak ho to přejde.“

„Jenomže my jsme v baráku sami.“

„Neblbni, fakt? Hele, je září, před zimou se určitě nastěhují noví nájemníci. A třeba si mezi nimi vybere nějakou novou oběť. Hele, nebo ho vezmi do herny v tom zapadákově. Třeba by se mohl zaměřit na tu blondýnu za barem!“ Obě se rozesmály. Najednou se Marcelovo auto vyřítilo zleva. Marcel jel po jejich boku, fanaticky zíral na Andreu a ruku z klaksonu nespouštěl. Naštěstí u výjezdu na Vrtichvosty stála policejní kontrola, která ho zastavila a Andrea dorazila domů aniž by ho musela před domem potkat.

 

Doma zavolala matce a poprosila jí, jestli by u ní mohla dvě noci přespat. Potom s ní společně pojede na chatu, po víkendu stráví dvě noci u Denisy, a zbytek týdne zase u matky.

 

Když domluvila, rozhostil se jí v duši klid. Začala balit a přistihla se, že si při tom zpívá.

 

Ze zpěvu jí vytrhlo bušení na dveře.

„Andreo! Já vím, že jsi doma, tvoje okna svítí. Pusť mě dovnitř. Koupil jsem pizzu, kouknem zase na seriál, jo? To jsem celej nedočkavej, jak to dopadne, hehehe…Andreo, slyšíš mě? Andreo!!!“ Volal, bušil na dveře, kopal do nich.

Andrea chtěla zakřičet něco o tom, že zavolá policii, ale zjistila, že se jí z krku nemůže vydrat ani hláska. Jen tak seděla na zemi uprostřed haldy oblečení a třásla se.

 

Za dveřmi bušení a kopání ustalo.

„Andreo, vím, že jsi tam. A víš co? Ta představa je strašně vzrušující. Jak jsi tam za dveřmi, chystáš se do postele, svlékáš se, hmmmm, oblékáš si noční košilku, leháš si k plyšovýmu méďovi pod peřinu, uuuuhm, a zdají se ti krásné sny, divoké, nespoutané sny, uhm, uhm, uuuh, áh, ÁÁÁÁÁÁÁGGHH!!!“ Za dveřmi bylo ticho, přerývané jen funěním. Potom Andrea slyšela kroky, vzdalující se chodbou, zvuk přijíždějícího a odjíždějícího výtahu. Chtěla se jít podívat ven, co tam proboha za těmi dveřmi dělal. Ještě dlouho se k tomu odhodlávala, nakonec si v kuchyni vzala steakový nůž a opatrně vyšla ne chodbu. Tam jí nůž vypadl z ruky. Ze dveří stékal průsvitný pramínek husté bílé tekutiny.

Bože, snad to není to co si myslím? Ne, bože, ne! To je ale PRASE!!!!

 

Druhý den ráno si Andrea přivstala. Tušila, že v dobu, kdy standardně chodí do práce, bude přede dveřmi přistavené Marcelovo auto a čekat na ní. Proto se rychle nasnídala a ještě za tmy se vydala na autobus do vsi. Běžela, jako by jí hořelo za patami, těžká taška se jí zařezávala do ramene. Pokaždé, když uslyšela motor auta, píchlo jí u srdce. Představila si, jak vedle ní celou cestu až do Vrtichvost pojede Marcel v autě krokem, se staženým okénkem a bude jí říkat nějaké prasárny. Nebo, ještě hůř, jí bude násilím nutit, ať si k němu do auta vleze.

Ale naštěstí k tomu nedošlo. Ve Vrtichvostech si sedla na vymrzlou lavičku a pozorovala obláčky kouře, které jí stoupaly od úst. Někdy stačí ke štěstí tak málo.

 

V práci se nemohla soustředit. Pořád myslela na to, jestli na parkoviště zase najede Marcelovo auto a bude tu ostentativně stát vyhrávat kolotočářské songy. Poprosila jednoho z kolegů, aby jí hodil na metro, předpokládala, že tam se jí podaří Marcelovi utéct. Než se mu povede někde zaparkovat, bude ona tatam.

 

Marcel ale nepřijel. Andrea dojela v klidu k matce. Musela spát na matraci v kuchyni a dělit se o koupelnu se třemi lidmi, což byl pro ní nezvyk. Druhý den ráno šla k doktorovi, aby jí předepsal něco na nervy. Když v deset šla přes vrátnici, spatřila hlouček kolegů, kteří o něčem vášnivě debatovali.

„Kdes byla, Andreo? Ten tvůj šílenej přítel zase přijel a nechtěl se vocaď hnout. Porval se se starým Bláhou a Jindra musel volat policii. Tři chlapi se s nim prali, než ho zpacifikovali. Prosím tě, proč chodíš s takovým magorem?“

Andrea vysvětlovala, že Marcel NENÍ její přítel, ale podle všeho jí nikdo nevěřil.

 

Na záchodě spolkla pilulku Neurolu a za půl hodiny cítila, že se jí ulevilo. Ještě zítra půjdu do práce, naštěstí končím už ve tři, a pak hurá na Dobříš! Tam si aspoň odpočinu a zapomenu na chvíli na to, že bydlím v domě duchů s králem všech úchylů!

 

Část VII. – Nový soused

 

Ani v pátek se Marcelovo auto neobjevilo a o práci Andreu vyzvedl otec. Na chatě byl božský klid. Andrea vzpomínala, jak sem jako puberťačka nechtěla jezdit, protože jí připadalo, že je tam nuda. Ale teď si zdejší nečinnost a pohodu užívala, na rozdíl od své mladší sestry, která nevytáhla paty z domu a neustále po telefonu něco rozebírala s kamarádkami, které měly to štěstí zůstat v Praze.

 

V neděli se doma zastavila pro věci. Do domu se bála jít – děsila se, že na dveřích najde milostná psaníčka, sprosté básničky nebo tekoucí sperma – možné bylo cokoliv. Matka musela jít s ní. Ale naštěstí se nic takového neobjevilo.

„No vidíš, ten už si dal pokoj. Jak ho sebrali ti policajti, tak mu spadl hřebínek. Nechceš už tu zůstat?“ Andrea zavrtěla hlavou.

„Dám tomu ještě týden.“

„Holka ty jsi paranoidní. Přece nebudeš ve třiceti přespávat na matraci u rodičů, když máš vlastní byt?“ Andrea se přemluvit nenechala a vrátila se s matkou a zavazadlem s čistým oblečením do auta.

 

U Denisy si připomněla dobu jejich spolubydlení, která se jí nakonec nezdálo zas tak strašné.

„Sandra za dva měsíce končí školu a vrací se do Brna. Tvůj pokoj bude zase volný, tak se sem zase nastěhuj a ten byt pronajmi.“

„A komu? Kdo by v takový prdeli světa chtěl bydlet?“, vzlykala Andrea. „Kdyby tak shořel. Kdyby tak ten zkurvenej barák někdo zapálil!“

 

Společné dva dny rychle uběhly a Andrea se zase stěhovala k matce. Do práce už za ní Marcel nepřijel a Andrea ho začala považovat za přízrak, za zhmotněný zlý sen.

 

Po návratu z chaty jí matka odvedla domů. Uvařila jí čaj, přiměla jí vzít si prášky na spaní, dala jí pusu na čelo a odjela. Andrea si lehla do své studené postele v prázdné ložnici a dívala se do stropu. Z jednoho z vedlejších bytů doléhala tlumená hudba. Tak vida, nakonec přece jen budu mít sousedy. Hned zítra se půjdu seznámit.

 

Svého souseda potkala u výtahu. Vychrtlý kluk s vyholenou hlavou a nepřítomným pohledem, co jí ani nepozdravil. Na sobě měl tričko s tancujícími zombies a logem nějaké metalové kapely. Hlavu měl položenou na stranu a něco si pro sebe brebentil, přičemž křečovitě zatínal dlaně v pěsti. Další úchyl. Sem se snad nikdo jiný ani nastěhovat nemůže.

 

Na parkovišti spatřila Marcelovo auto a bodlo jí u srdce. Všechny její pozapomenuté fobie se v tu ránu vrátily. Jenže to nebyla ona, na koho Marcel čekal. Byla to blonďatá barmanka z Vrtichvostské hospody, co právě vycházela z domovních dveří. Ruku s černě nalakovanými nehty sevřela v pěst a rázně zabušila na okénko řidiče.

„Hele, brouku, do Vrtichvost řídím já.“

„Ano, miláčku“, zašeptal sladce Marcel a ochotně si přesednul. Při tom si všimnul Andrey a probodl ji nenávistným pohledem. Blondýna tuberácky zakašlala a šlápla na plyn. Bílý Volkswagen Tiguan si to svištěl směrem na Vrtichvosty a Andrea se vydala v jeho stopách.

 

 

 

Část VIII. – Splněné přání

 

Během polední pauzy zazvonil Andree mobil. Byla to matka, nejspíš se jí chtěla zeptat, jak se cítí. Ano mami, jsem v pořádku, úchyl už si našel jinou oběť a tahle dokonce vypadá, že jí to ani nevadí. Ale matka v telefonu hystericky spustila: „Andrejko, proboha, jsi v pořádku? Nestalo se ti nic? Nejsi doma?“

„Ne, mami, jsem v práci, říkala jsem ti, že jsem si tu dovolenou nakonec přesunula.“

„Díkybohu, díkybohu. To je strašný. Strašný!“

Potom jí matka, sotva popadající dech rozrušením vysvětlila, co se stalo. Když Andrea přijela k ní domů, matka jí v televizi pustila zprávy.

 

„Třiadvacetiletý Luboš P., v minulosti hospitalizovaný v bohnické psychiatrické léčebně, již v dětství projevoval sklony k sebepoškozování a pyromanii. Lékaři konstatovali těžkou schizofrenii. Luboš P. však léčení zanedbával a namísto toho začal experimentovat s drogami, což jeho duševní stav ještě zhoršilo. Odešel z domova a přespával u kamarádů. Jeden z nich odcizil svému otci klíče od bytu č. 43 v nedávno postavené 3D Rezidenci Bellevue ve Vrtichvostech. Tento Marek D. společně s Lubošem P. odjeli do bytu pravděpodobně v noci na pátek 14. září a oddávali se zde konzumaci návykových látek. V noci z neděle na pondělí Luboš P. Marka D. zavraždil a v pondělí dopoledne byt zapálil. Naštěstí v domě nebyli žádní další lidé. Je s podivem, že v rezidenčním komplexu o 150 bytech byli trvale přihlášení pouze dva lidé a jinak zde nikdo nežil. Proto se také hasiči o požáru dozvěděli pozdě a požár propukl natolik, že dům nenávratně poškodil. Luboše P. našla policie na nedalekém kopci, jak pozoruje dálnici na Prahu.“

 

3D Rezidence Bellevue Vrtichvosty byla tak poškozená, že ji museli strhnout. Když Andrea dostala peníze z pojistky, matka jí přinesla katalogy developerských společností plné dokonalých bytů obývaných dokonalými lidmi – úspěšnými mladíky, veselými dívkami a šťastnými rodinkami se zlatými retrívry. Andrea ale všechny katalogy odnesla do kontejneru na papír a zavolala Denise, aby se jí zeptala, odkdy že je ten pokoj zase volný.

 

 

KONEC

 

 

 



⇡nahoru⇡